Nástroje pro usnadnění přístupu

Web Accessibility plugin by DJ-Extensions.com
Skip to main content

Autor: Admin Pixelhouse

Střípky z farní historie……tentokrát o zvonech   

Zpravodaj 4/2019: Zvony bývají málo vidět, ale jsou stále přítomné svými zvuky, a těmi  jakoby zdálky doprovází život člověka. Měly od pradávna  nezastupitelnou úlohu v duchovní i  časové orientaci člověka. Polední, ranní a večerní zvonění nejen svolávalo k modlitbě, ale určovalo i rytmus dne – vstávání či dobu poledního jídla nebo ukončení dne. Zvon byl a je považován za bohoslužebný předmět, který zprostředkovával kontakt “mezi nebem a zemí”, pravidelně vyzýval k modlitbám nebo rozjímání. Už to naznačují i názvy zvonění: „Anděl Páně“ či „klekání“, nebo páteční zvonění ve 3 hodiny odpoledne, kdy se připomíná Kristova oběť.  Zvon také  chránil před nebezpečím –  ať už šlo o hrozbu živelnou (oheň, krupobití, bouřka, povodeň, požár) nebo hrozbu válečnou (vpád nepřítele). Mimořádně se také hlasem zvonu oslavoval konec války nebo slavné výročí. Umíráčkem se oznamuje úmrtí. O prušáneckých zvonech víme z kroniky to, že je potkal v době válečné stejný osud jako mnohé jiné zvony. Zvon Sv. Jana Nepomuckého  a umíráček Panny Marie byly odebrány k válečným účelům už v době 1. světové války. Ty byly pak nahrazeny zvony novými, ale v roce 1942 je čekal stejný osud. Jediný umíráček P. Marie zvonil celou válku. V r. 1947 byly posvěceny tři nové zvony. Největší Sv. Isidor, druhý zasvěcený Božskému srdci Páně, třetí Sv. Martinu. Dříve se musely zvony rozezvučet mechanicky a často tuto funkci zvoníků zastávali varhaníci. V r. 1950 bylo zavedeno elektrické zvonění.

Chtěla bych popřát k vánočnímu období i do dalšího roku, abychom zvuk zvonů brali jako výzvu, že si máme vážit každého dne, který můžeme prožít, než zazvoní umíráček nám.

Za farníky Jitka Omelková

Pietní akt u pomníku padlých z I. světové války

Zpravodaj 4/2019: Na starostu obce se obrátil učitel Vladimír Holík se žádostí, zda by mohl se svými studenty  provést pietní akt u pomníku padlých v 1. světové válce. Jeho žádosti bylo samozřejmě vyhověno. Jako vhodný termín se ukázal pátek 4. října, kdy se zhruba ve stejné době – tedy kolem 15 hodiny – začali scházet v kulturním domě naši senioři na své tradiční setkání a většina z nich se pietního aktu zúčastnila. Mělo to atmosféru, někteří odcházeli viditelně dojatí…

Výběr naší vesnice nebyl náhodný. Prušánky si V. Holík vybral už do své bakalářská práce, ve  které se zaměřil na události první světové války a její přímé dopady na obce Prušánky a Dolní Bojanovice. Rozebíral v ní události ekonomického, ale i vojenského rázu. Hlavní myšlenkou jeho práce je rozbor událostí předložených v kronice a rozšíření povědomí o problematice života zázemí během války, a také přiblížení účasti obyvatel zmíněných obcí na frontách první světové války. Zároveň se snažil vypátrat příběh p. Josefa Galinovského, který měl dle obecní kroniky padnout 24. října 1917 na italské frontě jakožto příslušník 8. pěšího pluku, jehož je pan Holík v současné době také zastupujícím velitelem.
Informace, které zjistil, jsou velmi zajímavé a my se o ně s vámi – s jeho laskavým svolením – podělíme v následujícím číslech našeho Zpravodaje.
Občanům, kteří na pietní akt přišli, se velmi líbil proslov pana Holíka. A tak jsme se rozhodli, že ho na úvod našeho seriálu s názvem „Dopad první světové války na obec Prušánky s přihlédnutím k Dolním Bojanovicím“, který nebude čerpat jen z obecní kroniky, uveřejníme. Tady je:

František Hřebačka. Zabit zakázanou střelou dum-dum. Pohřben v masovém hrobě. Srbská fronta, červenec 1916.

