Zpravodaj 1/2012:

Díl 1.: Co se stalo v Prušánkách v roce… 1924.

Když v roce 1924 začíná Petr Ivičič psát prušáneckou kroniku, „obec čítá 429 čísel a 2200 obyvatel, patří k hejtmanství hodonskému. V obci je kostel s farou a hřbitov, naproti kostela stojí stará škola, vprostřed dědiny stojí šestitřídní škola se dvěma pobočkami i se zahradou. Na konci školní zahrady stojí hasičské skladiště. V řadě od kostela stojí obecní hostinec. Směrem k Žižkovu jest vila „Malvy“, kdež jest sklad s pivem. Ku konci dědiny směrem k Žižkovu stojí mlýn. Dále na podsedkách jest dvůr „Podsedky“, který patří jako zbytkový statek Josefu Šteflovičovi z Mor. Nové Vsi a Františku Čamlíkovi.
Na levé straně směrem k Josefovu jest dvůr, který patří k břeclavskému pivovaru.
Nedaleko dědiny směrem severovýchodním jest státní (bývalý císařský) dvůr, ku kterému patří 160 ha. Všech pozemků, které patří ke katastru Prušánek, jest 1.200 ha a (neuvedené množství) ha pastvin.
Na sev. západním konci dědiny teče potok „Prušánka“, do kterého se vlévá bezejmenný potůček, který teče z „nových“ luk.
Na návsi severním směrem leží pozemky zvané čvrtky, nadnechory, horní a dolní nechory. Tyto pozemky jsou z velké části osázené vinohrady a různým stromovím, nejvíce třešněmi. Při těchto vinohradech jsou vinné bůdy a sklepy, kterým se říká“ mezinechory“
a „podnechory“. …
Ze zvířeny se zde nachází zajíci, koroptve a divoké husy.
Podnebí jset teplé. pěstuje se zde pšenice, žito (réž), ječmen a něco málo ovsa, brambory, turkyň, cukrovka, pícní řepa a fazole. Pro vlastní potřebu hrach a čočka. Pícniny: vysoká trojsečná jetelina, dvojsečná jetelina listíčka a míšenina. Zelenina se pěstuje jen pro vlastní potřebu a sice: zelí, kapusta, květák, salát, okurky, mrkev, cerel, petržel a dyně.
Většina lidu se zaměstnává zemědělstvím, pracuje na svém nebo při velkostatcích.
Menší procento lidí si hledá živobytí v Hodoníně a v Břeclavě, buďto v cukrovarech, anebo v jiných oborech průmyslu. Též jest několik lidí zaměstnáno při železnici v Hodoníně nebo v Břeclavě.
V poválečné době jest lid velmi přičinlivý a šetrný. Poznavše cenu peněz a cenu toho, co bylo našimi předky před 50ti lety lehkovážně promrháno, totiž půdy, prohlédl lid a věnoval se pilně práci i spořivosti. V poválečné době hospody zejí prázdnotou, néni toho, co bývalo. Už neviděti těch zvrhlých individuí, které probíjeli poslední groš a poslední špetku rozumu v židovských kořalnách, prolévajíce celé lány, půllány i čtvrtlány svým hrdlem…
V poválečné době se utvořilo několik politických stran, které se mezi sebou navzájem potírají, na sebe štvou a špinu hází jeden na druhého obzvláště před volbami. Též velkou chybou prušanských občanů jest, že se pro lecjakou maličkost hned dají do soudu, z čehož samosebou těží nejvíce advokáti.
… stranická zášť jde mnohdy do krajnosti tak, že dva sousedé jsou-li každý v jiné straně, nechtějí si nic pujčit ani v ničem pomoci.
Též rodinné svazky v dosti případech jsou k neurovnání, často vinou rodičů a často na jiný způsob se sourozenci mezi sebou znepřátelí, bratři se mezi sebou nenávidí, jinde zase sestry, tu zase sestra s bratrem anebo rodiče s dětmi a tak to jde do nekonečna. Tento smutný jev jest obzvláště teď po válce často vidět, někdy skrze dědictví, ale taky často z politické zášti. Jest to následek války a útrap válečných. Lid jest nervosní, nesnášenlivý, netrpělivý a raduje se z neštěstí svého bližního.
Néni tu lásky k bližnímu.“

                                                                  Z prušánecké kroniky přepsala Dr. Jana Kamenská

Zpravodaj 3/2013: V minulém čísle jsem ve stručném vzpomínání kronikáře pana Ivičiče popsala události v Prušánkách od roku 1860 do roku 1908. V jeho vzpomínkách je zmíněn i požár z roku 1868. Musela to být velká událost, protože, jak jsem zjistila, se k ní vrací ještě ve druhém díle prušánecké kroniky v roce 1933.

