Obec Prušánky na základě usnesení zastupitelstva obce č. 13/8Z/2024 ze dne 12. 03. 2024 přistupuje k přípravě nezbytných podkladů pro zahájení procesu pořízení Změny č. 1 územního plánu Prušánky. V této souvislosti vyzývá občany obce Prušánky, jakož i fyzické a právnické osoby, které mají vlastnická nebo obdobná práva k pozemku nebo stavbě na území obce Prušánky, k zaslání svých návrhů, podnětů a požadavků k prověření změnou územního plánu, a to ve lhůtě do 31. 08. 2024.

Jednotlivé návrhy je možno zaslat poštou, e-mailem, datovou zprávou nebo osobně podat ve stanovené lhůtě na adresu: Obecní úřad Prušánky, Hlavní 100, 696 21 Prušánky, podatelna@obecprusanky.cz, ID datové schránky: eg4bbvn

Návrh na změnu územního plánu musí obsahovat následující náležitosti:

• údaje umožňující identifikaci navrhovatele, včetně uvedení jeho vlastnických nebo
obdobných práv k pozemku nebo stavbě na území obce (informace o parcele),
• údaje o navrhované změně využití ploch na území obce včetně zákresu do snímku
z katastrální mapy,
• údaje o současném využití ploch dotčených návrhem navrhovatele,
• důvody pro pořízení změny územního plánu,
• návrh úhrady nákladů na pořízení změny územního plánu.
(lze využít přiložený formulář)

Jednotlivé návrhy budou z hlediska obsahových náležitostí posouzeny pořizovatelem změny územního plánu z hlediska souladu se Zásadami územního rozvoje Jihomoravského kraje ve znění následujících aktualizacích č. 1 a č. 2, s Politikou územního rozvoje ČR, ve znění následujících aktualizací č. 1 až č. 7 a z hlediska urbanistické koncepce. Na základě těchto kritérií budou doporučeny zastupitelstvu obce k zařazení do Změny č. 1 územního plánu Prušánky nebo zamítnutí. Obec upozorňuje, že i návrhy, které budou do změny územního plánu zahrnuty k prověření, mohou být na základě výsledků projednání změny územního plánu z důvodu negativního stanoviska některého z dotčených orgánů i v průběhu projednávání vyřazeny.

Formulář:

Milí čtenáři a všichni příznivci knihovny,

uplynul podzim a s ním i skončila soutěž do které se naše knihovna každoročně zapojuje – Jižní Morava čte. Tento rok bylo opravdu pěkné téma „Co vypráví voda“, soutěžily děti ze všech tříd družiny a zapojily se i obě třídy předškoláků. Společně s celým týmem OÚ jsme vybrali obrázky Martina Tučka, Mathiase Kankii a Toníka Košuliče a tyto jsme poslali do MZK v Brně. Jinak na chodbě OÚ byly v listopadu k vidění výtvory vašich dětí, popasovaly se s tímto tématem opravdu dobře. V rámci tohoto projektu přijela do ZŠ paní spisovatelka Zuzana Pospíšilová a udělala besedy s 1. až 4. třídou. Byly velmi povedené a s dobrými ohlasy, jak od učitelek, tak od dětí.
Znovu mám k vám prosbu ohledně starých knih, které chcete vyhodit. Nevyhazujte je na sběrný dvůr, ale cestou zatočte směrem ke knihovně a já si je tady přeberu. Taky je můžete dát přímo do knihobudky, kde ještě poslouží dál.

Přeji všem klidné prožití vánočních svátků.

Milena Hromková

Naši senioři

Zpravodaj 4/2022: Tak jsme spojili příjemné s užitečným a oslavili „Setkání seniorů“ a zároveň  jsme zavzpomínali na Martinské hody. Program nám zpestřily tanečnice – školačky pod vedením paní učitelky Hubové, mužský a ženský sbor Slováckého krúžku, šikovný cimbalista Božik Balga, vystoupení Nechoránku s jeho cimbálovou muzikou. Mimochodem ta poprvé na Martinských hodech vystupovala už v roce 2016. Tradičně své aktuální postřehy k současné situaci vtipně zveršovala a všem v kulturním domě přednesla Zdeňka Hromková, její báseň si můžete přečíst pod textem.
A protože dodržujeme tradice, někteří z nás byli ve Tvrdonicích na krásně vypečené martinské huse, vyhrával tu harmonikář, takže jsme si i zazpívali.
Taky jsme se podíleli na sázení stromků u poldru, byla to pěkná akce, dobře připravená a organizovaná, včetně občerstvení.
Je až s podivem, že nám vydrželo pravidelné čtvrteční hraní kuželek. Sportujeme, bavíme se, je nám u toho dobře.
Na začátek prosince jsme v kulturním domě připravili Vánoční výstavu s vinaři.