Jakub Sasín. Postřelen u Rawy-Ruske. Po patnáct minutách vykrvácel. Ruská fronta, červen 1915.

František Sasín. V nejprudší palbě vystoupal bezmyšlenkovitě před zákop, rozstřílen kulometem. Mrtev na místě. Italská fronta, říjen 1915.

Martin Kurka. Roztrhán granátem na kusy někdy mezi 4. a 5. červencem, tamtéž.

Jan Kurka. Pohřben zaživa ve své kaverně. Tělo vyproštěno až po několika týdnech. Italská fronta, květen 1917.

Cyril Skřivánek. Dělostřelecký granát mu utrhl hlavu. Italská fronta, leden 1918.

Vážený pane starosto, vážený pane faráři, vážení obyvatelé obce Prušánky, milé kolegyně, milí kolegové,

již jako malý jsem se vzhlédl v nošení uniforem starého habsburského mocnářství. Pamatuji se na své první pochodové kroky ve vojenském útvaru s maketou pušky na rameni. Pamatuji se též na svoji první rekonstrukci bitvy, při které jsem sloužil jen jako spojka. Také si pamatuji ten pocit, když jsem seděl poprvé v osmnácti letech v zákopech s nabitou puškou a pršela mi na hlavu hlína. Byla to hra. Vzrušující a zcela neotřelá hra na vojáčky, kterou někteří odsuzovali, jiní ji adorovali. Pak přišel důležitý milník, tedy nástup na vysokou školu. Spolu s ním přišlo i mé povýšení do důstojnické hodnosti. Přestal jsem pobíhat po polích s puškou a začal řídit jednotku, hlídat ji, zadávat jí rozkazy, dbát na to, aby měla co jíst, kde spát a zejména dávat při našich hrách pozor na to, aby se jí nic nestalo.

Jistě se teď ptáte, co má tento příběh malého chlapce, hrajícího si na vojáčky, společného s dnešním pietním aktem. Překvapivě mnohé. Právě nástupem na vysokou školu a studiem historických reálií přestal být můj koníček hrou a stal se životním údělem. Jakým, ptáte se?! Co může člověk společnosti přinést tím, že na sebe navlékne historickou uniformu a začne pobíhat po poli?

František Hřebačka, Jakub Sasín, František Sasín, Martin Kurka, Jan Kurka, Cyril Skřivánek a Josef Galinovský.

Příběhy, shledání, pieta, uvědomění. To vše mohou naše uniformy přinést. Připomeňme si však ale, proč jsme dnes zde. Je to zejména kvůli těm, kteří chtěli ze všeho nejvíce snášet každodenní maličkosti běžného života. Jeho radosti, strasti, lásky i žal, který takový život přináší. To vše jim ale bylo sebráno a jejich příběhy odvál vítr do zapomnění.

Stejně odvál vítr zapomnění i příběh Josefa Galinovského, který padl 24. října roku 1917 u obce Hoje v dnešním Slovinsku. I on byl tím nešťastníkem, který již nikdy nespatřil své nejbližší. Leží dnes pochován v nějakém bezejmenném hrobě, stovky kilometrů odsud, v cizí zemi. Jakožto následovníci historického 8. pěšího pluku, ve kterém sloužil, přinášíme zemi, na které vykrvácel, zpět do jeho domova. Aspoň symbolicky se tak jeho odkaz vrací zpět do Prušánek. Vrací se, aby vyprávěl dalším generacím příběh o tom, kam může vést lidská nenávist a kolik utrpení jsme schopni si napáchat. Jeho odkaz je o to důležitější, protože jsme se z historie stále nepoučili a slepě jí opakujeme v uzavřených kruzích.

