Zpravodaj 6/2016: Tentokrát trochu jinak, když je ten čas vánoční…

Vánoce milujeme snad úplně všichni, děti určitě pro hromadu dárků, my dospělí máme rádi vánoční atmosféru, vůni jehličí po ránu a hlavně ten klid po předvánočním shonu.

Štědrý den k nejoblíbenějším dnům v roce patřil vždycky. Byl opředen kouzly a pověrami, vše, co se ten den událo, mělo svůj význam a bylo zaměřeno na zajištění bohaté úrody, prospívání dobytka a zdraví celé rodiny. Od rána se lidé i zvířata postili a vše směřovalo k přípravě slavnostní večeře. Na čistě prostřeném stole byla slaměná miska plná obilí, petržele, cibule a česneku. Samozřejmě nesměly chybět křížaly, ořechy, jablíčka.

Když se na obloze objevila první hvězdička, rodina zasedla k večeři, která začala společnou modlitbou. Ve většině rodin bylo jídlo velmi skromné a dávalo se na stůl najednou, což bylo spojeno s pověrou, že když hospodyně vstane během štědrovečerní večeře od stolu, mohly by slepice v příštím roce přestat nést. Nejdříve se jedla luštěninová polévka, následovaly pukance, což byly buchtičky z kynutého těsta zalité horkým mlékem a sypané mákem, potom rozvařené sušené švestky, křížaly a jablka. Na stole vždycky ležela miska s dýňovými jádry. Svůj díl z večeře dostal dobytek i stromy v sadu, aby se zajistila jejich plodnost.
Vánoční stromeček byl zasazený do dřevěného kříže a byl spíš menší. Mělo to svůj důvod – většina rodin neměla peníze na to, aby si ho koupila a tak se často stromeček prostě ukradl z panského lesa. Takže kdyby náhodou přišel policajt na kontrolu, musel být stromek rychle „schovatelný“. Tehdejší stromky byly zdobené malými červenými jablíčky a ozdobami, které si rodina sama vyráběla z barevného papíru, stejně tak papírové řetězy. Někdy byl stromeček zdobený salonkami z bílého papíru, na obou koncích s nastříhanými střapci, později se balily do krepového papíru. Nebyla v nich čokoláda, ale kostka cukru. Jediná skleněná ozdoba bývala na vrcholu stromečku. Stromek zůstával doma do Tří králů. Po večeři se u stromečku zpívaly koledy. Tehdy to však nebylo jako dnes, kdy je pod stromkem obrovská hromada dárků. Často bylo rodina tak chudá, že tam nebyl vůbec žádný dárek, nebo jen nějaký malý pro děti – panenka, kterou ušila maminka ze zbytků látek, vyřezávaný koník od tatínka nebo doma dělané sáně jako dárek pro všechny sourozence.

Štědrý večer byl tím nejmagičtějším dnem v roce a tak lidé věřili, že to, co jim bude vyvěštěno tento den, se dozajista splní. Věštilo se ohledně zdraví, svateb, stěhování… Rozkrajovala se jablíčka, jestli se ukáže hvězdička nebo křížek, v míse s vodou se houpaly lodičky s malinkými svíčkami, hlavně děti do té své foukaly, aby dojela co nejdál, starší svobodná děvčata házela botou a nejrůznějšími praktikami zjišťovala, koho dostanou za muže.

Po večeři se chodívalo koledovat. Začínaly malé děti, jejichž koledy se mísily s koledováním žebráků, kteří ovšem začali koledovat už dopoledne. Koledníci dostávali ovoce, ořechy, koláčky a sem tam nějaký groš. Významným koledníkem byl obecní pastýř, při obchůzce práskal bičem a troubil na volský roh. Každému hospodáři, kterému pásl krávy, vinšoval zdraví, štěstí, boží požehnání na dobytku a dal mu posvěcený prut, s nímž se vyháněly krávy na první jarní pastvu. Proutek je měl chránit před uřknutím čarodějnic. S obecním pastýřem obcházela dědinu i jeho manželka s dětmi, vezli s sebou tragač, protože každý hospodář podaroval svého pastýře výslužkou. Když od hospodáře pastýř nedostal nic na Štědrý den, určitě mu hospodář přinesl koledu do obecní pastoušky na Štěpána. Svého času patřil ke koloritu Štědrého dne v Prušánkách jednonohý invalida Václav Nosek, řečený Vachol, který o berlích s trumpetou obcházel obec, s ním chodili jeho soused Šindar a studnař Všetečka, kteří táhli vozík na výslužku. Občané na jeho vytrubování čekali, vycházeli ven a obdarovávali ho vínem, sladkostmi, někdo špekem a třeba i penězi. O půlnoci pak všichni spěchali na půlnoční mši.

Největším svátkem byl Boží hod, den narození Ježíše Krista. V ten den vytruboval ponocný ve čtyři hodiny ráno koledu „Narodil se Kristus Pán“ a všichni spěchali do kostela na „jitřní“. Jakákoliv práce byla zakázána, kromě kostela se nikam nechodilo, dokonce byly zavřené i hospody. Jen mezi některými rodinami existoval takový zvyk, že rodiče si předem domluvili, že pošlou svoje děcka na návštěvu. Dítě ani nešlo dál, zůstalo stát mezi dveřmi a přálo: „Přeju vám šťastné a vesele svátky vánoční, zvěstování Krista Pána narození a po celý rok ode všeho zla ochránění“. Za toto vinšování dostalo výslužku a třeba korunu či dvě, v bohatších rodinách nebo od kmotřenky a kmocháčka i pět korun. A hluboko v 19. století se údajně v tento den dobytku zavazovaly tlamy, aby „žvácháním svatosť toho dne neznesvěcoval“.

