Zpravodaj 2/2019: Druhou neděli v květnu se slaví Svátek matek. V současné době, kdy evropské národy vymírají, je jistě důležité vyzdvihovat a oceňovat velikost a krásu mateřství. Je to náročný, ale nádherný úkol: předávat život dalším generacím a vychovávat z dětí dobré a šťastné lidi.
Před časem se mi dostal do rukou zajímavý článek ze švýcarského časopisu Impuls. Kéž je povzbuzením pro vás, matky, které se obětavě věnujete své rodině, svým dětem:
Moje přítelkyně Ema mi vyprávěla, co se jí přihodilo při vyřizování dokumentů na úřadě. Při otázce na zaměstnání Ema chvíli zaváhala, jak nejvhodněji popsat svou činnost. Úřednice se pokusila otázku upřesnit: „Pracujete, nebo jste jenom…?“ „Přirozeně že pracuji“, odpověděla Ema trochu podrážděně, „jsem matka.“ „Matka není u nás vedeno jako zaměstnání“, vysvětlila úřednice. Napíši tedy: „V domácnosti…“
Na příhodu jsem zapomněla, až jsem se ocitla před několika dny ve stejné situaci. Také já jsem byla na úřadě. Žena, proti které jsem seděla, působila dojmem sebejisté kariéristky. „Jaké je vaše zaměstnání?“, ptala se věcně. Moje slova plynula z mých úst sama od sebe. „Pracuji ve výzkumu v oblasti dětského vývoje a mezilidských vztahů“, řekla jsem. Úřednice se zarazila a podívala se na mě, jako by dobře neslyšela. Slovo za slovem pak napsala černou propiskou na oficiální formulář. „Smím se zeptat, co vaše práce vlastně obsahuje?“ V jejím hlase byla cítit zvědavost. Uvolněná, bez jakéhokoli náznaku nejistoty, jsem se slyšela, jak říkám: „Pracuji na dlouhodobém výzkumném programu (která matka by jej neměla), a to střídavě v provozu i v laboratoři (aktivity doma i mimo domov), pracuji z pověření zaměstnavatele (celé rodiny) a mám čtyři paralelně probíhající projekty (všechny dcery). Práce, kterou dělám, je určitě jednou z nejnáročnějších (má snad některá maminka námitky proti tomu?), jsem většinou 14 hodin denně zaměstnaná (asi 24 hodin by bylo příhodnější). Moje zaměstnání je náročnější než většina povolání, ale výsledky mně přinášejí větší uspokojení, než jsou jen peníze. V hlase úřednice byl znát velký respekt, zatímco doplňovala formulář. Pak mě doprovodila ke dveřím a rozloučila se.
Když jsem přišla domů, byla jsem zcela nadšená tímto novým pohledem na svou kariéru. Moje výzkumné objekty ve věku třináct, sedm a tři roky mě nadšeně uvítaly a slyšela jsem, jak v horním pokoji laboratoře můj nejnovější experiment, šest měsíců starý, dává průchod svým hlasivkám. Zřídkakdy jsem se cítila tak důležitá a ohodnocená ve svém zaměstnání. Ve světě titulů a diplomů se mně dostalo z oficiální strany respektu, a to jen proto, že jsem svoji práci představila poněkud jinak, než abych se jednoduše nazvala jen matkou.
Komunismus se snažil ženy přesvědčit o tom, že mají dělat kariéru, vyrovnat se ve všem mužům a pracovat i v typicky mužských zaměstnáních. Být doma a věnovat se rodině je něco podřadného. Děti se svěří do jeslí, školek a škol, a tam si je už společnost vychová podle obrazu svého.
Současný kapitalismus není o nic lepší. Podnikání, honička za tím a za oním, na nic není čas, ani na rodinu a na děti. A výsledky jsou smutné. Rodiče mají dětem předávat životní zkušenosti a připravovat je pro hodnotný život.
A proto hlavu vzhůru, Vy, které jste „jenom“ matkami. Být matkou je jedním z největších a nejkrásnějších povolání na světě. Vždyť jinak by lidstvo vyhynulo. A čas věnovaný dětem je váš nejlépe využitý čas!
Vít Hába, farář
