Zpravodaj 1/2019:

Moje sportovní kariéra začala, když jsem v jedenácti letech přešla ze Základní školy v Prušánkách na ZŠ Slováckou v Břeclavi do sportovní třídy. Tam si mě všimla trenérka Lenka Fabikovičová, která učila tělocvik a zároveň vedla volejbalovou přípravku. Už tehdy jsem byla poměrně vysoká, tak se mě zeptala, jestli nechci zkusit hrát volejbal. Nemohu říct, že by mě volejbal hned nadchl, ale měla jsem mezi spoluhráčkami kamarádky, tak jsem u toho zůstala.

Po necelých dvou letech jsem z přípravky přešla do mladších žákyň k trenéru Obrovi a začala hrát svou první soutěž – Krajský přebor mladších žákyň. Ještě to nevypadalo ani jako volejbal, ale spíš jako taková plácaná. V této sezóně jsem se také účastnila výběru mladých talentů KCM.  Po dalším roce si mě trenérka Fabikovičová vzala mezi starší žákyně. Tam jsem poznala svou dosavadní spoluhráčku, spolužačku i spolubydlící Annu Pavlovovou. Protože nás bylo málo, spojily jsme se s družstvem kadetek a společně hrály obě soutěže.

Když přišlo rozhodování, kterou střední školu si vybrat, vybírala jsem mezi Sportovním gymnáziem v Brně a v Ostravě. Trenér Jiří Kozel, který kdysi pracoval s mojí trenérkou, si mě a Aničky (díky naší výšce) všiml na jednom testování a nabídl nám místa v extraligovém týmu v Ostravě. Dnes jsem velmi ráda, že jsem se rozhodla pro Ostravu. Samozřejmě byl vidět rozdíl mezi mnou a holkami, které už od začátku trénovaly pod prestižními trenéry a hrály podstatně vyšší soutěže. Trenér Radek Brzobohatý mně s Aničkou pomohl dohnat techniku a vyrovnat se našim spoluhráčkám. Často tvrdil, že volejbal je pro vysoké lidi, a když obě máme přes 180 centimetrů, tak stačí jen trénovat a zlepšovat se, ale dívky, které jsou pro tento sport příliš malé, můžou být dobré, jak chtějí a stejně nebudou srovnatelné.

Po roce hraní extraligy za Ostravské kadetky si nás již zmíněný trenér Kozel vzal do týmu juniorek, kde jsem za poslední dva roky získala tři individuální ocenění za nejlepšího hráče, byla zvolena kapitánkou týmu a stále jezdila pomáhat mladším hráčkám do kadetek, kde jsme bojovaly v roce 2017/18 na MČR. Není jednoduché skloubit školu a dva tréninky denně, ale díky úzké spolupráci gymnázia s trenéry to není nemožné.

Letošní sezónu funguji v extraligovém týmu žen i juniorek a čeká mě maturitní zkouška. Tento rok je pro mě asi nejtěžší. Trénuju až do osmi hodin večer a vstávám v pět ráno, takže na učení není moc času, zvlášť když bych se chtěla dostat na lékařskou fakultu Masarykovy univerzity. Trenéři se mě stále snaží přemluvit, abych zůstala v Ostravě, ale na ostravských univerzitách není žádný obor, který by mě zaujal.

                                                                                                                                               Ivana Poláchová

Zpravodaj 1/2019:

Masopust není půst. Jaký je původ slova masopust a proč úzce souvisí s karnevalem?

Vánoce jsou už daleko za námi a my se nacházíme uprostřed období masopustu. Přemýšleli jste někdy nad slovem masopust? Jak mohlo vzniknout? Slyšíme v něm kromě “maso” také “pustit” nebo možná dokonce i “půst”, a přitom je to doba, kdy si i naši předci dopřávali k jídlu hodně masa, slavili a hodovali. Jak si to vysvětlit?

Slovo masopust má původ ve spojení “opustit maso” či “upustit od masa”. Nejspíš se jedná o tzv. kalk, tedy doslovný překlad, z románských jazyků. Dokazuje to třeba italský výraz carnevale. Vznikl ze slov carne “maso” a levare “odstranit, odložit” a znamená tedy doslova “maso odlož”. Toto slovo se pak do češtiny dostalo dvakrát, jednou jako překlad – masopust a podruhé jako převzaté slovo – karneval.

Vztah slova masopust ke výrazu půst je jen zdánlivý, jde o pouhou podobnost. Slovo půst znělo ve staročeštině póst (zatímco masopust mělo stejnou podobu) a vzniklo ze starohornoněmeckého slova fasta (souvisejícího s fasto “pevný” a fasten “být pevný (v odříkání), postit se”).

