Pěší pouť do Žarošic

Součástí křesťanského života bývají také návštěvy poutních míst. Lidé tak jezdí načerpat do míst, která jsou nějakým zvláštním způsobem nabitá energií (v křesťanské terminologii bych napsala omilostněna). V naší farnosti se tradičně už po mnoho let jezdí na Svatý Hostýn. Tradicí bývala také pouť do Žarošic. Několik posledních let se však tato pouť nekonala. Letos se zrodil nápad pouť do Žarošic obnovit. Také proto, že v letošním roce milosrdenství je i v Žarošicích možnost projít branou milosrdenství (křesťané vědí, co to znamená). Pět se nás odhodlalo vyrazit na pouť pěšky, tak jako za starých časů (cca před dvaceti lety jsme to přece v pohodě ušli). Namazali jsme nohy (aj „ksichty“, neboť předpověď byla jasná) a v 8 hodin jsme vyrazili. Po cestě se k nám přidal ještě jeden bývalý prušánecký farník, který putoval sám z Moravské Nové Vsi. Naší náplní, jako správných poutníků, byla samozřejmě modlitba. Cesta je dlouhá (cca 35 km), takže jsme se stačili pomodlit všechny 4 růžence, které nám byly velkou pomocí, abychom vždycky ušli kus cesty a nemysleli na to, co nás bolí. Důležité byly zastávky ve stínu, protože celou cestu na nás pražilo slunko. Bylo potřeba také vyrovnávat duchovní prožitky s něčím přirozeným. V Čejkovicích jsme se posilnili medovinou, na Čejči nechybělo pivo a v Násedlovicích  nám místní hoši nabízeli slivovici nebo studenou vodu. Protože ta naše voda už po cestě pěkně zteplala, byli jsme vděční spíše za tu osvěžující vodu.  Do Žarošic jsme dorazili v 16 hodin  za zpěvu starobylé písně „ Chválu vzdejme, ó křesťané..“, a zrovna v tu dobu nás míjel  autobus s poutníky z Prušánek, doplněný o poutníky z Hodonína, Lužic a Mikulčic. Jak se této poutní sobotě říká „ zlatá“, tak tomu tak díky slunečnému počasí opravdu bylo. Po mši svaté, kterou sloužil pomocný českobudějovický biskup Pavel Posád, se konal tradiční průvod. Většinou krojovaná mládež nesla sochu Panny Marie patřící jejich farnosti. Tato tradice je stará již 300 let a jak řekl místní farář, který připomněl celou historii poutního místa, do této tradice je vepsána duše moravského a slovenského lidu. Bylo zde i mnoho poutníků ze Slovenska. Nikdo z nás pěších nelitoval, že jsme tuto cestu obětovali, ale s radostí jsme se vrátili domů autobusem. Poděkování patří Luďkovi Sukupovi, který s námi podnikl cestu po půlce okresu, aby nás rozvezl do našich domovů. Ještě tři dny jsme pak cítili všechny svaly, ale určitě to stálo za to.

                                                                                                         Za poutníky Jitka Omelková