František Hřebačka, Jakub Sasín, František Sasín, Martin Kurka, Jan Kurka, Cyril Skřivánek, Josef Galinovský a mnozí, mnozí další.

Symbolicky dnes uzavíráme jejich příběhy, protože se nedostali domů, aby je mohli vyprávět a varovat před svým osudem ostatní. Uzavíráme příběhy těch, kteří nikdy nespatřili své děti, své manželky a kamarády. Těch, kteří již nikdy nemohli políbit své milé. Bylo jich přes jeden a půl milionu. Těch bezejmenných z císařské armády, kteří bojovali za svoji domovinu, byť se s ní mnohdy nemuseli dokázat ztotožnit. Přes 230 tisíc se jich ale domů už nikdy nevrátilo. Hrozivá čísla, která stojí kdesi v pozadí za příběhy legionářů, které tehdejší, ale i dnešní republika neustále staví jako příklad absolutního vlastenectví a hrdinství. Je to však správně? Nejnovější výzkumy začínají tvrdit opak. Můžeme tak s napětím očekávat, kdy se dostane všem padlým z první světové války stejných poct, stejně okázalých pietních aktů a stejné pozornosti. Ve smrti jsme si totiž všichni rovni, jak měl prohlásit Seneca.

Vážený pane starosto, vážený pane faráři, vážení obyvatelé obce Prušánky, milé kolegyně, milí kolegové. Dovolte zakončit moji řeč rakouským národním heslem: Viribus Unitis, neboli Společnými silami.

Společnými silami mějme na paměti osudy našich předků, starejme se o jejich odkaz, hýčkejme si ho a nosme ho hrdě v našich srdcích. Přivádějme jejich příběhy zpět k životu. Jen tak nepřijde oběť našich předků vniveč. Toto je mým údělem, o kterém jsem již mluvil. Svatou povinností nás všech ale je, aby tyto snahy nevyšly naprázdno.

                                                                                                                     Děkuji. Vladimír Holík

Pochlubte se, máte čím: Natálie Bílíková

Letošní rok 2019 jsem začala přípravou na letošní sezónu. Příprava letos obsahovala dvakrát  až třikrát týdně gymnastický, akrobatický a choreografický trénink a jednou týdně trénink v posilovně, ale také  speciálně vyvážený jídelníček. Tímto procesem mě provázeli dva úžasní trenéři Zdenka Veselá a Milan Jakeš, kterým tímto moc děkuji. Závodila jsem v kategorii nad dvanáct let za tým Fitness centrum hala Lužice. První závody této sezóny se konaly ve Velké Bíteši, kde jsem se umístila na 3. místě a zároveň jsem se nominovala na mistrovsví ČR. Mistroství ČR se konalo poprvé na domácí půdě a to v Lužicích, kde jsem vybojovala krásné 2. místo a stala se tak vicemistryní České republiky pro rok 2019 a také se nominovala na mistroství světa a mistrovství Evropy. Mistroství Evropy se konalo v Srbsku ve městě Čačak. Účastnilo se celkem osm zemí a já se účastnila v kategorie dívek patnácti let, kde jsem obsadila krásné 8. místo. Z mistrovství jsem si nepřivezla jenom krásné umístění, ale také spoustu zážitků, vzpomínek a zkušeností a to je daleko cennější. Bohužel tímto mistrostvím pro mě letošní sezóna skončila, protože při přípravě na mistrovství světa, které se letos konalo v Řecku, jsem si způsobila na tréninku zranění kotníku. Tímto rokem se také loučím s dlouhými deseti lety fitness dětí, které byly plné tréninků, soutěží, smíchu, slz, disciplíny a dřiny, které mě obohatili spoustou zkušeností a zážitků. V příštím roce otvírám novou etapu tohoto sportu ve fitness juniorkách, která je pro mě velkou výzvou. Na závěr bych ještě chtěla poděkovat rodičům Marii a Davidovi, bráchovi Deniskovi a všem, kteří jste mě podporovali…DĚKUJI MOC!