Velký požár v Prušánkách

Bylo 11. srpna roku 1868 na hodonský jarmark, kterému se říká vavřinský, právě na poledne, když se v Cacardově strhl zoufalý pokřik: „Hoří!“ Právě vál divoký jižní vítr, který tento požár příšerně podporoval. Oheň vznikl u Krchnivého a u Sýkory, a že panovala mezi těmito sousedy nenávist, tak vzniklo podezření, že to zapálil některý z nich. Za malou chvíli, jsa podporován velkým větrem, přeletěl tento živel na sedlácké stodoly a odtud se rychle šířil na vše strany po stodolách, stozích slámy, a než se kdo nadál, už zachvátil maštale a obytné budovy na pravém řádku. Stromy v humnech nemohly tento rozpoutaný živel ani dost málo zastavit. Oheň byl z části přenesen větrem a z části hořícími ploty v humnech. Nezastavil se však tento běs. Široká ulice k Josefovu mu nebyla žádnou překážkou, avšak divoký vítr letními parny vyschlé doškové střechy byly tomuto zhoubci vítanou podporou. Celé chumáče ohně přeletovaly na druhou stranu, kdež opět byly divokou rychlostí zachvacovány děsným ničitelem domky, stáje, stodoly atd.

Ani studně „obecnice“ nebyla ušetřena. Následkem nesnesitelného žáru ohořelo dřevo, pomocí kterého se tahá voda ze studny.

Byl bleskovou rychlostí učiněn poplach, mlatci a všichni ostatní, kteří byli u oběda, rychle se vzchopili a zachraňovali, co mohli. Šílená hrůza a zmatek zachvátil kdekoho.

Co napřed? Oheň šlehal bránícím se nad hlavami, dusivý kouř znemožňoval orientaci v tomto zmatku. Matky s malými dětmi utíkaly ven do polí, větší děti se rozběhly, kam mohly. Dobytek byl narychlo vyháněn mnohde už z hořících chlévů. Drůbež létala, jsouc kouřem dusena, hromadně hynula. Na hašení nebylo pomyšlení. Strojních stříkaček nebylo. Postřikovalo se jen malými ručními stříkači. Obilí bylo až na ovsy všechno svezeno a shořelo buď v komorách vymlácené, anebo bylo ve stodolách ještě mlátit. Miklicovi shořelo sto měřic rži nafukarované, z kteréž nebylo možno nic zachránit. Dobytek byl vyhnán k rybníku, anebo se rozběhl po polích. Cupalova žena, které hrozila smrt udušením, jen stěží se i s maličkým ditětem zachránila. Schovala se do turkyně na Dílách od Těšicka. Kouř vysoko se vznášející byl viděti až v hodonském trhovisku. Bilovští, žižkovští, prušánští a josefovští, kterí byli na jarmarku, rychle posedali na voze a mnozí jen na koních úprkem se hnali ke svým domovům. Když však přijížděli blíže a seznali, že to hoří v Prušánkách, tak propůjčili z jiných vesnic občané svoje koně a vozy neštěstím postiženým Prušaňákům. Zálešák Jan, č.5, který rovněž byl v Hodoníně, ujížděl s Bílovčákem a snad byl jedním z prvních přijetý z Hodonína. Přijel ku svému domu a ten byl celý v plamenech. „Ježiš Marja, třista rýnských mám za obrázkem“, zaúpěl. „Prosim vás, pomožte mně.“
Nemeškal, namočil si ve vodě kacabaju, hodil si ji na hlavu a vrhl se do hořícího domku chtíc zachránit tři sta rýnských, což bylo tehdy moc peněz. Jen po paměti proběhl síní do jizby naplněné kouřem, nahmatal ještě nehořící obrázek a přímo šíleně hmátl po penězích, které tam měl jako papírové bankovky uschovány. Lidé venku trnuli nad zoufalou odvahou jmenovaného, a když se dlouho neobjevoval, tak ho měli za ztraceného. Tento strčil peníze za ňadra, skočil k oknu, dveřmi nemohl, protože už všechno kolem něho hořelo. Vlezl půl tělem přes okno, zavolal o pomoc, ale dále nemohl, jsa napolo udušen. Ihned mu přiskočili někteří na pomoc, jej vytáhli a za ním se sesypala hořící střecha i se stropem. Jan Zálešák se za chvíli vzpamatoval, oddechl si a povídá: „A nech to shoří, jenom když mám peníze“.

