Zpravodaj 2/2019: Druhou neděli v květnu se slaví Svátek matek. V současné době, kdy evropské národy vymírají, je jistě důležité vyzdvihovat a oceňovat velikost a krásu mateřství. Je to náročný, ale nádherný úkol: předávat život dalším generacím a vychovávat z dětí dobré a šťastné lidi.

Před časem se mi dostal do rukou zajímavý článek ze švýcarského časopisu Impuls. Kéž je povzbuzením pro vás, matky, které se obětavě věnujete své rodině, svým dětem:

Moje přítelkyně Ema mi vyprávěla, co se jí přihodilo při vyřizování dokumentů na úřadě. Při otázce na zaměstnání Ema chvíli zaváhala, jak nejvhodněji popsat svou činnost. Úřednice se pokusila otázku upřesnit: „Pracujete, nebo jste jenom…?“ „Přirozeně že pracuji“, odpověděla Ema trochu podrážděně, „jsem matka.“ „Matka není u nás vedeno jako zaměstnání“, vysvětlila úřednice. Napíši tedy: „V domácnosti…“

Na příhodu jsem zapomněla, až jsem se ocitla před několika dny ve stejné situaci. Také já jsem byla na úřadě. Žena, proti které jsem seděla, působila dojmem sebejisté kariéristky. „Jaké je vaše zaměstnání?“, ptala se věcně. Moje slova plynula z mých úst sama od sebe. „Pracuji ve výzkumu v oblasti dětského vývoje a mezilidských vztahů“, řekla jsem. Úřednice se zarazila a podívala se na mě, jako by dobře neslyšela. Slovo za slovem pak napsala černou propiskou na oficiální formulář. „Smím se zeptat, co vaše práce vlastně obsahuje?“ V jejím hlase byla cítit zvědavost. Uvolněná, bez jakéhokoli náznaku nejistoty, jsem se slyšela, jak říkám: „Pracuji na dlouhodobém výzkumném programu (která matka by jej neměla), a to střídavě v provozu i v laboratoři (aktivity doma i mimo domov), pracuji z pověření zaměstnavatele (celé rodiny) a mám čtyři paralelně probíhající projekty (všechny dcery). Práce, kterou dělám, je určitě jednou z nejnáročnějších (má snad některá maminka námitky proti tomu?), jsem většinou 14 hodin denně zaměstnaná (asi 24 hodin by bylo příhodnější). Moje zaměstnání je náročnější než většina povolání, ale výsledky mně přinášejí větší uspokojení, než jsou jen peníze. V hlase úřednice byl znát velký respekt, zatímco doplňovala formulář. Pak mě doprovodila ke dveřím a rozloučila se.

Když jsem přišla domů, byla jsem zcela nadšená tímto novým pohledem na svou kariéru. Moje výzkumné objekty ve věku třináct, sedm a tři roky mě nadšeně uvítaly a slyšela jsem, jak v horním pokoji laboratoře můj nejnovější experiment, šest měsíců starý, dává průchod svým hlasivkám. Zřídkakdy jsem se cítila tak důležitá a ohodnocená ve svém zaměstnání. Ve světě titulů a diplomů se mně dostalo z oficiální strany respektu, a to jen proto, že jsem svoji práci představila poněkud jinak, než abych se jednoduše nazvala jen matkou.

Komunismus se snažil ženy přesvědčit o tom, že mají dělat kariéru, vyrovnat se ve všem mužům a pracovat i v typicky mužských zaměstnáních. Být doma a věnovat se rodině je něco podřadného. Děti se svěří do jeslí, školek a škol, a tam si je už společnost vychová podle obrazu svého.

Současný kapitalismus není o nic lepší. Podnikání, honička za tím a za oním, na nic není čas, ani na rodinu a na děti. A výsledky jsou smutné. Rodiče mají dětem předávat životní zkušenosti a připravovat je pro hodnotný život.

A proto hlavu vzhůru, Vy, které jste „jenom“ matkami. Být matkou je jedním z největších a nejkrásnějších povolání na světě. Vždyť jinak by lidstvo vyhynulo. A čas věnovaný dětem je váš nejlépe využitý čas!