Podívejte se na různá označení posledních dní masopustu a další regionální zajímavosti češtiny v České republice:

V dnešní době označujeme slovem masopust období od Tří králů do Popeleční středy. Začíná tedy po vánočních svátcích a jeho konec je nepravidelný, protože Popeleční středa vychází každý rok na jiné datum. Podle tradice připadá na 46. den před Velikonoční nedělí a ten najdeme v rozmezí od poloviny února do počátku března. Letos nás Popeleční středa čeká 6. března. Na ni navazuje postní období dlouhé 40 dní a po něm následují Velikonoce. Během masopustního období se tradičně pořádaly zabíjačky, hodovalo se, veselilo, často se konaly svatby.

Masopust jako Loučení s masem

Pro úplné objasnění původu slova masopust se ale musíme podívat hlouběji do minulosti. Dříve totiž mělo trochu užší význam. Lidé jím označovali pouze poslední tři dny masopustního období, tedy masopustní neděli, pondělí a úterý. V tyto dny se připravovalo slavnostní jídlo, konaly se taneční zábavy a průvody maškar. A tady se konečně dostáváme k vysvětlení – lidé se během masopustu veselili a loučili se přitom s masem, které při následujícím předvelikonočním půstu nebudou konzumovat.

Takto se slovo masopust používalo i později v nářečích některých oblastí, třeba v západních Čechách nebo na jihozápadní Moravě. V jiných krajích jsme mohli najít řadu dalších názvů, které většinou vyjadřují, že něco končí – ostatky či vostatky, vostatek, končiny, konec masopustu nebo fašank.

V severovýchodní části Čech se slavilo pouze v úterý před Popeleční středou a z toho vyplývá název masopustní úterý (úterek, outerek a podobně).

Martina Waclawičová

Autorka pracuje v Ústavu Českého národního korpusu FF UK.

Původní text vyšel na webu: https://www.reflex.cz/

Děkujeme autorce textu i webu Reflex.cz za možnost bezplatného uveřejnění tohoto zajímavého článku.

Vážení spoluobčané, dovoluji si vás tímto příspěvkem informovat o akci, která započala právě před dvaceti lety, a o jejím následném vývoji až po současnost. Jistě si ještě mnozí z vás vzpomenou, kdy se mi podařilo vlastní iniciativou zorganizovat na sklonku 90. let vše nutné pro uskutečnění již tehdy tolik potřebné pomocí našemu drobnému ptactvu, a to formou hromadné výroby ptačích budek a jejich instalací v intravilánu obce. Ještě jednou tak patří můj upřímný dík všem, kteří tenkrát jakkoliv přispěli a pomohli. Z vybraných finančních prostředků se nakoupil materiál a ve stolařské dílně u pana Jaroslava Čecha jsme společně na přelomu let 1998-99 vyrobili osmdesát čtyři kusů ptačích budek ve třech typových modifikacích a v brzkém jaru došlo i k jejich vyvěšení v katastru obce. Ve dvou následujících letech se mi podařilo zhotovit ještě dalších dvacet sedm kusů a průběžně jsem vyráběl i budky pro sovy a poštolky. Vyvěšením budek však tato činnost nekončí, ale naopak vyžaduje každoroční dohled, údržbu, čištění a opravy. Často bylo i nutné budky znova přemisťovat, buď z důvodu změny prostředí či v důsledku likvidace přestárlých stromů. A na tomto místě si dovolím drobounkou výtku těm, kteří z jakýchkoliv důvodů museli budku na svém pozemku odinstalovat a neinformovali mě o tom, a budka byla třeba i pohozená v rohu zahrady a neplnila tak svůj účel. Pokud budu vždy včas vyrozuměn (můj telefon 608 419 998), sjednám co nejrychleji nápravu i bez vašeho dalšího přičinění.

Těch 20 let uplynulo jako voda a tak mě i tento kulatý jubilující rok vede k zamyšlení i shrnutí faktů, které toto období charakterizují a zároveň se s vámi o ně podělit.

Nebudu vás unavovat žádnými podrobnými analýzami či statistickými údaji, ale zcela jednoduše, několika větami, se pokusím nastínit sled a vývoj našeho společného snažení. Bohužel, není toto bilancování příliš optimistické, hlavně v uplynulém pětiletém rozpětí.

