Autor: Admin Pixelhouse

Zpravodaj 2/2012:

Díl 2: Jak se kdysi hospodařilo a něco z kulturního života

… Co se týče hospodářství, tu byl učiněn veliký pokrok, lidé se snaží vyniknout jeden nad druhého. Budují se nové stroje, zařizují se moderní hospodářství, rolníci používají kvůli zlepšení úrody různých umělých hnojiv. Kupují se ušlechtilá semena obilí všeho druhu. Též dobytkářství se zlepšuje, každý se snaží vše co nejlépe si zařídit. Též vinařství je na postupu. Vinohradům, ač jsou zamořené „révokazem“, přece se jim věnuje nejvíce opatrnosti. Nové vinice se zařizují s takzvanou americkou podložkou.

V mlácení bylo učiněno mnoho pokroku. Místo dřívějšího mlácení cepama začalo se mlátit ručníma mašinama. První ruční mlátička se objevila v Prušánkách r. 1880, koupil ji Jan Maděrič č. 223 ve Vídni (Schutervort). Jest to těžkopádný stroj, kterým musí 3 – 4 lidi točit. Mlácení šlo na „sádky“, po 3 – 4 mandelách. Byla to práce dosti namáhavá. K obsluze takové mlatičky bylo zapotřebí 8 lidí, mlátívala se jen pšenice a ječmen, réž se mlátila cepama ještě mnoho let déle (na došky a obřísla). Když to dobře šlo, tak se vymlátilo denně 20 – 25 mandelů pšenice a 40 mandelů ječmene, dobří mlatci vymlátili až 8 mandelů rži cepama, k čemuž se muselo časně vstávat. Pravidelně se začínalo mlátit ve 4 hodiny ráno, někdy i dříve. Vymlácené obilí se čistilo (fukarovalo).

Avšak během času následkem nedostatku dělnictva byli nucení větší rolníci si opatřit žentoury, které byly poháněny dobytkem a koňmi. Těmito stroji bylo urychleno mlácení i s menším počtem dělníků. První žentoury byly bez vytřasadel.

Když se tyto stroje osvědčily, tak jich bylo více objednáno, čímž bylo ruční mlácení zatlačováno do pozadí. Ustávala nadlidská dřina, z které měli největší užitek jenom židé, protože kolik se vypilo při mlácení kořaly, tolik se nevypilo ani za celý rok. Pila se ráno, na snídaní, po každé sádce, před obědem, po obědě, na svačinu a pořád se pilo. Když dal hospodář, tak se pilo, a když nedal, tak se ukradlo obilí, večer se zaneslo k židovi, žid dal kořaly a zase se pilo. Někdy ukradli mlatci obilí bez vědomí hospodáře, jindy zase s hospodářem dohromady, aby o tom hospodyně nevěděla. Celkově měl z celých žní největší užitek, jak výše uvedeno, jenom žid.

Toto mlácení za pomoci kořaly trvalo až do světové války. Když nastala válka, odešli pijáci a zároveň nebylo kořaly k dostání. Obilí se mlátilo i bez kořaly. Přestaly různé hádky a rvačky při mlatech, protože nebylo otravného alkoholu.
Po válce se ještě tu a tam mlátilo ruční mašinou, ale už toho bylo méně. Žentoury zvítězily. Roku 1924 se čítalo v Prušánkách na 60 žentourů, některé byly bez vytřasadel, ale většina byla s vytřasadlama.

V roce 1916 objevil se první benzinový motor na mlácení. Koupila ho Antonie Maděrová od J. Pelikána z Mor. Nové Vsi. Jest to menší motor o 2 koňských silách, který pohání vytřasačku, která byla dříve u žentoura.

Roku 1924 bylo objednáno více benzinových mlátiček… Lidé nechávali ručních mlátiček stát a nechali si vymlátit benzinkou, mlátilo se za jedenáctou měřici. Tento stroj vymlátil 100 mandelů denně.

Též na poli kulturním jest učiněn veliký pokrok. V roce 1924 byla zde zřízena obecní knihovna ve školní místnosti, půjčuje se v zimních měsících každou neděli. V knihovně jest dostatek knih zábavných a poučných. Jest tu vidět to, co tu nikdy nebývalo. Čtenáři knih se každou neděli ubírají směrem ke škole, nesouc přečtené knihy pod paždí sebou k odevzdání a zase nové si vypůjčují. Ve škole na chodbě visí seznamy knih, kdež čtenáři živě rokují o obsahu té neb oné knihy. Když se kniha vypujčí, tak se jde domů, kdežto jindy se se probíjely všechny prázdné chvíle jen v hospodách.

