Nástroje pro usnadnění přístupu

Skip to main content

Bojové umění jiu jitsu

Zpravodaj 4/2022: Záměrem tohoto článku je hlavně připomenout, že naše škola stále pokračuje ve své činnosti. Je tady pro vás, a pokud máte čas a chuť aktivně využít svůj volný čas, tak za námi přijďte. Standardně cvičíme bojové umění jiu jitsu, ale trénink klidně přizpůsobíme vašim potřebám. V případě zájmu si můžete pod dohledem trenéra nacvičovat techniky sebeobrany. Pokud by byl větší zájem čistě o sebeobranu (případně sebeobranu žen), byla by zde možnost otevřít i samostatný oddíl. Rád bych do tréninků přivítal i lidi, kteří například nikdy nesportovali, ale přesto by se rádi učili bránit. Nejde jen o fyzický trénink, ale taktéž o způsob relaxace, změnu sociálního prostředí a zdravé odbourání stresu.
U dětí je primární snahou pohybová aktivita spojená s prvky bojového umění. Naučit je základním dovednostem, jako například bezpečně padat, rozvíjet postřeh, koordinaci těla, sílu a kondici. Stejně důležité jsou i disciplína a etika bojového umění. Slušné chování je v tréninku na prvním místě.
Tréninky probíhají každou středu, a to od 16:30 do 18:00 hodin pro děti do patnácti let a od 18:00 do 19:30 hodin pro mládež a dospělé.

Josef Osička

Více info na: www.bojove umeni-osicka.cz

Nebylo pro ně místa

Zpravodaj 4/2022:  Víme, jak je to nepříjemné, když na nás někde nezbude místo – třeba v autobuse nebo ve vlaku a člověk musí stát, nebo se tam vůbec nevejde a má smůlu. Musí čekat na další spoj. Nebo se potřebuje ubytovat a mají obsazeno. Všude plno lidí, protože je veletrh nebo nějaké mistrovství světa. A tak chodí v cizím městě od hotelu k hotelu a hledá, ptá se.

Nějak tak to vypadalo o prvních Vánocích. Maria, žena čekající dítě, se musela vydat na dalekou cestu do Betléma, když se konal soupis lidu. A tehdy se cestovalo pěšky! Byla to náročná cesta, trvala několik dní. A v Betlémě – všude plno lidí, žádné místo pro ubytování. Nebylo pro ně místa. A tak se Ježíšek narodil v jeskyni, ve chlévě, v chudobě. Ale narodil se v prostředí lásky!

V naší době je tomu právě naopak. Lidé se mají dobře – a děti nepřijímají – nemají pro ně místa. Museli by se omezovat, žít skromněji. Naříkají na bídu, drahotu, a přitom jídlo vyhazují. Dřív mívali lidé i přes deset dětí, to když byla skutečná bída. Dnes chybí pravá láska, která se dokáže obětovat pro dobro toho druhého.

„Nech si to vzít“  radí se nastávající mamince, jako by o nic nešlo. A přitom jde o život nového člověka! A lidé dovedou být zlí, posmívat se těm, kdo mají víc dětí, že jsou nešikovní atp. Matka Tereza ve svém projevu v roce 1994 ve Washingtonu řekla: „Cítím, že potrat je dnes největším nebezpečím pro mír, protože je to válka vedená proti dítěti – přímá vražda nevinného vykonaná samotnou matkou. A když dopustíme, že matka může zabít dokonce své vlastní dítě, jak můžeme po jiných lidech chtít, aby se nezabíjeli navzájem?“

A tak náš národ stárne a vymírá. Nemáme pro děti místo. Místo ve svém srdci. Druhá strana téže mince je tolik diskutovaná euthanázie – ukončit život nemocných a starých lidí – zabít je, abychom se o ně nemuseli starat. Proč? Protože pro ně nemáme místo ve svém srdci.

Otevřme se radostnému poselství Vánoc! Otevřme se životu! Otevřme se lásce! Dopřejme druhým dostatek místa ve svém srdci. Šťastní můžeme být v životě jen tehdy, když se o druhé budeme s láskou starat, ne když se jich zbavíme. Proto jsme zde na světě.