Pokud se ve vzpomínkách vrátím až na začátek oněch 90. let, byly výsledky zahnízdění více než slibné a to jak překvapujícím počtem (80%!), ale hlavně druhovou pestrostí nájemníků! A hned následující rok jsme už mohli konstatovat dokonce již zcela vyčerpanou ubytovací kapacitu! („Srdce hoteliéra i ornitologa v takové situaci zaplesá!“ Tato skutečnost jen dokazovala a jednoznačně potvrzovala náš úspěšný záměr, ale i ohromující zájem ptačích nájemníků do jejichž potřeb jsme se tak cíleně trefili. Pamatuji si, jak netrpělivě jsem v těch dobách očekával čas zimního čištění, a již při samotném aktu spekuloval nad rozborem jednotlivých nastýlek v budkách o identitě jejich uživatelů. V tu dobu bylo druhové spektrum obsazenosti takřka 50%, což je oproti dnešnímu stavu ohromující číslo. Abych ještě vysvětlil hodnotu 50% – vyjadřuje poměr vlastního zastoupení daných ptačích druhů. Jedna půle byla tedy tvořena převážně několika druhy u nás žijících sýkor (koňadra, modřinka, parukářka, úhelníček, babka), oba druhy šoupálků, lejsci, vzácně i brhlík a krutihlav. Početní stavy rovněž slibně naplňovali populace zahnízděných „kominíčků“ čili rehka domácího i zahradního. Druhou půli pak tvořili naši nejpočetnější reprezentanti – vrabec domácí a polní. Na tomto místě bych se ještě rád pozastavil nad těmito v dnešním měřítku relativně dost hojnými zástupci svou malou obhajobou. Tento opeřenec ač z pohledu člověka zaškatulkován jako náš odvěký příživník a škůdce, přeci jen v podrobnějším náhledu není i bez kladných etap ve svém životě. Hlavně při výchově mláďat dovedou likvidací všech hmyzích škůdců a plevelných semen v našich zahradách výrazně navýšit svůj nedoceněný podíl užitečnosti! Stejně tak i vlivem relativní početností svého druhu zastupují nejvyšší procento v jídelníčku dravců, hlavně koček a zejména v zimním období obratných krahujců. Jsou to právě oni, kteří se tak nejčastěji stávají terčem útoků těchto predátorů a jejich obětí se tak výrazně tlumí škody v řadách ostatních pěvců! Proto buďme trošku tolerantní a odpusťme jim ty malé prohřešky – ožďubaný salát, zcizená zrnka rybízu, oklované třešně či makovice nebo ataky na krmivo naší drůbeže. Opravdu už ani jich není mnoho a i oni dovedou být prospěšní.

Jak čas ale plynul, stávala se převaha vrabčího rodu stále zřetelnější, ale vyskytovala se i místa, kde přestali hnízdit i tito početní zástupci. Markantním příkladem tohoto negativního jevu se jako první asi před pěti lety stala lokalita od Turba přes Jána a Hlubokou cestou až k Nechorám. Dříve všech pět umístěných budek bývalo jistotou zdárného vyhnízdění různých druhů pěvců, ale nyní (po tři roky) už bývá obsazená pouze jedna! Proto jsem byl nucen pár budek zkusmo přemístit, aby lépe posloužily na jiných místech. Co se týče nechorské lokace, tam jsem zanechal pokusů hned asi po prvních třech letech. Obavy z faktu, jak intenzivně se v této oblasti aplikuje chemická ochrana, se brzy potvrdily, a přesvědčily mě o tom opuštěné snůšky nejenom v budkách, ale i v pár případech náhodně nalezených hnízd v keřích (ťuhýk obecný a pěnice pokřovní). Obdobná stagnace i přes drobné výkyvy k lepšímu se začala objevovat i v jiných lokalitách, vždy však už jen doprovázená dominancí obou druhů vrabců. Bohužel, taková je současná realita, ale stále věřím v pozvolné zlepšování situace, kdy snad bude největším přínosem výrazné omezení používání chemických prostředků (nově vydané směrnice EU), které je bezesporu klíčovým faktorem ovlivňujícím populace všech živočichů žijících kolem nás. A nejenom jich!

Ještě závěrem se chci vrátit k začátku tohoto článku, kde uvádím, že výrobou budek a jejich vyvěšením není vše vyřešeno, ale vyžaduje to rok co rok starost o funkčnost všech budek. Toto břímě jsem již tenkrát dobrovolně přijal za svůj osobní závazek, aby celá tato započatá akce byla prospěšná a měla trvalý smysl. Snad jsem obstál (i sám před sebou) ve svém dvacetiletém snažení a nevzpomínám si, že bych jediný rok vynechal bez dohledu, ale nepopírám, že bych byl osobně i moc rád a potěšen zájmem skupinky či jednotlivců, kteří by měli chuť pokračovat v záměru, který jsme si před dvaceti lety vytýčili. Toto mé přání či tichá výzva je už i důsledkem mého pokročilého věku a obav, že by mohly zůstat budky bez dohledu a řádného fungování. Opravdu to není nic těžkého a zvládne to kdokoliv, kdo má zájem o tyto aktivity. Samozřejmě poradím a pomůžu ve všech směrech! Chtěl bych ještě prostřednictvím těchto posledních řádků moc poděkovat všem lidem, kteří po celá ta léta tolerovali ve svých zahradách a na svých pozemcích jak nepěkné individum (svým vzhledem  a chatrným zevnějškem), tak i rachotící aluminiový žebř.

Děkuju vám všem za přízeň a důvěru a budu si toho vždy vážit!

                                                                     Schottl František, ztyřaný hospodský z Prušánek