Natálie Bílíková

Pochlubte se, máte čím: Jitka Šimková

Už jako malá jsem s rodiči celkem pravidelně navštěvovala prušáneckou kuželnu, kde jsem většinu času jen pokukovala po ostatních hráčích a pokud bylo volné místo v programu (vždy jsem v to pevně doufala již po příchodu na kuželnu), mohla jsem si zkusit obouruč hodit jeden či dva hody.

Kuželky hraji přibližně od jedenácti let s menšími pauzami pro jiné sporty a plně se jim věnuji od patnácti let. Velké díky patří SK Podlužan Prušánky za to, jak mladé kuželkáře podporuje, nejednou jsme se právě díky klubové podpoře mohli účastnit kuželkářských kurzů jako byla např. letní kuželkářská škola v Jihlavě, která byla pro nás mladé kuželkáře velkým přínosem.

První týmové úspěchy se dostavily v dorostenecké kategorii, kdy jsme společnými silami s Jankem Zálešákem, Sárou Zálešákovou a Petrem Šopíkem získali první místo v Jihomoravském krajském přeboru v sezoně 2011/2012. Vzpomínám si, že peníze za vítězství v soutěži jsme tenkrát utratili za smažák v Hostinci U Schottlů.

Pravidelně jsem reprezentovala jihomoravský dorostenecký výběr na republikovém Vánočním turnaji mládeže, který se koná pravidelně každý rok na přelomu listopadu a prosince. Dorosteneckou kategorii jsem v roce 2014 zakončila druhým místem v jednotlivkyních na mistrovství Jihomoravského kraje a tak jsem se poprvé mohla účastnit mistrovství České republiky v dorostenecké kategorii, kde jsem se umístila na druhém místě. Milejší rozloučení s touto kategorií jsem si nedokázala představit.

Až do roku 2016 jsem hrála krajský přebor za Prušánky. Bylo to překvapivě náročné, jelikož je to převážně mužská soutěž, ale naučilo mě to se postavit silnějším protivníkům.

V sezoně 2016/2017 jsem hostovala v druholigovém týmu žen ve Vracově, kde bylo skvělé kuželkářské zázemí a taky to byla moje první zkušenost s vyšší soutěží, která mě posunula zase o něco výše, byť jsme skončily předposlední. Další sezonu se nepodařilo ženský tým ve Vracově složit, proto jsem opět oblékla prušánecký dres.

V roce 2018 jsem se v Jihlavě účastnila juniorského reprezentačního programu, který vedli trenéři Tomáš Valík a Jan Kotyza, nicméně dala jsem přednost škole před juniorským mistrovstvím světa. K mému štěstí jsem obdržela pozvánku na kontrolní start ženské reprezentace, který se má uskutečnit 11. – 12. 1. 2020 na kuželně ve Valašském Meziříčí.

Rok 2019 s sebou přinesl hodně hráčských nabídek a bylo těžké se rozhodnout pro ten správný tým. Nakonec jsem se tváří v tvář postavila velké výzvě a zároveň jednomu z mých kuželkářských snů. Sezonu 2019/2020 tedy hraji za rakouský superligový ženský tým v KSK Austria Krems. V Rakousku se mi líbí, klub má spíše rodinnou atmosféru, což je příjemné. Všichni jsou tu na mě hrozně milí, nebo je to možná jen tím, že jim zatím moc nerozumím… 😊.

Do Nového roku 2020 přeji všem místním kuželkářům, a nejen jim, hodně zdraví, štěstí a úspěchů.