                                                                                                                       Vít Hába, farář

Zpravodaj 1/2019: „Všechno je to o penězích“, řeknou vám dnes mnozí lidé (kteří to neumí vyjádřit česky a používají amerikanismy), ať začnete rozhovor na jakékoliv téma. Dnes vládnou světu peníze! A máte-li jich dost, máte všechno. Stali jsme se otroky peněz. Všechno vidíme a hodnotíme a přepočítáváme přes peníze. Když pak mnozí lidé přiznávají, že ani obrovské množství peněz jim nezajistilo ani štěstí ani dlouhý život, říkáme si: „To není můj případ. Já bych s tolika penězi hospodařil lépe. Jé, kdybych tak vyhrál milión!“ Ale ani miliony v bance nás neochrání před nečekanou přírodní katastrofou, před zhoubnou nemocí, před zradou bývalých přátel. Mnozí si přesto cení svých peněz a svého majetku více než života druhých lidí. Žijí jen sami pro sebe.

Když uvažujeme o penězích teď, před Velikonocemi, vybaví se nám postava Jidáše. Jeho příběh je výstižně popsán v Bibli. Jidáš byl jedním z Ježíšových učedníků, byl svědkem jeho zázraků. Nakonec ho však zradil. Za peníze. Za velmi slušnou částku peněz. Omámila ho vidina toho, co by si za ně mohl pořídit. Za třicet stříbrných ho prodal nepřátelům. Tak Jidáš „ocenil“ svého Mistra. Když pak viděl, jak Ježíše spoutali, odvedli a vydali vladaři Pilátovi k odsouzení, hnulo se v něm svědomí. Příliš pozdě. Marně se ještě pokoušel zvrátit běh velikonočních událostí vrácením peněz. Pozdě volá: „Zhřešil jsem, zradil jsem nevinného!“ Ukončil svůj život v zoufalství, šel a oběsil se. Výčitky svědomí byly silnější než síla a moc peněz. I dnes je na světě mnoho lidí, kteří jsou všeho schopni kvůli penězům.

„Poprvé…podruhé…potřetí! Kupuje pán v modré kravatě,“ vyvolává licitátor. Na aukci se nabízí spousta předmětů. A teď si představte, že by nakonec dražba pokračovala: „A kolik dáte za tohoto člověka?“

„Méně než deset korun,“ říká chemik, hodnotí-li chemické složení lidského těla. („Klamal jsi sám sebe, když jsi říkal své dívce: „Miluji tě.“ Měl jsi místo toto říct: „Prodělávám právě určitou chemickou reakci…“) – Jiní odpovídají: „Člověk je víc než pouhá chemická sloučenina, člověk je důležitým článkem vývoje přírody. Ale nemá žádný vyšší cíl, ani jeho činnost nemá trvalý účinek, protože všechno nakonec zanikne. Bytosti jsou pouze chytrými stroji.“– „Ne!“ s pocitem hrůzy protestují jiní. „Člověk je nesmírně důležitý. Jako osobnost má jedinečnou hodnotu sám o sobě.“

Určení hodnoty a důležitosti člověka je nejpalčivější otázkou, kterou si lidé kladou. Člověk se ptá, má-li život nějaký význam. Stoupající počet sebevražd, i skutečnost, že stále více lidí propadá drogám, napovídá, že mnozí odpovídají záporně.

Kolik za člověka? – Jidáš prodal Boha za třicet stříbrných. A kolik dá Bůh za člověka, když křesťané říkají, že člověka miluje? Bůh odpověděl tím, že dal sebe samého. Lidskou hodnotu nelze měřit penězi, ale nezměrným utrpením Ježíše Krista, Božího Syna. Zemřel na Golgotském kříži, jak si to o Velikonocích připomínáme, a zemřel tam místo nás, za hříchy všech lidí. Udělal to proto, aby každého člověka ujistil o tom, že ho miluje, že má pro něj jedinečnou hodnotu. On si nepřál utrpení, utrpení je výsledkem lidské vzpoury proti Bohu. On přišel, aby obnovil cestu, která spojuje člověka s Bohem.

                                                                      Velikonoční radost a naději přeje Vít Hába, farář

Zpravodaj 4/2018:

Kam ten náš svět spěje? Když sledujeme zprávy, je to samá katastrofa. Války, konflikty, teroristické útoky, živelné pohromy…Neslušnost, bezohlednost, nezájem… To všechno jsou věci, které vyvolávají strach a nepokoj. Ale člověk přece ve svém nitru touží po pokoji. Kde ho najít?

