Velká noc křesťanů: 1. část
Zpravodaj 1/2013: Po velké noci starých pastevců a Židů začali jako poslední slavit tento svátek také křesťané. Jeho náplní už nebyla příprava k odchodu na letní pastviny, ani vyhlížení božských znamení pro nastávající období, ani odchod z Egypta. Důvodem k jeho slavení se stala událost z 1. století našeho letopočtu v judském Jeruzalémě, ne náhodou se časově shodující s židovskými Velikonocemi.
Tenkrát tento svátek slavil, ještě po židovském způsobu, i Ježíš Kristus se svými učedníky. Na zelený čtvrtek si připravili beránka a večer jej snědli tak, jak to vyžadovalo jejich náboženství. Z obřadu však odešel jeden z jeho spolustolovníků a čin, který následně provedl, spustil sled neblahých dramatických událostí. Jeho kroky vedly k představitelům židovské velerady, jíž byl Ježíš už delší dobu trnem v oku, a která hledala způsob, jak se jej zbavit. Onen učedník, který hodlal Krista zradit, věděl, kde jej po večeři najde. Zatčení se mohlo uskutečnit kdekoliv, ale Ježíš byl u lidí oblíben, a tak velerada čekala na příležitost, při níž by se jej mohla zmocnit stranou lidského hemžení. Tu zrádce Jidáš znal, právě nastávala. Zašel za představiteli velerady, dostal oddíl ozbrojenců a vyrazil. „Ten, kterého políbím, ten to je, toho zatkněte,“ pravil strážcům.
Mezitím dorazil Ježíš s učedníky na Olivovou horu blízko Jeruzaléma. Sám se šel stranou modlit, učedníci usnuli. Nejbližší z nich, Petra, Jakuba a Jana žádal, aby se modlili s ním, ale i oni opakovaně upadali do spánku. Zůstal sám a úpěnlivě prosil Boha, aby jej zbavil očekávaného utrpení, ale jen, pokud by to Bůh sám považoval za správné. V opačném případě poslušně podstoupí, co je mu souzeno. A blížící se kroky oddílu ozbrojenců mu byl odpovědí. Vzápětí u něj stanul zrádce Jidáš a jakoby na uvítanou jej políbil. Stráž se jej chopila a konec pozemské pouti Krista byl už otázkou hodin.
První „zastávkou“ na této pouti byl dům velekněze. Kolotoč výslechů a bití začal. Člověka by napadla otázka, co tak zlého provedl, když byl bit. Kradl, ničil něčí majetek, ubližoval někomu? Nic z toho. Tak proč byl zatčen?
Výslechy se točily kolem Ježíšova učení. Promlouval k lidu, získával následovníky, kritizoval pokrytce na vlivných místech judské společnosti. A to je problém. Stejný jako dnes. Představitelé judaismu nechtěli přijít o svou moc, to raději odstraní třeba i nevinného. Jakou záminku k tomu našli? Samozřejmě, že ne ve výtržnostech, lotrovinách ani rebeliích. Důvod k jeho odstranění museli nalézt v ne příliš konkrétních náboženských otázkách. „Jsi syn Boží?“, ptali se. „Jak říkáte“, odpověděl Ježíš. „Rouhá se, pryč s ním“, usoudila židovská velerada, kam byl po rozednění Ježíš přesunut. Uvedený důvod Židům postačil.
Ne ovšem římskému správci Judeje, který přese všechnu krutost té doby přeci jenom uvažoval rozumně a žádal pádný důvod k popravě. Hádky ohledně vnitřních náboženských věcí toto kritérium nesplňovaly. To už jsme se přenesli do paláce římského místodržitele, Piláta. Bez jeho souhlasu nemohl být nikdo popraven. Pouze Římané mohli také tento ortel vykonat. Pilát se s úlevou dověděl, že „provinilec“ pochází z Galileje a tu spravuje Herodes Antipas, který také přijel na svátky do Jeruzaléma. Poslal jej tedy soudit k němu. Herodes byl potěšen Pilátovou velkorysostí a možností promluvit si se zajímavým „prorokem“, o kterém toho už hodně slyšel. Ale ani on na něm nenalezl provinění a poslal jej zpátky.
Rozmrzelý Pilát „nabízel“ lidu potrestání Ježíše v naději, že tím Židy uspokojí. Nepochodil, ale přesto jej dal zbičovat. „Snad se lidé ustrnou“, myslel si, „když uvidí zkrvaveného Ježíše“, „ozdobeného“ nadto trnovou korunou zbytečně iniciativními vojáky. Neustrnuli se. A Pilát učinil ještě jeden pokus o Jeho osvobození. Bývalo zvykem pouštět o Velikonocích jednoho vězně. Nabídl jim buřiče a vraha Barabáše nebo Krista. Lid si vybral Barabáše a bezradný Pilát vydal Ježíše k ukřižování.
Zrádce Jidáš tou dobou už opouštěl tento svět oběsiv se. Pilát byl, přese všechnu snahu zalíbit se nadřízeným, přeložen do nepopulární provincie Germánie (tedy do Německa) a tam, u našich sousedů, posléze rovněž spáchal sebevraždu. A co bylo s Ježíšem? Na to si počkáme do příštích Velikonoc. Zvídavější čtenáři, pokud pokračování neznají, si je však mohou přečíst hned. Příběh najdou v Bibli na konci všech čtyř evangelií.
Uvedené události ovlivnily kulturu i společnost. Daly vzniknout slavnému da Vinciho obrazu Poslední večeře Páně, křesťanskému obřadu přijímání, citátu Než kohout zakokrhá – do té doby učedník Petr ztratil kuráž a třikrát Krista zapřel. Pilát, ukázav davu zbičovaného Ježíše, „ozdobeného“ trnovou korunou, pronesl výrok ecce homo – ejhle člověk a poté si na znamení, že nechce s jeho smrtí mít nic společného, umyl ruce.
Neveselé velikonoční události měly však šťastný konec a šťastně a vesele je prožijte i vy, vážení čtenáři.
Ing. Josef Zigáček