Pochlubte se, máte čím: Ivana Poláchová

Zpravodaj 1/2019:

Moje sportovní kariéra začala, když jsem v jedenácti letech přešla ze Základní školy v Prušánkách na ZŠ Slováckou v Břeclavi do sportovní třídy. Tam si mě všimla trenérka Lenka Fabikovičová, která učila tělocvik a zároveň vedla volejbalovou přípravku. Už tehdy jsem byla poměrně vysoká, tak se mě zeptala, jestli nechci zkusit hrát volejbal. Nemohu říct, že by mě volejbal hned nadchl, ale měla jsem mezi spoluhráčkami kamarádky, tak jsem u toho zůstala.

Po necelých dvou letech jsem z přípravky přešla do mladších žákyň k trenéru Obrovi a začala hrát svou první soutěž – Krajský přebor mladších žákyň. Ještě to nevypadalo ani jako volejbal, ale spíš jako taková plácaná. V této sezóně jsem se také účastnila výběru mladých talentů KCM.  Po dalším roce si mě trenérka Fabikovičová vzala mezi starší žákyně. Tam jsem poznala svou dosavadní spoluhráčku, spolužačku i spolubydlící Annu Pavlovovou. Protože nás bylo málo, spojily jsme se s družstvem kadetek a společně hrály obě soutěže.

Když přišlo rozhodování, kterou střední školu si vybrat, vybírala jsem mezi Sportovním gymnáziem v Brně a v Ostravě. Trenér Jiří Kozel, který kdysi pracoval s mojí trenérkou, si mě a Aničky (díky naší výšce) všiml na jednom testování a nabídl nám místa v extraligovém týmu v Ostravě. Dnes jsem velmi ráda, že jsem se rozhodla pro Ostravu. Samozřejmě byl vidět rozdíl mezi mnou a holkami, které už od začátku trénovaly pod prestižními trenéry a hrály podstatně vyšší soutěže. Trenér Radek Brzobohatý mně s Aničkou pomohl dohnat techniku a vyrovnat se našim spoluhráčkám. Často tvrdil, že volejbal je pro vysoké lidi, a když obě máme přes 180 centimetrů, tak stačí jen trénovat a zlepšovat se, ale dívky, které jsou pro tento sport příliš malé, můžou být dobré, jak chtějí a stejně nebudou srovnatelné.

Po roce hraní extraligy za Ostravské kadetky si nás již zmíněný trenér Kozel vzal do týmu juniorek, kde jsem za poslední dva roky získala tři individuální ocenění za nejlepšího hráče, byla zvolena kapitánkou týmu a stále jezdila pomáhat mladším hráčkám do kadetek, kde jsme bojovaly v roce 2017/18 na MČR. Není jednoduché skloubit školu a dva tréninky denně, ale díky úzké spolupráci gymnázia s trenéry to není nemožné.

Letošní sezónu funguji v extraligovém týmu žen i juniorek a čeká mě maturitní zkouška. Tento rok je pro mě asi nejtěžší. Trénuju až do osmi hodin večer a vstávám v pět ráno, takže na učení není moc času, zvlášť když bych se chtěla dostat na lékařskou fakultu Masarykovy univerzity. Trenéři se mě stále snaží přemluvit, abych zůstala v Ostravě, ale na ostravských univerzitách není žádný obor, který by mě zaujal.

                                                                                                                                               Ivana Poláchová