Též se čte hodně časopisů… Jsou to časopisy různého druhu, politické, hospodářské, nestranné, humoristické, deníky, týdeníky a různé jiné.

Co se týče kroje, tu jest dlužno poznamenati, že následkem světové války slovácký kroj byl poněkud znetvořen, nebylo ani potřebné látky k dostání a také nebylo těch, kdo by ten kroj měli nosit. Hoši sotva odrostli, museli k vojsku, a tak chlapecký kroj byl dosti, jak se tu říká
po „panichartěn“. Teď už se to poněkud zlepšilo, obava, že slovácký kroj zanikne, jest dosti na dlouho odsunutá.

Slovácký kroj jest tu krásný, hůsenkový klobouk s pěkným pérem (kosířek, točko), vyšívaná široká košela, hedbávný šátek na krk, laibl bez rukávů (paterový), červené nohavice a vysoké boty. U děvčat jest slovácký kroj zachovalejší. Žádná nechce zůstat pozadu. Slovácká děvčica pěkně ustrojená vypadá jak princezna z pohádky. V kroji převládají bílé barvy. Jednotvárnost zpestřují dlouhé různobarevné mašle. Každá děvčica vynaloží všemožné, aby byla co nejpěkněji ustrojená. Při muzice jsou chlapci veselí a velice rádi křepčí, na což je pěkná podívaná.

Z prušánecké kroniky přepsala Dr. Jana Kamenská

Zpravodaj 3/2012:

Díl 3: Obilní fondy

První zákonná zmínka o těchto fondech je ze dne 26. července roku 1748. Účelem fondu bylo zajistiti semeno ku sedbě potřebné a vypomáhati poddanému v případě nouze zápujčkami obilí.
Avšak ukládání obilí zůstalo toliko vrchnostem odporučeno. Teprve patentem daným dne     9. června roku 1788 byl ústav tento do řádného dozoru státního pojmut a jeho zavedení na všech panstvích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přikázáno.
Každý poddaný, který měl ornou půdu, musel k prvnímu založení společných obilnic ze všech druhů obilí, které se seje, kromě toho, co vysel, třetí díl odvésti na společnou sýpku, což se opakovalo tři leta po sobě, a sice proto, aby se v každém zeměpánském městě sešla tak velká zásoba, aby vystačila k jednoročnímu zasetí oziminy a jařiny. Prušánky měly společnou sýpku v Čejkovicích.
V případě neúrody bylo půjčováno z obecních sýpek, začež po sklizni, avšak teprv při placení, jako úrok se platilo z každé dolnorakouské měřice dva dolnorakouské mejtníky (2/16 dolnorakouské míry). Při vyúčtování se platilo z každého sta dolnorakouských mír, z ovsa dvě a z každého sta pšenice, rži a ječmene jednu míru jako proměřené.
Též za každou měřici bez rozdílu na obilí se platilo počtovedoucímu jeden krejcar rozprach, který se platil při oplátce. Patent z roku 1748 nařizuje, aby i na domkařích a řemeslnících byla vymáhaná dávka: řemeslník platil z jedné krávy dvě koruny, z telete jednu korunu, z kozy jednu korunu, z jednoho kusu ušípaného a bravu dva denáry, z jednoho oulu včel dva denáry.