                                                                                                                Jana Kamenská

Zpravodaj 1/2017: Když nastala první světová válka, tu se všeobecně mluvilo, že válka nebude dlouho trvat, a že Rusové nejsou žádné vojsko schopné válčení a že my – první výzva – jsme jádro rakouské armády. Avšak brzy se přesvědčili ti, co toto říkali, že jest všechno pouhá lež nebo domněnka.

Z Prušánek narukovalo v první výzvě asi sto padesát mužů a mládenců, prvotřídních obíraných lidí. Tehdy se myslelo, že tato první výzva bude úplně stačit na zakončení války. Avšak i zde se mnozí přepočetli. Když nastaly pravidelné srážky s Rusy a Srby, velmi brzo a rychle řídly rakouské sbory. Vojáci byli moc přeučení, neboť to byli z větší části ti, kteří měli tříletou vojenskou službu za sebou. Když měla nastat nějaká srážka, tu se chtěl každý – jak se říkalo – „vyšvindlovat“. Když se postupovalo, nebo útočilo, tu zůstávali mnozí pozadu, a když se muselo ustupovat, také zůstávali někde schovaní, kde to bylo jenom trochu možno, aby přišli do zajetí.

Následkem této nechuti k válčení rychle řídly řady rakouské armády, a proto musely být rychle doplňovány, což mělo za následek nové odvody za starších ročníků nevojáků. Těchto odvodů bylo během války tolik, že mnozí ani sami nevěděli, po kolikáté jdou k odvodu.

Počet mrtvých, raněných, zajatých a v roce 1918 dezertujících stoupal tak, že ku konci světové války bylo z vojenské činnosti vyřazeno přes dvě stě padesát občanů z Prušánek. Tímto způsobem velmi stoupl počet narukujících, takže ku konci války bylo z Prušánek na tři sta padesát mužů vojáky, což znamená skoro 18% ze všeho obyvatelstva v Prušánkách. Jest to zajisté velká číslice. Kolik je zde ušlého zisku, co by bylo všechno vykonáno za tu dobu, co jest tu všechno promrháno, jaký jest všeobecný úpadek následkem této války, to se snad nikdy přesně nezjistí.

Jedním z těch, kteří padli během 1. světové války, byl mládenec Methoděj Nosál. Odveden byl v roce 1914 na podzim, bylo mu 24 let. Krátce poté narukoval k 25. pluku. Po několikatýdenním výcviku jel na ruskou frontu do Karpat, kdež pobyl čtyři měsíce a pak byl těžce raněn do levé ruky a od Rusů zajat. Kolik tento nešťastník vytrpěl na frontě a v zajetí, to nelze vypsat. Jeho zoufalé dopisy byly zachycovány rakouskou cenzurou a pečlivě uchovávány u válečného soudu. Dopisy, které přišly jeho sestře domů, byly zabarveny četnictvem.

„Drahý tatíčku, už jsem vystál tolik, že by to ani pes nevydržel. Nikomu nepřeju to, co jsem vytrpěl od mého zranění. Snad není ani peklo tak strašné, jak to, co jsem prožil… Ruku mám uřezanú! Jakou mám cenu pro budoucí život?“
Tento nešťastník přijel roku 1915 z ruského zajetí bez levé ruky, byvše vyměněn jako invalida. Nepřijel ale rovnou domů, jak si myslel a přál. PO příjezdu do Rakouska byl ihned předán válečnému soudu, zároveň uvězněn a krátce na to souzen. „Proč jste psal tak buřičsky proti Rakousku?“ táže se ho soudce důstojník. „Páni, já jsem to psal v horečce!“ odpovídá obžalovaný. „To vám můžeme věřit a nemusíme“, praví mu soudce. „Já vám řeknu číslo světnice i jméno sestry, která mě v Moskvě v nemocnici ošetřovala a při tom mně dala opium“, odpovídá obžalovaný. „Člověče, vy si z nás děláte blázny!“ křičí soudce důstojník.

„Nedělám, mluvím pravdu a všechno dokážu,“ odpovídá obžalovaný. „Páni soudci, byli jste na frontě? Byli jste ranění? Zažili jste tolik, co já?“ odpovídá obžalovaný dále. Soudce se zarazil a soud byl ukončen. Invalida Methoděj Nosál byl pro velezrádné dopisy z ruského zajetí odsouzen na 10 let žaláře. Onen rozsudek byl poslán k samému císaři k potvrzení. Císař udělil odsouzenému milost vzhledem k tomu, co vytrpěl na frontě a v zajetí.
Methoděj Nosál byl před Vánocemi roku 1915 puštěn na svobodu. Avšak s podlomeným zdravím následkem velké ztráty krve a od souchotin byl po nějaké době nucen vrátiti se do nemocnice, kdež po tolika útrapách válečných zamřel v Brně roku 1918.
Budiž mu země lehká.

-jk-