Pěkné vánoční svátky a v novém roce hlavně zdraví a spokojenost vám přeje

Klub seniorů Prušánky

Krásné odpoledne všem

Zas už máme Martina,
zima už zas začíná,
sluníčka jsme užili
a též velká vedra prožili.

Zima jistě ví, co dělá,
slitování s námi nemá.
malovat lehce po okénku
a poručit, ať mrzne venku.

Ale od zlé zimy odskočíme
a dnes v teploučku se pobavíme.
Šak teploučko vzácné bude,
chybět nám teď bude všude.

Trošku dění z dědinky –
zachytila jsem novinky,
roušky už jsme odložili,
snad koronavirus vyřešili.

Jiný problém nastal nám
krutá válka na Ukrajině
není lhostejná nám.
Putin rozkazy jenom dává
a zkáza po něm jen ostává.

Tok migrantů sa kolem rójí,
každý sa jich u nás bójí.
Samé zmatky v hlavě máme,
co bude dál sa strachy ptáme.

Když pro kvasnice letíme
u pokladny za nákup
v peněžence tmu vidíme.
Odevšad jen slyšíme
jak šetřit dnes mosíme.

Vláda řeší věci tyto,
ale nejak nejde jí to.
Přidat svetrů si možeme,
ale na strožochu spávat snad už nechceme.

Duchenky jsme z domu dali
a komínky pobúrali,
ouvej, ale chyba je,
peříčko víc zahřeje.

Pod duchenkú žehličky
hřály naše nožičky.
Věřit chceme, že krize přejde,
po staru žít dnes už nejde.

Mladým lidem jsme šanci dali,
a u voleb se prokázali.
Oči otevřené máme,
raděj se na všecko dvakrát ptáme.

Trpělivost z obou stran
nechť přinese pokoj nám.
Ať dědinka naša samú radost jen nám dělá
a mladí pomocníčci jen dobré zprávy
s úsměvem nám sdělá.
Šak důvěru máme v nich,
nech nezklame nás žádný z nich.

O televizi raděj není řeč,
ale program VOYO máme dnes všecí mět.
Sú tam stejné programy ,
ale kdo nám sdělí reklamy.

Kdo každý den až patnáctkrát sa zasměje,
ten zdravíčko si dopřeje.
A nestojí to vůbec nic,
kdo chce, može sa smít ještě víc.

Zaručeně vzácná zvěst 11. 11.,
to je právě dnes,
dožila se paní Antonie Hromková
svojích krásných 100 let!

Je to radostná novinka,
moc zdravíčka jí přeje celá naša dědinka.
Tak, babičko Toničko,
nech zaletí náš pozdrav až k vám dom,
my vzdáváme Vám všecí velký hold.

Zdeňka Hromková

Zpravodaj 4/2022:   Jednou z nejdůležitějších tekutin v životě je krev. Nedá se namíchat, vyrobit…, můžeme ji však darovat. Darovat s vědomím, že třeba jednou někomu zrovna ta naše kapka krve zachrání život.
S tímto vědomím se někteří z nás rozhodli stát pravidelnými dárci krve. Těmto pravidelným dárcům pak uděluje Český červený kříž po dosažení určitého množství odběrů (10x bronzová, 20x stříbrná, 40x zlatá medaile) medaili Prof. MUDr. Jana Jánského, mj. objevitele krevních skupin, podle něhož dodnes používáme jejich označení A/B//AB/0.

Letos na podzim se to sešlo tak, že náš strážník Adam Hellinger si převzal v Břeclavi, do níž dojíždí krev darovat, bronzovou medaili a starosta Zbyněk Němeček převzal od zástupců Červeného kříže Anny Jurkovičové a starosty Hodonína Libora Střechy medaili stříbrnou na slavnostním udělování v Hodoníně.
Krev je nenahraditelnou tekutinou jak při záchraně lidských životů, tak i při léčbě některých závažných onemocnění. Její potřeba navíc přichází mnohdy bez varování. Dárcovství krve tak stále zůstává nezastupitelné a důležité. Ne každý může darovat a nejde to kdykoliv, maximálně však čtyřikrát ročně. Pokud chcete nezištně pomáhat těm, kteří třeba ani neví, že to budou potřebovat, přidejte se mezi dárce i vy.