Vánoce prožité v pokoji a radosti přeje Vít Hába, farář

Střípky z historie naší farnosti 4/2022

Zpravodaj 4/2022:   Jistě jste si všimli, že prušánecký kostel prochází již nějakou dobu další opravou. K tomuto tématu jsem vybrala několik poznámek z farní kroniky.
Stavba kostela trvala sedm let a nahradila již 40 let zchátralou kapli Sv. Izidora. Kostel byl vysvěcen 11. listopadu 1758. Tedy na svátek Sv. Martina. Proto má kostel oba patrony.
Datum vysvěcení víme z nápisu ve věži, který ale o 100 let později přepsal do farní kroniky p. František Vlach, protože na stěně vznikla puklina a po opravě nebylo možno zápis zachovat. Stavba kostela byla bohužel založena na nepevném slínovitém podloží. Proto se časem objevily ve zdivu pukliny a kostel se začal pomalu „rozjíždět“. P. Augustin Pinkalský napsal roku 1861 o stavu kostela toto: „Vstoupiv do zdejšího Chrámu Páně, nemálo jsem se zarmutil. Nejednou byly jsme v čas služeb Božích kusami z klenutí padající malty pobouřeni a k útěku z Chrámu Páně přinuceni. I z hlavního oltáře kuse dřeva, ruka neb noha cheruba dolů padali, a takto život kněze v nesnáz uvozovali.“
Údajně se chrámové zdi klonily do farské zahrady, což bylo již okem viditelné. Kostel musel být tedy podepřen postupně  sedmi pilíři. Každý byl postaven asi ze 7000 cihel. Roku 1880 byla loď kostela stažena železnými táhly a koruna zdiva zpevněna železobetonovým věncem.
Kostel byl mnohokrát opravován. K nejzávažnějším stavebním zásahům došlo po druhé světové válce, kdy byl kostel poškozen dělostřelbou. Tehdy byl snížen hřeben nad kopulí a udělala se nová věžička. Další velká oprava proběhla v 90. letech, kdy byly vyměněny krovy, krytina nad kopulí, proběhla sanace zdiva. V současné době byly provedeny opravy a opatření kvůli vlhnutí zdiva. Zevnitř už je kostel opravený a  vymalovaný.  Venkovní úpravy stále ještě probíhají.

Nadcházející adventní a vánoční období je dobrá příležitost navštívit tento duchovní stánek a učinit „opravu“ i ve svém srdci nebo se jen tak ztišit.

Farnice Jitka Omelková

50 let s cimbálovou muzikou v Prušánkách

Zpravodaj 4/2022:   Novodobé počátky cimbálové muziky v Prušánkách spadají až do listopadu roku 1972, kdy byl manžely Pavlem Čechem (*1921 – †2009), folkloristou, učitelem, okresním školním inspektorem a Julií Čechovou (*1927 – †2004), učitelkou a choreografkou, založen dětský národopisný soubor Podlužánek. Pod jejich vedením v průběhu zhruba 33 let vyrostly v naší obci nakonec tři generace muzikantů, zpěváků a tanečníků. Díky jimi předávané lásce k folklóru se začal v malých muzikantech či zpěváčcích probouzet vztah k folklóru, který způsobil, že někteří z nich u muzicírování či zpívání vydrželi až dodnes.

Soubor Podlužánek pro svou tvorbu čerpal především z folkloru regionu Podluží. Během své existence až do roku 1995 rozdával radost z hudby, zpěvu i tance nejen na regionálních slavnostech a domácích přehlídkách, ale účastnil se i desítek mezinárodních festivalů a přehlídek téměř po celé Evropě. Svými vystoupeními se tak představil mj. v tehdejším SSSR či NDR, v Polsku, Finsku, Rakousku, Maďarsku a nejdále až v Sýrii. Nesčetněkrát mohl být rovněž spatřen na televizních obrazovkách.

Od roku 1980, kdy většina muzikantů z 1. generace souboru začala postupně odcházet plnit základní vojenskou službu, začíná působit zbytek členů nejstaršího souboru za vedení cimbalisty Bohumila Balgy pod Kulturním klubem MNV v Prušánkách, a to pod názvem Prušánecká cimbálová muzika. Postupně přicházeli další muzikanti, zpěváci, vzniká nová taneční složka souboru pod vedením choreografa Jaroslava Přikryla a byl založen mužský pěvecký sbor. V roce 1982 vystupuje soubor v Prušánkách na první předhodové besedě u cimbálu a započíná tak tradici této folklórní akce nejen u nás, ale zřejmě i na celém Podluží. Soubor současně pracuje na tematicky koncipovaných celovečerních programech, které byly nově obohaceny o doprovodné audiovizuální a světelné efekty – např. den před Štědrým večerem roku 1984 byl tak představen program „Od jara do zimy“. Po roce 1986 mění soubor svého zřizovatele a jako „národopisný soubor písní a tanců Šohaj“ přechází pod JZD ČSP Prušánky, činnost souboru však zůstává nadále nezměněna.

