Zpravodaj 1/2016:

Neustálé pronásledování dezertérů dohnalo mnohé ku krádeži, což se obyčejně dělo na Kuffnerových anebo na panských polích. Z polí poblíže dědiny se nosily snopy zrovna domů. Na vzdálenějších pozemcích se v noci omlacely snopy na plachty a domů se nosilo jenom zrno. Správy velkostatků požádali sice vojenské velitelství, aby vojsko hlídalo jejich pozemky, avšak toto opatření nebylo k ničemu. Hladoví vojáci, když dostali od někoho kousek jídla anebo cigaretu, tak by byli rozdali celé pole, které hlídali. Též byly případy, kdy se museli hlídající vojáci schovat, aby nebyli dezertéry zbiti anebo dokonce zastřeleni, neboť tito byli ozbrojeni puškami, které si přinesli z fronty. Podobné případy se staly: na hrušeckých polích hlídali vojáci mlátičku a byli napadeni dezertéry, takže museli odtud utéci; na žižkovských polích hlídali vojáci pšenici v mandelích a rovněž byli napadeni dezertéry. Nastala přestřelka mezi vojáky a dezertéry, takže tito na druhý den už nechtěli jít hlídat. Raněn však nebyl nikdo, protože se to stalo v noční době.

Byly případy, že z celé řady mandelů bylo namláceno parní mlátičkou jen několik pytlů zrna, ostatní bylo vyšlapáno anebo vymláceno dezertéry anebo jinými na jejich účet. Toto všechno zavinila jen válka a její původci.

Na frontě nebylo lépe. Utíkat do zajetí bylo možno jen v některých místech. Neboť tomu nedovolovaly ohromné alpské hory, nepřetržitá palba z italských děl a pušek a opevněné linie za ostnatými dráty. Domů utéci se podařilo jen některým šťastlivcům. Tak nezbývalo nic jiného, nežli trpět hladem anebo se nechat rozstřílet od Talianů nebo Francouzů.

Šířily se zprávy: Bulhaři poražení… Turci ustupují… Němci a Rakušané utíkají…. Snad, snad to brzy bude, těší se válkou zdeptané obyvatelstvo. Těší se i dezertéři, kterých víc a víc přibývalo. Návštěvy četníků trvají, ale nikdo se nedá chytit, a koho snad konečně chytnou, za dva, za tři dny uteče zpět. Kterýsi četník si prý povzdechl, že snad jsou v těch Prušánkách čerti, když nemůžem žádného chytit.

Snad nikdy nebyli lidé tak spřátelení jako v tú dobu, když se jednalo o dezertéry. Nikdo nechtěl nikoho zradit. Blíží se podzim, chladné noci, studený severák fičí po strništích. Zle je dezertérům, kterých bylo v Prušánkách už skoro celé sto. Ve dne se to dalo ještě vydržet při polní práci, kopání erteplí a řepy, ale hůře bylo v noci. Polní skrýše se už neosvědčily. Musely se zařizovat úkryty doma, o kterých nevěděli ani všichni členové domácnosti Společně večeřeli, bezstarostně v kruhu své rodiny, užívajíc alespoň na chvíli klidu a svobody. Po večeři nepozorovaně odešli do své skrýše k nočnímu odpočinku.

Jest tmavá noc. Upracovaní občané, jakmile poklidí dobytek, povečeří a pomodlí se za trpící na frontě, odebéřou se na lůžko, odpočívají po celodenní dřině. Najednou v čísle 16 zabuší někdo na dveře a hned na vrata. Psi štěkají, hospodář Antonín Čech ve zlé předtuše za hodnou chvíli jde otevřít.  Ve dveřích se objevili tři četníci. „Co si přejete“, táže se občan. „Je váš syn doma?“ „Není“, zní odpověď. „Tak se půjdeme podívat a vy půjdete se mnou“, zní úsečný rozkaz četníka. S lucernou prohledávají každý kout, prohlížejí humno, i na stoh slámy se dívají, konečně jdou do stodoly, četník leze na patra, ale jenom na okraj. Jsou hotovi. Četník potichu zaklel, lov se mu nepodařil a bez pozdravu opustil hospodáře. Kdo jich sem pořád posílá? Kdo sa mně to mstí? Táže se v duchu z nočního spánku vyrušený občan A. Čech, který se vrací ze stodoly domů. Na věži bijí tři hodiny v noci. Psi ještě štěkají. „Ticho, kutinci, ticho, šak už sú preč“, napomíná štěkající psy. Syn dezertér spí v bezpečném úkrytu na húře…

                                                          Z prušánecké kroniky přepsala a upravila Jana Kamenská