4/2022:   Málokdo to asi ví, ale tak jako jsou výstavy psů, mají svou více než stoletou tradici také výstavy čistokrevných plemen králíků. Nejedno z plemen pak označujeme jako naše národní. Jistě by vás napadl třeba notoricky známý český strakáč. No, dalším do party by byli čeští černopesíkatí, které chovám od dětství. A právě u tohoto našeho plemene se mi podařilo nevídané. Před několika lety ke mně opakovaně zavítali chovatelé z USA a Kanady, abych následně letecky vyslal několik skupin těchto bílých králíků s tmavě hnědým okem do Ameriky. A Bob s Bobkem se za velkou louží neztratili! Právě začátkem listopadu se nedaleko Las Vegas uskutečnila celoamerická výstava s více než 30 tisíci králíků, a poté, co jsem do Angličtiny přeložil i český standard plemene, úspěšně naši čeští černopesíkatí prošli uznávacím řízením v USA! Význam tohoto počinu umocňuje fakt, že jde o vůbec první plemeno s USA vzorníku plemen králíků s názvem i označením původu v naší zemi.

Adam Hellinger, mezinárodní posuzovatel králíků ČSCH

S popiskem Český černopesíkatý králík

Hodnocení

Obrovská hala s hodnocenými králiky z celého světa

Zpravodaj 2/2023

Někdy v roce 2013 jsem viděl v televizi filmový dokument ze závodu 1000 Miles Adventure, tehdy již ze třetího ročníku. Je to přesně typ té akce, která je mi hodně blízká a kterou bych chtěl někdy zažít. Jenže jde o nejtěžší cyklistický závod svého druhu v Evropě, tak mě myšlenky na absolvování tohoto podniku rychle přešly… Nicméně každý následující rok vznikal nový dokument z právě proběhnutého ročníku a já v tom „lítal“ čím dál víc. Nakonec uběhlo pár let a téměř v padesáti jsem dostal konečně odvahu a zkusil se přihlásit. Řekl jsem si, že pokud to tak půjde dál, za pár let už na to nebudu mít. Takže nastal Silvestr a přesně o půlnoci, kdy se spustila registrace a kdy ostatní vítali příchod roku 2022, jsem klepal na klávesnici dost rychle na to, že se mi to povedlo. Jedná se o přejezd především na horském kole (jsou i chodci a koloběžkáři) z Nové Sedlice na východě Slovenska u ukrajinských hranic až do Skalné u Chebu u německých hranic. Jde o závod bez jakékoliv podpory, vede vlastně jen horami, cestami necestami a pro bikery je asi 1630 km dlouhý. I přesto se kapacita 150 volných míst zaplnila za minutu a něco po spuštění registrace. Takže první úkol splněn. A vlastně ihned mou velkou radost vystřídala obava, do čeho se to chci pustit. No, za storno poplatek, který se samozřejmě s blížícím se startem zvětšuje, se můžu odhlásit vždycky. Náhradníků je dost…

V druhé polovině června jsem už měl ale vše nachystáno. Natrénováno téměř nic, ale tady prý rozhoduje především hlava. Navíc nejedu závodit, ale užít si to, tak to půjde. Druhého července v Olomouci nastupuji do speciálního vlaku, který většinu závodníků odváží na východ Slovenska někam za Košice. Na samotný start nás už pak vezou autobusy. Už ve vlaku však zjišťuji, že je něco špatně. Všichni mluví jen o tom, kdo absolvoval kolik závodů, kdo kde absolvoval nějaký ultramaraton, kdo má najeto kolik tisíc kilometrů a že denně počítají minimálně se 150 až 170 kilometry a třeba jen třemi hodinami spánku. A věkem už si mezi ostatními také připadám skoro jak veterán. Takže trochu mimo mou realitu. Naštěstí se později ukázalo, že pár lidí mně podobných přeci jen odstartovalo. V neděli 3. července 2022 ve tři odpoledne zazněla startovní siréna a já si hned po třech kilometrech připsal jedno prvenství. Nikdo jiný dřív defekt neměl. To to hezky začíná. Navíc po 22 km volám ještě s jedním koloběžkářem záchranku pro dalšího koloběžkáře, který si hned na úvod zlomil při sjezdu klíční kost. Takže už po 22 km mám ztrátu na čelo závodu skoro dvě hodiny. Ale pořád jsem na tom líp než zmíněný koloběžkář, pro kterého závod skončil.