Bilance tohoto požáru byla hrozná. Přes sto domů vyhořelo i s maštalemi, a o něco méně stodol. Kráva uhořela jen jedna, ale vepřového dobytka a drůbeže bezpočtu. Škoda byla ohromná, kterou nemohl nikdy ani přesně zjistit. Ovocné stromy v humnech byly velmi ohořelé a plody z nich opadaly, avšak zanedlouho po ohni mnohé z nich rozkvetly jako na jaře, užitku ovšem nepřinesly.

Ohořelé dřevo doutnalo několik dnů a u jednoho hospodáře hořel hnůj ještě za týden.
Smutně, velmi smutně to vypadalo v Prušánkách po tomto strašném ohni. Takřka půl dědiny bylo uvedeno na mizinu. Pomáhal si každý, jak mohl. Pomáhaly všechny okolní vesnice. Prosilo se, ptalo se a žebralo se. Pomalu, velmi pomalu se opravovaly zničené domky a hospodářské budovy. Úspor nebylo a úvěru nebylo možno dostati, nanejvýše u židů na vysoký úrok. Spravoval, jak kdo mohl a ještě na hody byly některé domky neopravené. Postižení se zadlužili tak, že se mnozí z toho nevzpamatovali vůbec a přišli na mizinu…

Z prušánecké kroniky přepsala Dr. Jana Kamenská

Zpravodaj 4/2013:

Rok 1914 se vyznamenává strašnou událostí, která pohnula celou Evropou, ba i celým světem, neboť stihlo lidstvo takové neštěstí, jaké jen stihnout může.

Stalo se to, na co se už evropské velmoci dávno chystaly. Dne 28. června roku 1914 byl zavražděn v Sarajevě následník rakouského trůnu arcivévoda Ferdinand. Tento habsburský ničema byl největším nepřítelem českého národa, takže si nic jiného nezasloužil. V den jeho pohřbu na prušánské zvony celou hodinu nepřetržitě bylo vyzváněno.

Mezi lidem prosakovaly všelijaké zprávy, ale nikdo neuměl vysvětlit, co z toho vzejde. Ale ticho bylo jako před bouří. Rakouská diplomacie chystala něco, co tu ještě nebylo… pokořující nóta Srbsku… Ultimátum Srbsku … a dne 26. července roku 1914… vypovězení války Srbsku…

To všechno se odehrálo v několika málo dnech. Těžko, těžko se nám dýchalo, a v nejbližších dnech už přicházely svolávací lístky, které znamenaly prý částečnou mobilizaci. Nebylo to tak zlé, pouze několik mladých mužů bylo nuceno opustit svoje drahé rodiny. Trochu jsme si oddechli… ale … ne na dlouho.
Dne 31. července byly rozvěšeny návěstí se začátečními slovy: Mým milým národům… atd. Byl to manifest vydaný od císaře Františka Josefa I. k národům říše rakousko – uherské. Znělo to jako výsměch českému národu, kterému byla láska Habsburků známá. Po vyvěšení manifestu se už nikomu nechtělo do práce, neboť se čekalo, co nám přinesou nejbližší hodiny. Dne 31. července roku 1914 o 10 hodinách večer přišel starosta Martin Kurka do obecního hostince se slovy: „Už je to tady“. Všeobecná mobilizace do 38 let. Ono nařízení přivezli páni od úřadu z Hodonína. Mělo se bubnovat hned, ale vzhledem k pokročilé noční době to bylo odloženo až na ráno. Roku 1914 dne 1. srpna bylo vybubnováno obecním strážníkem Fabianem Bůškem, že se nařizuje všeobecná mobilizace do 38 let, a že se má každý mobilizovaný vojín do 24 hodin dostaviti ku svému pluku. Nikdo nevypoví, nikdo nevypíše tu hrůzu, která následovala po tomto osudném vybubnování. U každých dveří, u každých vrat bylo viděti uplakané ženy, děti, rodiče a ostatní příbuzné. Nebylo toho, kdo by plačící potěšil. Snad nebylo domu, kde by se mohlo říct, že je jim to lhostejno. Vždyť to čekalo skoro na všechny. Zbýval jen jediný den k pobytu mezi svými drahými. Ten den uběhl jako voda, ale v pláči a nářku, který nebral konce. Nadešel smutný večer, který opět byl vyplněn pláčem. Večer loučení s příbuznými, známými, sousedy, kteří ještě nemuseli. Svobodní hoši s truchlivými písněmi se loučili se svojí rodnou obcí a se svými milenkami. Pozdě v noci se šlo spát a mnohý ani oka nezamhouřiv, ani nespal.
Na 180 junáků, mladých mužů a svobodných chlapců bylo násilím vyrváno z náručí svých drahých. Neúprosná rakouská soldateska slavila svoje orgie. Násilí a jenom násilí, to bylo heslo rakouské vlády. 150 mužů se jde bít za vítězství Vídně a Berlína, proti své vlastní krvi, proti Slovanům. 150 mužů odchází do války, kterou vyvolal krvavý Habsburk. 2. srpna 1914 nadešla smutná neděle, den rozloučení, a pro mnohého poslední den, kdy mu bylo možné vidět svoji rodnou obec.