V té době se soubor pravidelně zúčastňuje folklórních festivalů v Tvrdonicích a ve Strážnici, nejednou byl hostem v nahrávacích studiích Československého rozhlasu a televize, např. při natáčení pořadu „Pod prušánskú horú“ z cyklu Písně domova. Za rozvíjení folklórních tradic na Podluží získal řadu čestných uznání, diplomů a jiných ocenění.

Po roce 1989 ještě soubor reprezentuje naši zemi na folklórních festivalech v Itálii a ve Francii. Nicméně s nástupem nových rodičovských a mateřských „povinností“ tanečnic dochází postupně k útlumu činnosti souboru – taneční složka souboru končí, protože už nedochází k doplňování o nové členy. Naopak muzikanti se chopili příležitosti, které dalo nové otevření hranic a začínají muzicírovat nejdříve v blízkém Rakousku a později v Německu a Švýcarsku. V roce 1991 nahrává muzika Šohaj v brněnském rozhlase své první album, aby do roku 1995 stihla natočit ještě další tři. Avšak i u nich postupně dochází k tomu, že jsou již nasyceni věčným cestováním a od přelomu století buď někteří končí s aktivním hraním nebo začínají postupně zase hrávat na akcích konaných u nás doma.

Jak už bylo v úvodu vzpomenuto, v naší obci díky působení souboru Podlužánek vyrostly celkem tři generace muzikantů, takže po určitou dobu v závěru 20. století zde působily současně tři cimbálové muziky – služebně nejstarší CM Šohaj (primáš Karel Remeš, cimbál Bohumil Balga), dále prostřední CM Verbuňk (primáš Marek Imrich, cimbál Jaroslav Churý) a služebně nejmladší CM Hošije (primáš Josef Imrich ml., cimbál David Herka). Překvapivě nejkratší trvání měla muzika Hošije – její muzikanti buď poměrně brzo ukončili svou muzikantskou dráhu nebo se rozběhli do jiných přespolních muzik. Muzika Verbuňk vydržela jen díky generačním výměnám, když ji doplnili zejména muzikanti z 1. generace Podlužánku.

A tak padesátiletého výročí od založení souboru Podlužánek se v aktivní činnosti dočkává pouze muzika Šohaj, která toto výročí oslavila svým vystoupením na letošní předhodové besedě u cimbálu. Je úctyhodné, že v jejích řadách stále hrají zejména muzikanti z původního souboru Podlužánek. Klobouk dolů před takovýmto výkonem.
Tak ať nám to, chlapi, stále hraje a třeba se ve zdraví dočkáme i dalšího kulatého výročí.

 

za CM Šohaj Josef Hromek

Podlužánek 1974

 

Šohaj 1986

 