Foto: Hromadný start v Nové Sedlici

První větší nástrahou byly dva brody. Nejprve přes řeku Laborec a o chvilku později přes Ondavu. Vzhledem k tomu, že na východě Slovenska už tři měsíce nepršelo, proběhlo to celkem v klidu. Ani jsem se moc nenamočil. Navíc výhodou bylo, že startovní pole ještě nebylo úplně roztrhané, takže ti přede mnou mi ukázali, kudy v pohodě projít. Slabší proud a vody maximálně do pasu. Důležitým místem na trati byla po 170 km chata Hrešná. Odtud jsme se totiž až po Trenčín pohybovali v „medvědím“ území. To znamenalo, že jsme se mohli pohybovat pouze od šesti ráno do devíti do večera. Navíc, spát můžeme pouze v obydlené oblasti. Porušení čehokoliv mohlo znamenat velkou časovou penalizaci, nebo i diskvalifikaci. Kontrola byla od pořadatelů jednoduchá. Všichni vezeme trackery, takže pořadatel kdykoliv vidí, kde zrovna jsme a jak rychle se pohybujeme. Navíc celou projetou trasu musíme nahrávat na navigaci a pak v cíli odevzdat pro zpětnou kontrolu (týden před startem závodu jsme každý obdrželi trasu, kterou si musíme nahrát do navigací a jedeme přesně podle ní. Té hromadě šílených cestiček se tedy vyhnout nedá). Myslel jsem, že mě zmíněné medvědí omezení bude zdržovat. Záhy jsem pochopil, že vůbec. Byl jsem téměř každý večer tak vyčerpaný, že jsem od osmé večer nemyslel na nic jiného, než že si lehnu. A bylo mi jedno kam, hlavně ať ležím… Na rozdíl od spousty závodníků já medvěda vůbec nepotkal. Možná i kvůli rolničkám, které jsme měli povinně přivázané na řídítkách. Málem jsem z nich zblbnul. Za medvědím zákazem šli okamžitě do batohu… Ale než jsem je mohl schovat, musel jsem přejet i Spiš, část Nízkých Tater, Velkou Fatru s nejvyšším bodem na trati Krížnou (1574 m) a Strážovské vrchy. Jen nevím, jestli slovo přejet je úplně správné. Kopců jsem tolik neviděl snad ani v Alpách, každou chvilku mi navigace ukazovala sklon přes 20 % (rekord 29 %), převýšení přes 3000 výškových metrů za den bylo vlastně normální. Ale to by nebyl až takový problém. Problém byl v kvalitě cest. Všude samý kořen, šutr, klestí… Takže neustálé tlačení těžkého kola.

Foto: Při sjezdu z Krížne ve Velké Fatře

Vrchol všeho byly Strážovské vrchy. Tolik bláta jsem v životě neviděl. Tam jsem kolo tlačil i z kopce a připadal si jak na ledě. Po úzkých cestičkách někde v roští jsem chodil vlastně bos. Jak jsem zvedl nohu, bota zůstala v blátě. Ještě že jsem měl to kolo. Měl jsem se o co opřít. Když teda zrovna nepodklouzlo. No, kdybych se pohyboval rychleji, ušetřil bych si to. Být tam o dva dny dřív, ještě tam to bláto nebylo. Na druhou stranu, zadek jsem měl už tak rozedraný, že jsem byl vlastně rád, že na tom kole nemusím sedět…

Šestý den jsem se dostal k Trenčínu, kde byl první checkpoint. Taková povolená podpora od pořadatelů. Dostal jsem kofolu, nějaké to jídlo, mohl seservisovat kolo. Ale to nebylo nutné. Prozatím. Ještě před tím na mě čekal brod přes řeku Váh. Tady už bohužel nikdo ze závodníků nebyl, takže poraď si sám. Byla tam jen hromada pořadatelů s foťákama a ti radit nesmí. Prošel jsem až na druhý pokus, když při tom prvním jsem se málem utopil a v tom proudu skoro přišel o kolo. Při druhém jsem se zase téměř srazil s vodákama. Nicméně přihlížející pořadatelé se dobře bavili. A já vlastně taky.