Jitka Šimková SK Podlužan Prušánky/KSK Austria Krems

 

Beseda se seniory 2019

4. října: Beseda se seniory se vydařila jako vždy, jen začátek byl trošku posunutý, protože před kulturním domem právě probíhal pietní vzpomínkový akt u pomníku padlých v 1. světové válce, kterého se hodně našich seniorů a seniorek chtělo zúčastnit. Poté už mělo setkání tradiční průběh, všichni se osvěžili čajem a koláčky, které napekly naše neuvěřitelně akční seniorky mladší, následovalo uvítání starostou obce, krátký proslov vedoucí seniorů paní Kopečkovou, seznámení občanů s novou službou „Tísňová péče“, přítomné dámy dostaly kytičku, následoval přípitek a poté očekávaná a oblíbená vystoupení našich dětí z Nechoránku a MŠ. Po občerstvení už čekali na pódiu manželé Grufíkovi z Vacenovic, kteří hráli a zpívali k tanci a poslechu až do večera. Součástí programu byla samozřejmě bohatá tombola. Takže příští rok ve stejnou dobu!

Jana Kamenská, foto Jana Hunkařová a Božena Maděryčová

Gulášfest 2019

Na Gulášfest nám vyšlo parádně počasí, účast byla rekordní – patnáct družstev a myslím, že v žádném kotli nezbyla ani slza guláše.
Guláše hodnotila odborná porota a návštěvníci:

Odborná porota
1. Kanci 267
2. Sliváci Velké Bílovice 266
3. Myslivci Prušánky 261

Návštěvnické hlasování
1. Kanci 143
2. Úžasňákovi 133
3. Záškoláci 113

Hlasování nehlasování – je nutno říct, že letos byly všechny guláše velmi jedlé☺

Odpoledne k lepšímu trávení vyhrával Nechorbend, byli skvělí, ostatně jako vždy.
Těšíme se na vás všechny příští rok.

Jana Kamenská

Plejtvák v Prušánkách

12. listopadu 2019: Tak tentokrát jsme si fakt mysleli, že Divadelní soubor Svatopluk bude hrát přesilovku, protože venku bylo tak hnusné počasí, že by psa nevyhnal. A přesto vás přišlo dost nato, abychom mohli mluvit o hezké návštěvnosti. Komedie Milana Šotka se jmenovala Plejtvák (hra, jíž chybí sedm obrazů), režíroval ji Vladimír Jašek. Jak stálo v programu, je to komedie o cestě kostry plejtváka myšoka z norského pobřeží na pražské nábřeží a o boji o sedm obratlů tohoto zvířete, kdy se kostra do nevejde nově vybudovaného muzea a je třeba ji zkrátit právě o těch sedm ocasních obratlů.  Jde o hru realizovaných metafor české malosti a uměleckých kompromisů. „Češi si postaví muzeum a nevejde se do něj velryba?“ je ústředním motivem celé komedie. Hra končí písní „Vítej, rybko přerostlá“☺

Jana Kamenská, foto: archiv divadelního souboru

Rozsvícení vánočního stromu a divadlo 2020

Pravidelný rituál rozsvícení vánočního stromku začal vlastně brzy odpoledne, kdy v kulturním domě ochotníci ze Strážovic zahráli pohádku – komedii na motivy všem dobře známé ruské pohádky Mrazík. Možná některé děti pohádku v televizi ještě neviděli, takže to pro ně bylo něco úplně nového, dospělí se celou dobu bavili,  byly tam dost vtipné momenty a také úsměvné narážky přímo na Prušánky. Divadlo skončilo chvíli před 17  hodinou, takže jsme jenom přešli k obecnímu úřadu, kde už čekala další skupinka lidí. Místostarosta si s dětmi si domluvil pomoc při rozsvícení stromečku, to se podařilo, vystoupily děti z mateřské školy, byly skvělé, lidé se usmívali, to nasazení k výkonu nemělo chybu. Nechoránek už doprovázeli jejich vlastní muzikanti, bylo to moc hezké vystoupení. Následovalo „překvapení“ – přišel Mikuláš s čertem a andělem (naše úžasné seniorky mladší), děti dostaly nadílku a pak všichni spěchali domů, protože byla fakt zima.
Mimochodem – máme nejhezčí vánoční stromek široko daleko. Taky jste si toho všimli, že?