Založením obilných fondů bylo alespoň částečně vypomoženo neúrodou postiženým, neboť kdo si chtěl vypůjčiti někde jinde, avšak ponejvíce u žida, ať obilí nebo peníze, tak musel velké úroky platit 30 – 40%.
Dne 13. srpna roku 1864 byly obilní fondy zrušené, převedené do samosprávy a byli z nich utvořené kontribučenské záložny. Od těch dob se vyplácely z kontribučenského fondu úroky, asi 19 – 20 krejcarů z měřice za všech polí, mimo Úlehle od Nových lúky, Podkovné, Lúky od Žižkovských hranic a Nechory. Tyto jmenované tratě náležely mezi svobodnou zem, ze které se za robot neodevzdávaly žádné desátky.
Exukuce
Vojenské exekuce na vesnicích trvaly až do roku 1876. Když některý rolník nezaplatil včas daň, tak mu byla vnucena vojenská exekuce. Berním úřadem byl vyslán na obec. Tento voják se usadil u rolníka, který byl dlužen daň. Rolník musel dát vojákovi byt a živobytí tak dlouho, dokud nezaplatil daň, což trvalo mnohdy dosti dlouho. Pro rolníka to byl trest dosti velký, neboť hlavní příčina nezaplacené daně byla bída a nedostatek, a k tomu ještě musel živit vojáky, ačkoli sám neměl co jíst.
Byly případy, že v Prušánkách bylo čtyři až pět vojáků najednou, což svědčilo o špatném stavu, v jakém se nacházeli rolníci v těch letech.
V té době ještě bývaly selské domy nedělitelné. Usedlosti byly rozdělené na lány 180 měřic, půl lány 90 měřic, čtvrt lány 45 měřic a podsedky 12 měřic. Když zemřel majitel usedlosti, tak všechna pole a budovy zdědil obyčejně nejmladší syn nebo dcera. Ostatní sourozence vyplatil peněžitými podíly, což však bylo v mnoha případech pro dědice usedlosti veliké zatížení, neboť na tehdejší těžké finanční poměry bylo naprosto nemožno hotovými penězi větší obnos vyplatiti. Mladý rolník se musel zadlužit, obyčejně u žida na vysoký úrok
20 – 40 %, a tu nebyl žádný div, že statek šel na buben, z čehož měl největší užitek žid.
Zákon o nedílnosti domů byl zrušen r. 1868; od té doby se dělily domy, jak kdo chtěl.

                                                        Z prušánecké kroniky přepsala Dr. Jana Kamenská

Zpravodaj 1/2013:

František Hauška požádal žida Siebenscheina, aby mu zprostředkoval koupi nějakého statku, což tento slíbil, že v Prušánkách bude něco ke koupení. Zanedlouho koupil onen žid od Jana Leneomára hospodu č. 109, ku které patřil celý lán 180 měřic pole. Koupený statek převzal žid Siebenschein do nájmu na 15 let. Kup byl proveden roku 1863.

Roku 1865 zemřel majitel statku a hostince č.109 František Hauška, sekretář ve výslužbě.
Po smrti Hauškové rozhodli se dědicové, že onen statek prodají. Mezi kupiteli byl rovněž břeclavský žid Hirsch Kuffner, který onen statek koupil, aniž by o tom nájemce Siebenschein věděl. Načež nový majitel šel a úskokem žida nájemce přesvědčil, aby mu onen nájem přepustil. Žid Siebenschein nevěděl, že žid Kuffner je již majitelem onoho statku, a proto si nechal říci a nájem postoupil Kuffnerovi za odměnu 15.000 zlatých. Avšak když se dozvěděl, jak byl napálen, tu si rval vlasy na hlavě, že kdyby to byl věděl, tak by ho Kuffner tak lacino nedostal. Ošidil žid žida.
Tímto způsobem byl založen roku 1868 v Prušánkách Kuffnerův dvůr, který ze 180 měřicového lánu za 40 let vzrostl na dvůr, který čítá 2.200 měřic na Prušánsku, a 600 měřic na Žižkovsku. Přitom pohltil deset domovních čísel, kdež se nyní nalézají různé budovy. Tyto domy a pozemky patřily všechny rolníkům a byly z velké části a byly z velké části promrhány v židovských kořalnách.

Jednotlivé přístavby ve dvoře: roku 1870 byla postavena stodola, roku 1874 byla postavena sýpka podél silnice, roku 1877 bylo stavěno od sýpky až po vrata. Dne 26. prosince roku 1881 vyhořely maštale podél silnice vedle uličky. Roku 1882 byla postavena velká šopa vzadu, roku 1887 byl postaven byt pro správce a za ním volárny. Ze strojů se roku 1869 objevil první secí stroj, roku 1873 se objevil první stroj na sečení a první parní mlátička, roku 1874 první secí stroj na řepné seménko, roku 1884 první parní oračka, roku 1886 první vazačka na obilí, roku 1914 se objevila první benzínová oračka.

Když dvůr začal, tak bylo zaměstnáno ve dvoře 50 – 80 lidí, dva páry koní a 8 párů volů. Před 1. světovou válkou bylo zaměstnáno v tomto dvoře až 300 lidí, 12 párů koní a 36 párů volů.

Roku 1904 byl postaven dvůr Podsedky, který rovněž patřil židovské rodině Kuffnerů. V tomto dvoře byl jenom výkrm volů.

Z prušánecké kroniky přepsala Dr. Jana Kamenská