Foto: Problémy při brodu Váhu u Trenčína

Foto: Setkání s vodáky při brodu Váhu

Pak jsem vyrazil do Česka. Na Javorníku jsem překročil hranice. Ale ještě než se to stalo, dvakrát jsem stihl píchnout a trochu si odlehčil od drátů v zadním kole. Doufám, že s těmi, co mi v kole zbyly, dojedu aspoň do Vizovic do servisu. On to ale nebyl problém. To bláto, které bylo ve Strážovských vrších se nakonec ukázalo jako hračka. Vizovické vrchy to ještě překonaly. Chodím jen pěšky a strašně nadávám. Ale aspoň jsem kolo dostal do servisu a nerozbil ho úplně. To mělo přijít později…

Foto: Při sjezdu v Hostýnských vrších

V Nízkém Jeseníku, někde za vodní nádrží Kružberk, z ničeho nic šlapu naprázdno. A ono ejhle, ořech v zadním kolem se rozsypal. Nevydržel nápor kopců a bláta. Takže, když to napíšu hodně stručně, následoval pochod 40 km do Bruntálu a oprava kola. Jako zázrakem z toho bylo jen dvacetihodinové zpoždění, když mi neskutečným způsobem pomohli dva lidi. Jen si mám prý příště pořídit normální kolo, aby se na to daly sehnat rychle díly…

Devátý den přišel šok. Pozdě večer jsem dorazil do druhého checkpointu, který byl zároveň vyhlášený i jako cíl 500 mil pro ty, kteří už toho měli dost. Anebo nechtěli obětovat víc dovolené. Skoro všichni ti, se kterými jsem se tak nějak mohl rovnat, řekli dost. A co teď? Už jsem toho měl fakt plné zuby, ale protože jsem akci zároveň pojal jako dobročinnou, nějak jsem si nedovolil nepokračovat. Ale padlo to na mě. Od této chvíle bylo jasné, že nepotkám skoro nikoho. Zatnul jsem zuby, zapomněl na zadek (protože bolest kolene bolest zadku přehlušila) a pokračoval přes Jeseníky, Kralický Sněžník, Orlické hory a Broumovsko do Krkonoš.

Foto: Vrchol Brousek v Králickém Sněžníku

Těšil jsem se, jak se projedu po českých horách. Spletl jsem se. Když už byla konečně cesta širší než 30 cm a dalo se v ní aspoň trochu jet, kamarádi lesáci při odklízení po kůrovci všechny zbytky naházeli přímo do cesty. Neskutečné! V Krkonoších to tak nebude, tam to pojede! Myslel jsem si. Z Výrovky do Špindlu to bude určitě parádní sjezd! Nebyl. Pěší turistická cesta (nic neobvyklého v tomto závodě) vedla 1. zónou národní parku a tam se na kole nesmí. Celý kopec směrem dolů až do Špindlu tedy vedu kolo vedle sebe. Aspoň, že tentokrát nebude problém s hospodou, které jinak velmi úspěšně míjím. Teplé jídlo chybí, tak si dám dvě! Zase omyl. Dal jsem si jedno, nechal tam skoro čtyři stovky a byl rád, že jsem něco teplého snědl…

Foto: Celkem normální cesta plná klestí

Přes další hromady klestí v cestách jsem se proploužil do Lužických hor, které byly ale nádherně jezdivé. České Švýcarsko jsem stihl projet ještě před tím, než tam začalo hořet a pomalu se blížil k cíli.

Foto: V Českém Švýcarsku

V cestě stály Krušné hory. Na Klínovec jsem sice šlapal v neskutečných 38 stupních ve stínu, ale byl to poslední větší kopec. Alespoň jsem si to myslel. Večerní dlouhé a prudké stoupání z Kraslic kamsi do nebe mě už ale nemohlo rozhodit. Do cíle mi chyběla jedna noc a 45 km. Dostavila se euforie. Byla to neskutečná dřina, ale bylo to  krásné. A ta krajina, radost pohledět!  Slovensko i Česko jsou nádherné země.

Dojezd do cíle, kde na mě po osmnácti dnech čekala manželka, děti a sestra byl radostný a smutný zároveň. Těšil jsem se na blízké, ale zároveň na mě přišla lítost, že to všechno končí.

Foto: V cíli

Moto závodu: „Dílčí osobní vítězství, dosažení vlastního cíle, sebepřekonání, nabytí sebedůvěry, pocit pokory, úcta k soupeři i přírodě, sebepoznání, strach, euforie, radost, bolest a hlavně velké dobrodružství!“ jsem prožil ve všech bodech. To vše ve výsledném čase 16 dní, 19 hodin a 28 minut. Navigace se mi zastavila na 1 681 km (včetně bloudění, zajížděk k obchodům apod.) a nastoupal jsem přes 38 000 výškových metrů. Vše o závodě a případně se zkusit i přihlásit je možné na stránkách: www.1000miles.cz . Vřele doporučuji. Já, pokud zdraví a okolnosti dovolí, to zkusím určitě ještě jednou. Nově existuje i jižní trasa, která vede nedaleko Prušánek, a to je velké lákadlo!

Petr Tlach