Zase u každých dveří a u každých vrat stály uplakané ženy, matky a děti. Poslední polibek, poslední sbohem. Poslední slova: “Vrať se nám brzy, tatíčku, vrať se nám brzy, manželi drahý, vrať se nám brzy, drahý synu náš.“ Vroucné to přání všech odcházejících i všech, kteří zůstali doma. Těžko se loučí šohaji se svými milenkami… Odcházejí. Kdy se vrátí? A vrátí se vůbec? Těžká otázka, na kterou jest těžká odpověď.
Jedni jeli časně ráno, “aby nezmeškali“, druzí trochu později, ale do poledne nebylo už ani jednoho, který patřil do mobilizace, doma, neboť už se objevil četník, který popoháněl ty, kteří se snad o pár minut opozdili.

Prušánky jako po vyhoření…
Poplakali si ještě mnozí, ale pomalu se smiřovali se svým osudem. Vžili se lidé do situace a odevzdávali vše do vůle Boží. Tak pomalu uběhlo několik dní. Časopisy oznamovaly vzájemné vypovídání válek států jeden druhému.:

1. srpna …… Německo Rusku
   3. srpna …… Německo Francii
   3. srpna …… Německo Belgii
   4. srpna … …Anglie německu
   6. srpna …… Rakousko-Uhersko Rusku
   6. srpna … …Srbsko Německu
   7. srpna … …Černá Hora Rakousku-Uhersku
   10. srpna ……Francie Rakousku-Uhersku
   12. srpna…… Černá Hora Německu
   12. srpna ……Anglie Rakousku-Uhersku
   13. srpna … …Egypt Německu
   23. srpna …. ..Japonsko Německu
   24. srpna…. . Maroko Německu
   25. srpna ……Rakousko-Uhersko Japonsku
   28. srpna … …Rakousko-Uhersko Belgii

Rakouská vojska vítězila na všech frontách, alespoň podle zpráv od generálních štábů. Doma se chopily práce ženy, děti a starci. České pluky odjížděli na fronty, proklínaje všechno a dávajíce se do zajetí, jakmile se naskytla příležitost. Čas od času přicházely zprávy o velikém úspěchu rakouských vojsk, o dobytí té či oné pevnosti. Vítězství tato byla v Prušánkách s náležitou poctou oslavena, s vyvěšením černo-žlutých praporů.

A tak jsme válčili, jako by to bylo odjakživa naše řemeslo. Světová válka pokračovala stále zuřivějším tempem. Nadešlo září, rakouská vojska vítězně ustupovala do připravených pozic. Už přicházely polní lístky od vojínů z front, ve kterých byly vypsány útrapy válčících vojínů. Když takový lístek přišel, tak to vypadalo jako svátek v rodině, všude plno radosti nad tím, že jejich miláček ještě žije. Dopisy šly někdy pravidelně, ale někdy celou dobu nebylo o tom neb onom ani slyšet. Největším potěšením bylo pro domácí, když se dostal jejich syn či otec do zajetí. Všichni byli rádi, že je za větrem.

