Přibrzdit a přemýšlet

Zpravodaj 2/2017:

Lidé se pořád za něčím honí a po něčem touží, pořád jsou nespokojení.

„Jestli nedostanu ten svetr (auto, kožich, mobil, počítač…), tak se zblázním!“ Podobná věta jistě nikoho nevyděsí. Všichni víme, že není myšlena doslova, ale něco nám přece jen napoví. Svědčí totiž o tom, že zmíněný člověk se za něčím usilovně žene, nesmírně po tom touží a je ochoten pro svůj sen i leccos obětovat.

Bohatý americký továrník se jednoho odpoledne náhodou octl na mořském pobřeží a nesmírně ho udivilo a zároveň pohoršilo, když zjistil, že mladý rybář sedí v tuhle dobu nečinně vedle své loďky a pokuřuje z dýmky.

„Hej, chlapče, proč nerybaříš?“ ptal se.

„Protože už jsem dnes chytil dost a víc nepotřebuji,“ povídá rybář.

„A proč si nenalovíš víc?“

„A proč bych to dělal?“

„Mohl by sis víc vydělat. A pak by sis třeba k loďce mohl pořídit motor, lovit v hlubších vodách a nalovit víc. Tak by sis vydělal víc a mohl by sis pořídit sítě. S nimi bys nachytal ještě víc ryb a vydělal ještě víc peněz. Brzy bys měl dost, aby sis mohl koupit dvě rybářské lodě…a možná i celou flotilu rybářských lodí. Pak zbohatneš a budeš si moct dovolit to, co já.“

„A co si můžete dovolit vy?“ zeptal se po malé odmlce mladík.

„No, můžu si klidně sednout a bezstarostně se radovat ze života,“ zněla sebevědomá odpověď.

„Vždyť přesně to právě dělám,“ řekl s úsměvem mladík a opět se spokojeně uvelebil ve vyhřátém písku.

Možná, že je tento příběh trochu naivní, ale rozhodně má pravdivé jádro. Vysoké ambice, chamtivost a touha po penězích jsou jako nakažlivý virus, který zachvátí celý organismus a způsobuje chorobu, které se říká nenasytnost. Takový nemocný člověk se stále jen za něčím honí, ale nikdy nemá dost a není spokojený. Pracuje úžasným tempem, honí sebe i jiné ke stále větším výkonům – až ho často raní mrtvice, skolí infarkt nebo jiná nemoc. Lidé chtějí mít peníze, spousty peněz, a mnozí jsou této vidině schopni obětovat cokoliv. Peníze jsou k životu potřeba, ale není dobře nechat se jimi zotročit. Peníze jsou pouhým prostředkem k životu, ne jeho cílem. Jiní se honí za zážitky a požitky. Z akce do akce. Vnitřní nespokojenost je ale žene stále dál.

Jak z toho ven? Přibrzdit a zamyslet se: Co považuji za smysl svého života? Není dobře radovat se ze života hned, jako ten rybář, a nehonit se za ziskem jako ten továrník, abych si pak mohl snad někdy v důchodu (pokud se ho dožiju), odpočinout?

Šťastný je ten, kdo dokáže být spokojený s tím, co má a dokáže se radovat ze života.

Klidné prázdniny a dovolené přeje Vít Hába, farář