Psal se rok 1870 a francouzsko-pruská válka byla v plném proudu. Těsně před vánocemi se obě armády setkaly na bojové linii u Arden a stály proti sobě, odhodlány vybojovat rozhodující bitvu. Na obou stranách se konaly horečné přípravy – vojáci budovali zákopy, připravovali zbraně i střelivo a na Štědrý den konečně nastal „klid před bouří“. Náhle se na francouzské linii něco hnulo – ze zákopu se vynořil osamělý voják a pomalu kráčel směrem k nepříteli. „Co to tam ten pitomec dělá?“, lámali si hlavu muži na obou stranách a s napětím sledovali, jak se vyhrocená situace vyvine. Už už se zdálo, že padnou první výstřely, když se ten muž konečně zastavil – a co to – začal zpívat. Nejprve slabě a bojácně, ale s každou notou jeho hlas sílil a do mrazivé noci znělo vítězné „Narodil se Kristus Pán, veselme se!“ Po chvíli píseň dozněla a nastalo opět ticho – neozval se ani hlásek, nepadl ani výstřel, ale přece jen se stalo něco úžasného: Pohnula se ztvrdlá lidská srdce a v takovém případě na sebe další události nedají dlouho čekat. Vzápětí se z německého zákopu ozvala stejná píseň v němčině a ke zpěvu se pozvolna přidávali muži na obou stranách, až celá bitevní linie zněla mocným, slavnostním chorálem. Bitva se zlem a smrtí byla odstartována – nebylo však vítězů ani poražených – všichni cítili, že zde zvítězil Pán Ježíš! Ten, který se narodil pro všechny lidi, tedy i pro vojáky obou válčících stran a který je aspoň na pár hodin dokázal zbavit jejich zloby a nenávisti.

Někdo musí začít – tak jako ten francouzský voják – a potom se mohou věci dát do pohybu. Nemůžeme jen pasivně čekat, ale máme nechat roztát svá ztvrdlá srdce, usilovat o to mít pokoj v sobě, vylézt ze „zákopu“ a šířit ho pak kolem sebe (v rodině, ve škole, v práci). Pak bude na jednom místě světa o něco krásněji a bude se nám lépe žít.

Vánoce (a nejen Vánoce) prožité ve vzájemné lásce a pokoji přeje

                                                                                                                                                          Vít Hába, farář

Zpravodaj 4/2018:

Tentokrát něco málo z historie fary. Původní fara byla postavena kolem roku 1770 vedle kostela. Byla to po kostele nejstarší budova v Prušánkách. Pouhých osm kroků od kostela stály stáje kryté slámou, což bylo nebezpečné kvůli požáru. Tehdy ještě nebyly na kostele hromosvody. Roku 1882 nechal statkář Kuffner na farním dvoře vykopat studnu. Tehdejší pan farář Jan Holub byl za to vděčný, protože prý čeládka při donášení vody od studní mařila čas, kazila se klepy a odnášela v putýnkách všelicos z fary. Stará farní budova sloužila téměř 160 let. Nová farní budova byla postavena v roce 1930 za velmi dramatických okolností. Podle tehdejšího faráře Sedláka byla fara již k obývání nezpůsobilá a opravit se nedala. Už v r. 1861 si P. Pinkalský stěžuje na špatný stav fary. Popisuje, jak na něj padala malta ze stropu, dírami smetí z hůry a jak se musel vystěhovat do chléva.  Starosta Michal Seják byl názoru, že se dá fara ještě opravit. Bylo to v době sociální a hospodářské krize a v obecní pokladně nebyly peníze. Farář Sedlák se nemínil spokojit se stanoviskem starosty a intervenoval u vyšších míst. Stavba byla nakonec i přes velký odpor některých občanů rozhodnuta. Spor fara versus radnice, respektive farář versus starosta, zcela ovládl celou obec. Obecní kronikář tuto událost uzavírá slovy: „Narazili na sebe tvrdohlavci, kteří byli jeden vůči druhému neústupní, a kteří neznali zlaté střední cesty dorozuměti se.“ Fara prošla od té doby už mnohými opravami. Farní stáje byly přebudovány na garáž, bylo zavedeno ústřední topení, plyn, vodovod. Poslední opravou bylo zateplení fary a nová fasáda. Co je ale nejdůležitější, aby měla fara do budoucna komu sloužit.

(zdroj farní a obecní kronika)                                                                   Jitka Omelková