Čteme z prušánecké kroniky

Zpravodaj 3/2013: V minulém čísle jsem ve stručném vzpomínání kronikáře pana Ivičiče popsala události v Prušánkách od roku 1860 do roku 1908. V jeho vzpomínkách je zmíněn i požár z roku 1868. Musela to být velká událost, protože, jak jsem zjistila, se k ní vrací ještě ve druhém díle prušánecké kroniky v roce 1933.

Velký požár v Prušánkách

Bylo 11. srpna roku 1868 na hodonský jarmark, kterému se říká vavřinský, právě na poledne, když se v Cacardově strhl zoufalý pokřik: „Hoří!“ Právě vál divoký jižní vítr, který tento požár příšerně podporoval. Oheň vznikl u Krchnivého a u Sýkory, a že panovala mezi těmito sousedy nenávist, tak vzniklo podezření, že to zapálil některý z nich. Za malou chvíli, jsa podporován velkým větrem, přeletěl tento živel na sedlácké stodoly a odtud se rychle šířil na vše strany po stodolách, stozích slámy, a než se kdo nadál, už zachvátil maštale a obytné budovy na pravém řádku. Stromy v humnech nemohly tento rozpoutaný živel ani dost málo zastavit. Oheň byl z části přenesen větrem a z části hořícími ploty v humnech. Nezastavil se však tento běs. Široká ulice k Josefovu mu nebyla žádnou překážkou, avšak divoký vítr letními parny vyschlé doškové střechy byly tomuto zhoubci vítanou podporou. Celé chumáče ohně přeletovaly na druhou stranu, kdež opět byly divokou rychlostí zachvacovány děsným ničitelem domky, stáje, stodoly atd.

Ani studně „obecnice“ nebyla ušetřena. Následkem nesnesitelného žáru ohořelo dřevo, pomocí kterého se tahá voda ze studny.

Byl bleskovou rychlostí učiněn poplach, mlatci a všichni ostatní, kteří byli u oběda, rychle se vzchopili a zachraňovali, co mohli. Šílená hrůza a zmatek zachvátil kdekoho.

Co napřed? Oheň šlehal bránícím se nad hlavami, dusivý kouř znemožňoval orientaci v tomto zmatku. Matky s malými dětmi utíkaly ven do polí, větší děti se rozběhly, kam mohly. Dobytek byl narychlo vyháněn mnohde už z hořících chlévů. Drůbež létala, jsouc kouřem dusena, hromadně hynula. Na hašení nebylo pomyšlení. Strojních stříkaček nebylo. Postřikovalo se jen malými ručními stříkači. Obilí bylo až na ovsy všechno svezeno a shořelo buď v komorách vymlácené, anebo bylo ve stodolách ještě mlátit. Miklicovi shořelo sto měřic rži nafukarované, z kteréž nebylo možno nic zachránit. Dobytek byl vyhnán k rybníku, anebo se rozběhl po polích. Cupalova žena, které hrozila smrt udušením, jen stěží se i s maličkým ditětem zachránila. Schovala se do turkyně na Dílách od Těšicka. Kouř vysoko se vznášející byl viděti až v hodonském trhovisku. Bilovští, žižkovští, prušánští a josefovští, kterí byli na jarmarku, rychle posedali na voze a mnozí jen na koních úprkem se hnali ke svým domovům. Když však přijížděli blíže a seznali, že to hoří v Prušánkách, tak propůjčili z jiných vesnic občané svoje koně a vozy neštěstím postiženým Prušaňákům. Zálešák Jan, č.5, který rovněž byl v Hodoníně, ujížděl s Bílovčákem a snad byl jedním z prvních přijetý z Hodonína. Přijel ku svému domu a ten byl celý v plamenech. „Ježiš Marja, třista rýnských mám za obrázkem“, zaúpěl. „Prosim vás, pomožte mně.“
Nemeškal, namočil si ve vodě kacabaju, hodil si ji na hlavu a vrhl se do hořícího domku chtíc zachránit tři sta rýnských, což bylo tehdy moc peněz. Jen po paměti proběhl síní do jizby naplněné kouřem, nahmatal ještě nehořící obrázek a přímo šíleně hmátl po penězích, které tam měl jako papírové bankovky uschovány. Lidé venku trnuli nad zoufalou odvahou jmenovaného, a když se dlouho neobjevoval, tak ho měli za ztraceného. Tento strčil peníze za ňadra, skočil k oknu, dveřmi nemohl, protože už všechno kolem něho hořelo. Vlezl půl tělem přes okno, zavolal o pomoc, ale dále nemohl, jsa napolo udušen. Ihned mu přiskočili někteří na pomoc, jej vytáhli a za ním se sesypala hořící střecha i se stropem. Jan Zálešák se za chvíli vzpamatoval, oddechl si a povídá: „A nech to shoří, jenom když mám peníze“.

Bilance tohoto požáru byla hrozná. Přes sto domů vyhořelo i s maštalemi, a o něco méně stodol. Kráva uhořela jen jedna, ale vepřového dobytka a drůbeže bezpočtu. Škoda byla ohromná, kterou nemohl nikdy ani přesně zjistit. Ovocné stromy v humnech byly velmi ohořelé a plody z nich opadaly, avšak zanedlouho po ohni mnohé z nich rozkvetly jako na jaře, užitku ovšem nepřinesly.

Ohořelé dřevo doutnalo několik dnů a u jednoho hospodáře hořel hnůj ještě za týden.
Smutně, velmi smutně to vypadalo v Prušánkách po tomto strašném ohni. Takřka půl dědiny bylo uvedeno na mizinu. Pomáhal si každý, jak mohl. Pomáhaly všechny okolní vesnice. Prosilo se, ptalo se a žebralo se. Pomalu, velmi pomalu se opravovaly zničené domky a hospodářské budovy. Úspor nebylo a úvěru nebylo možno dostati, nanejvýše u židů na vysoký úrok. Spravoval, jak kdo mohl a ještě na hody byly některé domky neopravené. Postižení se zadlužili tak, že se mnozí z toho nevzpamatovali vůbec a přišli na mizinu…

Z prušánecké kroniky přepsala Dr. Jana Kamenská