                                                                                                                           Jana Kamenská, foto: archiv obce Strážovice

Vykrádání domů v Dolních Bojanovicích

Vážení občané, v obci Dolní Bojanovice byly zaznamenány případy vloupání do rodinných domů a několik možných pokusů o vloupání nebo krádeží v jiných nemovitostech zejména v okrajových lokalitách obce.

Prosíme, buďte obezřetní a nepodceňujte zabezpečení svých obydlí, dílen, garáží nebo zahradních domků. Pokud si všimnete cizích lidí pohybujících se po obci, zpozorněte a pokud budete svědky pokusu o vloupání, volejte Policii České republiky! Nikdy se nepokoušejte pachatele sami zadržet nebo vyplašit.

Dávejte také pozor, komu sdělujete informaci, že například odjíždíte na zimní dovolenou. Nesdílejte veřejně svoji polohu z letišť, letovisk nebo rekreačních chat. Nedávejte na sociální sítě fotografie ze sjezdovek nebo výletů, nechte si to až se vrátíte domů. Nikdy nevíte, jestli tipař nebo přímo pachatel nesedí za monitorem a nečeká právě na nějakou takovou informaci.

(převzato z facebookové stránky Obecní úřad Dolní Bojanovice)

V případě problémů nebo podezření kontaktujte Obecní policii: +420 702 259 670 nebo +420 702 248 641, nebo napište e-mail na obecnipolicie@obecprusanky.cz

Sváteční slovo starosty obce

Vážení a milí spoluobčané, milí přátelé,

nastává opět sváteční čas, období, které pro většinu z nás patří k nejkrásnějším v roce. Jsou to dny adventu, ohlašující vánoční svátky. Čas klidu a pokoje, čas sladce vonícího cukroví, čas nazdobených vánočních stromků, splněných přání, rozzářených dětských očí, čas dárků, radosti a pohody. Ale vánoce to nejsou jen dárečky a překvapení, ale především zamyšlení, radost, porozumění a štěstí. Štěstí v tom, že máme své blízké, svou rodinu, přátele. Štěstí v tom, že jsme zdraví, že žijeme v době a podmínkách, které nemají obdoby, že se prostě máme dobře. Ne všichni kolem nás ale takové štěstí mají. Je řada lidí opuštěných, nemocných, kteří se ocitli v těžké životní situaci. Vzpomeňme, prosím, i na ně a snažme se každý pomoci jakoukoliv formou. I třeba jen návštěvou a vlídným slovem. Věřte, že tím uděláte obrovskou radost a že alespoň na chvíli dáte těmto lidem zapomenout na jejich trápení.

Že jsou vánoce skutečně za dveřmi jsme si připomněli 1. prosince slavnostním rozsvícením našeho vánočního stromu. V dalších dnech to bude vánoční besídka naší umělecké školy HTVŠ, kde budeme mít znovu možnost potěšit se z uměleckých pokroků našich dětí. Nebude samozřejmě chybět ani tradiční vánoční koncert, na který se nám podařilo zajistit známý a oblíbený soubor Ondráš, který nám jistě poskytne nevšední umělecký zážitek. No a na štědrý den si popřejeme krásné svátky a zazpíváme společně koledy u našeho tradičního vánočního koledování.

Všichni se také těšíme na těch několik dní volna mezi štědrým dnem a koncem roku, které obvykle využíváme k návštěvám svých příbuzných, blízkých a přátel. Určitě také zbyde trocha času na odpočinek a na ohlédnutí se za uplynulým rokem, na bilancování toho, co se nám podařilo a co jsme prožili jak v profesním, tak v soukromém životě.

Vážení spoluobčané, jménem svým a všech zaměstnanců Obecního úřadu Vám přeji krásné a příjemné prožití vánočních svátků v klidu a spokojenosti společně s našimi blízkými. Přeji nám všem také radostný a veselý Silvestr, úspěšné vykročení do Nového roku a především zdravý, přátelský  a bezpečný rok 2020.

Přeji Vám z celého srdce ty nejkrásnější Vánoce.

Váš starosta