Šohaj 2022

Čteme z prušánecké kroniky 4/2022

Rok 1925

Dne 1. února 1925 odejelo několik mladých mužů do Argentiny. Dne 11. února shořel stoh slámy Janu Redkovi v Cacardově. 5. února v neděli zuřila veliká vichřice, která nadělala dosti škody. Bylo roztlučeno mnoho tašek, rozházených stohů slámy a porvaných doškových střech.
Dne 20. února roku 1925 bylo kontrahováno na sázení cukrovky pro rolnické cukrovary Hodonín. Břeclav. Cena řepy byla 18 kč za 1 q. Záloha byla dávána na jednu měřici 100 kč. Celkově bylo kontrahováno přes 30 měřic řepy.
Dne 13. února roku 1925 vystěhoval se do Podkarpatské Rusi občan Karel Hromek, bývalý italský legionář. Dotyčný se usadil na kolonii na bývalém velkostatku, který byl v roce 1924 rozparcelován a legionářům rozdělen.
Dne 8. března přednášel pan Matoušek, zahradník z hospodářské školy v Podivíně o stromoví. Přednáška se odbývala ve školní místnosti za účasti 110 posluchačů. Pan Matoušek stručně vysvětloval a poučoval občany o ovocném stromoví v našem kraji rostoucím. O škůdcích stromů a jejich potírání a o hnojení. Po probrání těchto důležitých bodů byla přednáška ukončena.
Dne 12. března v hostinci u paní Vránkové byly vyplaceny příplatky na řepu za odevzdanou řepu hodonským cukrovarům za kampaň 1924-1925. Byly vypláceny 2 kč na 1 q odevzdané řepy, avšak pouze akcionářům.
V březnu 1925 byla naše obec postižena nemocí „chřipkou“, která řádila ponejvíc mezi malými dětmi a školáky. Též bylo dosti případů i dospělých. Celkem onemocnělo 182 dětí školou povinných, ostatních onemocnělých nebyl počet zjištěn. Vzhledem k tomu, že to byla nemoc nakažlivá, bylo vyučování zastaveno a škola od 17. do 23. března zavřena. Příznaky nemoci byly bolení hlavy a krku, rýma a chrapot, dávení, krvácení nosem, vysoká horečka a píchání pod žebry. Nemoc trvala u některých dva až sedm dní.
V březnu a dubnu odvodňovaly se tyto pozemky: Díly nad Vsiskem, Malé Vsisko, Velké Vsisko a veškeré Ostudy u Cacardova, část Padělků, Padělíčky, Díly nad kostelem a Přední Podsedky. Tyto pozemky byly postižené mokrem tak, až že doposud nebyly obdělávané.

Z prušánecké kroniky přepsala a upravila Jana Kamenská

Český červený kříž ocenil dárce krve

Zpravodaj 4/2022:   Jednou z nejdůležitějších tekutin v životě je krev. Nedá se namíchat, vyrobit…, můžeme ji však darovat. Darovat s vědomím, že třeba jednou někomu zrovna ta naše kapka krve zachrání život.
S tímto vědomím se někteří z nás rozhodli stát pravidelnými dárci krve. Těmto pravidelným dárcům pak uděluje Český červený kříž po dosažení určitého množství odběrů (10x bronzová, 20x stříbrná, 40x zlatá medaile) medaili Prof. MUDr. Jana Jánského, mj. objevitele krevních skupin, podle něhož dodnes používáme jejich označení A/B//AB/0.

Letos na podzim se to sešlo tak, že náš strážník Adam Hellinger si převzal v Břeclavi, do níž dojíždí krev darovat, bronzovou medaili a starosta Zbyněk Němeček převzal od zástupců Červeného kříže Anny Jurkovičové a starosty Hodonína Libora Střechy medaili stříbrnou na slavnostním udělování v Hodoníně.
Krev je nenahraditelnou tekutinou jak při záchraně lidských životů, tak i při léčbě některých závažných onemocnění. Její potřeba navíc přichází mnohdy bez varování. Dárcovství krve tak stále zůstává nezastupitelné a důležité. Ne každý může darovat a nejde to kdykoliv, maximálně však čtyřikrát ročně. Pokud chcete nezištně pomáhat těm, kteří třeba ani neví, že to budou potřebovat, přidejte se mezi dárce i vy.

Králíci z Prušánek uspěli v Americe!

4/2022:   Málokdo to asi ví, ale tak jako jsou výstavy psů, mají svou více než stoletou tradici také výstavy čistokrevných plemen králíků. Nejedno z plemen pak označujeme jako naše národní. Jistě by vás napadl třeba notoricky známý český strakáč. No, dalším do party by byli čeští černopesíkatí, které chovám od dětství. A právě u tohoto našeho plemene se mi podařilo nevídané. Před několika lety ke mně opakovaně zavítali chovatelé z USA a Kanady, abych následně letecky vyslal několik skupin těchto bílých králíků s tmavě hnědým okem do Ameriky. A Bob s Bobkem se za velkou louží neztratili! Právě začátkem listopadu se nedaleko Las Vegas uskutečnila celoamerická výstava s více než 30 tisíci králíků, a poté, co jsem do Angličtiny přeložil i český standard plemene, úspěšně naši čeští černopesíkatí prošli uznávacím řízením v USA! Význam tohoto počinu umocňuje fakt, že jde o vůbec první plemeno s USA vzorníku plemen králíků s názvem i označením původu v naší zemi.

