Součástí křesťanského života bývají také návštěvy poutních míst. Lidé tak jezdí načerpat do míst, která jsou nějakým zvláštním způsobem nabitá energií (v křesťanské terminologii bych napsala omilostněna). V naší farnosti se tradičně už po mnoho let jezdí na Svatý Hostýn. Tradicí bývala také pouť do Žarošic. Několik posledních let se však tato pouť nekonala. Letos se zrodil nápad pouť do Žarošic obnovit. Také proto, že v letošním roce milosrdenství je i v Žarošicích možnost projít branou milosrdenství (křesťané vědí, co to znamená). Pět se nás odhodlalo vyrazit na pouť pěšky, tak jako za starých časů (cca před dvaceti lety jsme to přece v pohodě ušli). Namazali jsme nohy (aj „ksichty“, neboť předpověď byla jasná) a v 8 hodin jsme vyrazili. Po cestě se k nám přidal ještě jeden bývalý prušánecký farník, který putoval sám z Moravské Nové Vsi. Naší náplní, jako správných poutníků, byla samozřejmě modlitba. Cesta je dlouhá (cca 35 km), takže jsme se stačili pomodlit všechny 4 růžence, které nám byly velkou pomocí, abychom vždycky ušli kus cesty a nemysleli na to, co nás bolí. Důležité byly zastávky ve stínu, protože celou cestu na nás pražilo slunko. Bylo potřeba také vyrovnávat duchovní prožitky s něčím přirozeným. V Čejkovicích jsme se posilnili medovinou, na Čejči nechybělo pivo a v Násedlovicích  nám místní hoši nabízeli slivovici nebo studenou vodu. Protože ta naše voda už po cestě pěkně zteplala, byli jsme vděční spíše za tu osvěžující vodu.  Do Žarošic jsme dorazili v 16 hodin  za zpěvu starobylé písně „ Chválu vzdejme, ó křesťané..“, a zrovna v tu dobu nás míjel  autobus s poutníky z Prušánek, doplněný o poutníky z Hodonína, Lužic a Mikulčic. Jak se této poutní sobotě říká „ zlatá“, tak tomu tak díky slunečnému počasí opravdu bylo. Po mši svaté, kterou sloužil pomocný českobudějovický biskup Pavel Posád, se konal tradiční průvod. Většinou krojovaná mládež nesla sochu Panny Marie patřící jejich farnosti. Tato tradice je stará již 300 let a jak řekl místní farář, který připomněl celou historii poutního místa, do této tradice je vepsána duše moravského a slovenského lidu. Bylo zde i mnoho poutníků ze Slovenska. Nikdo z nás pěších nelitoval, že jsme tuto cestu obětovali, ale s radostí jsme se vrátili domů autobusem. Poděkování patří Luďkovi Sukupovi, který s námi podnikl cestu po půlce okresu, aby nás rozvezl do našich domovů. Ještě tři dny jsme pak cítili všechny svaly, ale určitě to stálo za to.

                                                                                                         Za poutníky Jitka Omelková

Zpravodaj 3/2016: Jsou často objektem filmových dokumentů, čteme o nich, učíme se o nich ve škole. Koho mám na mysli? Velké lidi, kteří se přičinili o to, že dnes jako lidstvo můžeme používat přívlastek „vyspělí.“ Jejich vliv a přínos pro umění a vědu byl obrovský. Dodnes tvoří základ dalšího lidského pokroku ve všech oblastech.
Méně často se však už dozvídáme o duchovním zázemí těchto lidí. Mnozí z velkých géniů byli lidé, kteří vyznávali živou víru v Boha. Hvězdář Mikoláš Koperník po jedné přednášce pokorně odmítl chválu posluchačů slovy: „Ne můj systém, ale Boží pořádek chvalte!“
Anglický fyzik, matematik a hvězdář Isaac Newton, objevitel tří zákonů termodynamiky, řekl: „Zázračné vytvoření slunce, hvězd a komet se mohlo uskutečnit jen podle plánu vševědoucí a všemohoucí bytosti a je jejím řízením. Z toho vyplývá, že Bůh je skutečně živým, všemohoucím a vševědoucím Bohem, že je nekonečně dokonalou bytostí, která stojí vysoko nad vesmírem…to, co známe, je jen kapka; toho, co nevíme, je celý oceán.“

Jan Maedler, německý hvězdář, známý svým výzkumem měsíce, řekl: „Skutečný vědec nemůže být nevěřícím člověkem, protože kdo se dívá do Boží dílny a má příležitost obdivovat věčnou moudrost, ten si musí před všemohoucí nejvyšší bytostí pokorně kleknout.“

Fyzik a matematik, Francouz Andre Ampére, známý objevitel zákonů elektrodynamiky, po kterém se jmenuje jednotka elektrického proudu „ampér,“ se i při práci modlil.

Německý badatel a fyzik Max Planck řekl, že věda a náboženství mají stejný cíl. Náboženství od Boha začíná a věda k Bohu směřuje.

Vynálezce a badatel Thomas A. Edison, vynálezce fonografu, gramofonu, elektrické žárovky a celé řady dalších zařízení, napsal do zlaté knihy v Paříži slova: „Panu Eifelovi, inženýrovi, slavnému staviteli tohoto ohromného a zvláštního uměleckého díla, věnuje tato slova muž, který má velkou úctu ke všem inženýrům na světě a který je obdivuje, ale nejvíc „nejvyššího inženýra“ – Boha.

Objevitel rentgenových paprsků Wilhelm Roentgen byl člověkem hluboké víry a zbožnosti.

Švédský badatel, zakladatel botaniky Carl von Linné ve všech svých pracích obdivuje Stvořitele.

Kdybyste si přečetli zápisky některých velkých vědců, jakými byli například Newton, Kepler, Koperník či Pascal, našli byste v nich stopy hluboké víry v Boha a úžasnou pokoru před Stvořitelem.

A co umělci? Jen málo lidí ví, že Vincent Van Gogh, nejznámější holandský malíř, se původně chtěl stát kazatelem. Také další holandský malíř, Rembrandt, byl hluboce věřící. Německý básník J. W. Goethe, řekl: „Víru v Boží lásku, která před několika staletími putovala na kousku země pod jménem Ježíš, považuji za jediný důvod své blaženosti.“

O skladatelích G. F. Handlovi (autorovi překrásného oratoria Mesiáš) a J. S. Bachovi (tvůrci stovek skladeb chrámové hudby) je všeobecně známo, že byli hluboce věřícími lidmi.  Není už tak známo, že i Vivaldi byl velice zbožný. Rakouský hudební skladatel Joseph Haydn při jedné příležitosti vyznal: „Když myslím na Boha, v srdci mám takovou radost, že mi noty z pera samy vyskakují.“

Co může být krásnějším svědectvím o našem Bohu a pobídkou k následování, než odvolávání se na víru těch, kteří se nesmazatelné zapsali svým přínosem do lidských dějin?

                                                                                                                         Vít Hába, farář