Zpravodaj 3/2017: Další obětí války 1914 – 1918 byl prušánecký občan František Flamík…
Kdo by nevzpomněl na ten hrůzyplný den 1. srpna roku 1914, když bylo vybubnováno, že všichni mladí mužové do 38 let, kteří patří k branné moci rakouské říše, musí narukovat. Byl-li první srpen strašný, tak druhý srpen byl ještě strašnější. Směle mohou býti nazvány tyto dny „dny pláče a slzí.“
Největší část těchto mladých mužů narukovalo do hanácké metropole – do města Kroměříže. Vysloužilý desátník František Flamík rovněž narukoval v tyto dny do města Kroměříže k 3. pluku pěchoty. Avšak za několik dní po lékařské prohlídce byl propuštěn domů na dvouměsíční dovolenou. Byl celý radostný nad tímto štěstím, které ho potkalo, a myslel si, že zatím bude po válce, nežli jeho dovolená uplyne. Avšak jeho dovolená rychle uběhla a válka ještě ani jaksepatří nezačala. Krátce nato jel s doplňovacím oddílem do pole na ruskou frontu a tam byl přidělen k sanitě.
Těžko, přetěžko bylo snášet tuto válečnou hrůzu, která postihla celou Halič a zbytek Polska, kdež několikráte prošly bojující armády, rozbíjejíce vše, co se rozbít dalo. Na smrt zmožení a v bitvách ranění vojíni padali jako mouchy. Tu měly úlohu sanitní oddíly, které konaly skutky milosrdenství. Třetí pluk byl honěn z místa na místo, ucpával díry v bitevní čáře, které nadělaly ruské vražedné mašiny. U Lucka, u Sokalu, u Vladimíru Volyňského, u Lublína, u Bučače a snad ve všech končinách Polska bojoval 3. pluk, kdež se nalézal občan – v tu dobu už šikovatel – Flamík František.
Dařilo se mu alespoň tak, že za tu dobu nebyl vůbec poraněn. Vzpomínal na svoji rodinu, denními pochody unaven, usínal a ve snu si hrál se svými dětmi, často probuzen z libého spánku strašným hromobitím, které pocházelo z jícnu děl. Bylo to asi v polovici června roku 1916, když byla armáda přesunována podél řeky Styru v ruském Polsku. Tyto přesuny se děly obyčejně v noční dobu, aby to protivník nezpozoroval. Též třetí pluk měl podobnou úlohu a pochodoval v noční dobu. Jdou naši moravští hoši, tápajíce ve tmách, nic zlého netuše vzpomínají na domov a proklínají všechno na světě. Mezi nimi jest i František Flamík. Jestli je válka ve dne strašná, tu v noční dobu jest mnohem strašnější… Najednou zazní pronikavý křik a vzápětí přiletí ze strany jako hejno čertů s třímetrovými kopími po celou válku obávaní ruští kozáci. Nastala krutá řež, třeskot zbraní, výstřely, srdcervoucí výkřiky, sekání šavlemi a vzájemné se vraždění, které přišlo tak neočekávaně. Rychle se rozběhli, chtějíc se spasit útěkem, naši moravští hoši před těmito ruskými dravci. Utíká, kam kdo může, avšak pro tmu neví kam. Utíkají vojíni, zahazujíce vše stranou, ale hrůza hrůzoucí! Skoro všichni byli vehnáni do bezedných bažin, kde je čekala strašná smrt utopením. Mezi těmito je též občan Flamík František, který rovněž utíkal do těchto bažin. Následovala ještě hroznější scéna, než prve. Úzkostlivé volání topících se o pomoc proměnilo se ve strašný řev, šílené výkřiky a pláč tonoucích, to vše mísilo se mezi sebou, snad ani peklo není tak strašné, jako toto hrozné noční divadlo. Jen náhodou se zachránil svědek této noční hrůzy – Flamík František…
Tichne řev a srdcelomný křik. Co nezničili kozáci, to dokonaly zrádné ruské bažiny. Jen malá hrstka – pouze devět mužů – se zachránilo z celé setniny. Tento zbytek byl přidělen k 99. pěšímu pluku znojemskému, se kterým dále bojovali asi deset dní a pak byl onen pluk zase celý rozbitý a od Rusů zajatý. Zase z toho zůstal pouze zbytek, který byl koncem měsíce června 1916 poslán na italskou frontu.
Šikovatel františek Flamík se v oněch bažinách nachladil a hlásil se nemocen. Leč nebyl uznán, proto musel rovněž na italskou frontu. V Itálii byl až do roku 1917, odtud byl jako nemocný poslán do nemocnice do Laa v Dolních Rakousích. Tam si pobyl několik měsíců a pak byl puštěn domů na zotavenou. Avšak doma se mu přitížilo, a proto jel do Brna do nemocnice, kdež si pobyl čtyři měsíce a byl propuštěn domů jako souchotinář. Tak poléhal až do srpna 1918, až dne 18. srpna roku 1918 po tolika hrozných útrapách válečných zemřel doma a jest pochován na prušáneckém hřbitově… Budiž mu země lehká!
Z prušánecké kroniky vypsala a upravila Jana Kamenská