Blížil se ponurý podzimek, který byl dosti deštivý, což bylo pro vojíny v bitevní čáře pravým peklem. Mnoho jich bylo, co se sami postřelili anebo jinak poranili. Hlad, déšť, zima a vši, to byly slasti vojáků na frontě. Na smrt zmožení vojáci padali, ale hned byli pobízeni důstojníky rakouskými revolvery kupředu. Obecní kronikář sám měl být dne 30. srpna roku 1914 důstojníkem zastřelen. Avšak ještě téhož dne utekl do ruského zajetí. Mnoho vojáků se utopilo v polských řekách a močálech. Po drahách jezdilo povětšině jenom vojsko. Zdraví na frontu a ranění s rozsekanými a rozstřílenými údy z fronty do nemocnic.

Roku 1914 na počátku října byla povolaná II. výzva od 38 do 42 let. Smutné bylo loučení starých otců se svými rodinami ve vícero případech dosti četnými. Opět pláč, nářek a přitom tiché proklínání všech císařů a celé války. Šli doplniti zdecimované rakouské pluky, které byly od Rusů a Srbů z velké části rozstříleny a zbytky pozajímány, takže mnohý pluk některou dobu vůbec neexistoval. První přišel do zajetí Hřebačka Ludvík, vojín od dragounského pluku č.11. Dne 23. srpna roku 1914 byl raněn a zajat na ruské frontě. V měsíci listopadu začalo opětné vypovídání válek, a to následujícími státy:

2. listopadu 1914   Rusko Turecku
   5. listopadu            Anglie Turecku
   6.listopadu           Francie Turecku
   12. listopadu          Turecko vypovědělo „svatů vojnu“.

První oběti války už byli tu. V polovici listopadu roku 1914 padl mládenec Pavel Čech, vojín od 3. pěšího pluku. Dne 3. prosince roku 1914 u Čenstochova, byv raněn do břicha, vojín od 8. pěšího pluku Štětka Matěj. Zemřel v nemocnici ve Vídni. Tyto první oběti vyvolaly veliké vzrušení mezi obyvateli prušánskými. V postižených rodinách, když přišla zpráva o smrti jejich miláčků, se odehrávaly srdcervoucí scény. Nebohé matky, ženy, otcové. Děti šeptají modlitbu za svojého tatíčka, který v daleké cizině dříme věčný sen. Válka byla proklínaná, i ti, kdo ji vyvolali. Těžká atmosféra války tížila kdekoho.
Přikvapily vánoční svátky, Štědrý večer, smutné vzpomínky na své milé, kteří v tu dobu dleli bůhví kde po všech frontách, proklínajíce celý svět.
Pokoj lidem dobré vůle… avšak na frontách se vraždilo na rozkaz císaře, který chtěl s pomocí boží zvítězit.

Zpravodaj 1/2014 (foto původní ilustrace z kroniky):

Drahota stoupala, zároveň byl pocítěn teror ze strany rakouské vlády, vše muselo být odstraněno, co připomínalo slovanský původ. Sklady obchodníků byly prohlíženy. U obchodníka Martina Hromka č. 73 sebral strážmistr Dvořák patnáct psacích kaménků a dvacet krabiček zápalek, poněvadž byly označeny slovanskými barvami. Při prohlídce obchodníka Jana Sejáka byly rovněž zrekvírovány podobné zápalky.

Tak postupovala surová rakouská vláda, která myslela, že tímto způsobem vyhraje válku.

Dne 13. března roku 1915 padl Přemysl. (Víte někdo, koho kronikář myslel tím Přemyslem? Ptala jsem se, ale nikdo nevěděl). Tato bolestná rána pro Rakousko byla uvítána českými vlastenci, což bylo poznat z usměvavých tváří, avšak kvůli opatrnosti nebylo žádných projevů, jenom staří občané, scházejíce se u Nechor v podzemních katakombách, odkud nebylo slovo slyšet, tam se utěšovali, že snad už to skoro čert sebere. Každý očekával s radostí, kdy se objeví ruská armáda, která měla znamenat konec války a konec Rakouska. Avšak našli se i lidé nehodní, kteří ve svém neuvědomění a neznalosti dějin byli ku všemu lhostejní, ba dokonce našim vlastencům velmi nebezpeční, neboť tu a tam byli lidé najednou vyšetřováni četnictvem. Tak pomalu přestali lidé sobě jeden druhému věřit. Těžké bylo ovzduší po tomto rakouském neúspěchu. Odvody stíhaly odvody, mladí lidé byli ustavičně honěni k prohlídkám do Hodonína, kde pod kontrolou germánských vojenských lékařů bylo až devadesát pět procent odvedenců uznáno schopných k vojenské službě. Takže byla vesnice od mužského obyvatelstva přímo vydrancována. Bylo velkou vzácností uvidět aspoň trochu zdravého mužského.