Adam Hellinger, mezinárodní posuzovatel králíků ČSCH

 

S popiskem Český černopesíkatý králík


Hodnocení


Obrovská hala s hodnocenými králiky z celého světa

Už po desáté jsme na návsi vařili guláše

Zpravodaj 4/2022: 28. října se uskutečnil už desátý ročník prušáneckého Gulášfestu. Jeho organizování převzal OÚ v roce 2016 od zakladatelů této akce manželů Šimkových. Letos se přihlásilo a vařilo 13 družstev: z Prušánek Novinkáři, Kanci, Gurmáni, Gulášmajstři, A je to!, Hasiči a Myslivci, napůl z Prušánek Lašská parta a z blízka i daleka SMRK, Profíci, Sliváci, Parta z kraje chudých podhorských tkalců a soukeníků a Seveřani. Odpoledne nám k poslechu i tanci hrála Kapela starých časů a Nechorbend. Letos poprvé nebylo vaření gulášů soutěžní, ale ukázalo se, že člověk kuchař je tvor soutěživý a chce vědět, jestli uvařil lépe než všichni ostatní a taky, že návštěvníci chtějí někoho za ten nejlepší guláš prostě odměnit aspoň tím, že mu dají svůj hlas. Pro příští ročník o tom popřemýšlíme…

Prušánečtí senioři se po dvou letech opět setkali

Zpravodaj 4/2022: 1. října 1991 se poprvé slavil Mezinárodní den seniorů, vyhlášený rok předtím Valným shromážděním OSN. Prvotním cílem bylo zvýšení povědomí o starostech a problémech seniorů, jako je osamění, nemoci stárnutí, ale také problém zneužívání seniorů. Zároveň měl tento den všem lidem připomenout přínos seniorů pro společnost. O třicet let později v roce 2021 vyhlásil papež František Světový den prarodičů a seniorů, který se v celé církvi bude připomínat každou čtvrtou neděli v červenci, v blízkosti liturgické památky sv. Jáchyma a Anny, Ježíšových prarodičů. Impulsem k vyhlášení tohoto světového dne byla pandemie covidu, která, jak řekl papež, přišla jako nečekaná a zuřivá bouře a dopadla nejtvrdším způsobem právě na staré lidi, ať už v podobě nemoci samé, odchodu nejbližších nebo formou dlouhé izolace a osamělosti. Připomněl také, že stáří je darem a prarodiče jsou spojujícím článkem mezi různými generacemi, aby mladým lidem předávali zkušenosti života i víry. Na staré lidi se mnohdy zapomíná, opomíjíme toto bohatství předávaných a uchovávaných kořenů. Je proto důležité, aby se prarodiče setkávali s vnuky a naopak, protože prarodiče čerpají ze svých vnuků sílu žít a vnuci čerpají jejich životní moudrost a zkušenosti.
V Prušánkách se Den seniorů až do covidové pandemie slavil každý rok. V uplynulých dvou letech se ze známých důvodů tradiční setkání se seniory v Prušánkách bohužel nekonalo. Letos byla situace mnohem příznivější a tak se v místním kulturním domě sešlo kolem 140 seniorů starších sedmdesáti let. Nejdříve je přivítal nový starosta obce Prušánky Zbyněk Němeček a nová místostarostka Jana Šupová. K seniorům promluvila také vedoucí místního Klubu seniorů Květa Kopečková.
Kromě občerstvení a dobrého vína od Nechorských vinařů a navíc kytičky pro každou ženu byl nachystán také kulturní program, o který se postaraly šikovné tanečnice z místní ZŠ, zatančily také děti z Nechoránku doprovázené cimbálovou muzikou, zazpívaly jejich sólistky, vystoupil místní mužský a ženský sbor Slováckého krúžku, které na cimbál doprovázel skvělý cimbalista Božik Balga. Ten potom ještě předvedl část svého umění při sólovém vystoupení. S několika důležitými informacemi pro seniory vystoupil místní policista a pracovník firmy DONERA. Po bohaté tombole skončila oficiální část programu a začala volná zábava.
Kouzlo neplánovaného se naplno projevilo, když na pódiu začala na housle hrát lidové písničky vedoucí dětské CM paní Dana Vašíková, ke které se s cimbálem přidal Božik Balga. Hráli na přání obecenstva, všichni zpívali – a že se tam našlo hodně dobrých zpěváků!
Byla to moc vydařená akce, všichni zúčastnění si ji pochvalovali. Věříme, že se příští rok zase všichni spolu ve zdraví sejdeme.

JK