Roku 1915 v květnu přišlo nařízení od vojenského velitelství, že všichni mladíci od čtrnácti let musejí se cvičit vojenským pohybům a obratům. Ze začátku se to provádělo, ale najednou chlapci řekli, že nepůjdou. Josef Řehánek se zprotivil, za to byl zbit vojákem, který dohlížel na ono cvičení těch dětí, ostatní mládež se zprotivěla a bylo po armádě. Tímto způsobem udělaly děti průlom do rakouské disciplíny a armády, která chtěla zotročit všecko obyvatelstvo.

Ve květnu 1915 vypověděla Itálie válku Rakousku. Zase nám přibyl nový nepřítel či snad přítel. Avšak povstala tu nová fronta, která byla narychlo ucpávaná českými pluky. Nastaly zase nové odvody, znovu byly přebírány už několikrát přebrané ročníky. Byly prováděny odvody na čerstvé maso, které císař řezník rozesílal po všech frontách, krmil jim ruská, srbská a italská děla. Kněží sloužili mše svaté za ony nešťastníky, kteří do posledního dechu proklínali všechno na světě.

Nikdo se nevzepřel, nikdo se neprotivil, všichni šli jako ta němá tvář jsouce hnáni jisté smrti vstříc.

Roku 1915 na jaře bylo hlášeno bubnem ohledně soupisu zásob, obilí a mouky. Lidem bylo slibováno, aby se nebáli a ohlásili všechny zásoby, co mají, že jest to jenom soupis, aby naši nepřátelé nemysleli, že už nemáme co jíst. Nechal se náš lid oklamat rakouským úřadem a pověděl pravdu. Každý ohlásil všechny svoje zásoby, ba mnozí i více jak měli. Uvěřil lid drzým lhářům, ale v krátkém čase toho litovali všichni. Asi koncem června roku 1915 přišli rekvírovat a lidem byla přímo ukradena polovina až dvě třetiny zásob, které byly stejně skrovné jako to přede žněmi bývá. Mlynář Vrana z Moravské Nové Vsi převzal všechno zrekvírované zboží. Bylo toho celkem třicet metráků. Následkem toho povstala v Prušánkách bída, takže v mnohých rodinách nebyl ani kousek chleba.

Roku 1915 na podzim, když byl nedostatek dělnictva pro zdejší Kuffnerův dvůr, tak požádala správa cukrovaru v Břeclavě vojenské velitelství o kontingent zajatců, čehož se jim taky dostalo.

Na začátku října 1915 jel dozorce z Kuffnerového dvora Jakub Janeček do Břeclavi pro zajatce, kteří byli přiděleni pro Prušánky. Dříve než mu byli oni nešťastníci přiděleni, byl Jakub Janeček podroben vojenské přísaze. Ona přísežní formule směřovala k tomu, že se má se zajatci zacházet podle rakouské vojenské disciplíny, což v pozdější době bylo skutečně na nich prováděno. Jakub Janeček byl vyzbrojen revolverem a označen na rukávě černožlutým páskem, což znamenalo, že byl svrchovaným pánem nad svými svěřenci. Byli mu přiděleni dvacet čtyři ruští zajatci, které přivedl do Prušánek do dvora, kdež se jim dostalo plného zaměstnání. Někteří jezdili s volama a jiní byli zaměstnáni jako nádeníci. Za několik dní v neděli odpoledne zavedl dozorce Janeček svoje svěřence do hostince k Jakubovi Škápíkovi, ačkoli to bylo přísně zakázáno.

Avšak najednou se objevil ve dveřích hospodář z Kuffnerového dvora Mikuláš Benda s revolverem v ruce a ve jménu zákona a císaře hnal zajatce domů. Jakub Janeček byl udán k soudu a odsouzen na šest měsíců do vězení. Ale vzhledem k neznalosti svých povinností byl mu trest prominut a platil jen 10 korun pokuty.

Se zajatci se zacházelo dosti špatně, z občanů nesměl s nimi nikdo mluvit. Kdo snad s nimi pár slov promluvil, ten byl ihned vyšetřován četnictvem.

                                                                 Z prušánecké kroniky přepsala dr. Jana Kamenská