Zpravodaj 2/2023

Někdy v roce 2013 jsem viděl v televizi filmový dokument ze závodu 1000 Miles Adventure, tehdy již ze třetího ročníku. Je to přesně typ té akce, která je mi hodně blízká a kterou bych chtěl někdy zažít. Jenže jde o nejtěžší cyklistický závod svého druhu v Evropě, tak mě myšlenky na absolvování tohoto podniku rychle přešly… Nicméně každý následující rok vznikal nový dokument z právě proběhnutého ročníku a já v tom „lítal“ čím dál víc. Nakonec uběhlo pár let a téměř v padesáti jsem dostal konečně odvahu a zkusil se přihlásit. Řekl jsem si, že pokud to tak půjde dál, za pár let už na to nebudu mít. Takže nastal Silvestr a přesně o půlnoci, kdy se spustila registrace a kdy ostatní vítali příchod roku 2022, jsem klepal na klávesnici dost rychle na to, že se mi to povedlo. Jedná se o přejezd především na horském kole (jsou i chodci a koloběžkáři) z Nové Sedlice na východě Slovenska u ukrajinských hranic až do Skalné u Chebu u německých hranic. Jde o závod bez jakékoliv podpory, vede vlastně jen horami, cestami necestami a pro bikery je asi 1630 km dlouhý. I přesto se kapacita 150 volných míst zaplnila za minutu a něco po spuštění registrace. Takže první úkol splněn. A vlastně ihned mou velkou radost vystřídala obava, do čeho se to chci pustit. No, za storno poplatek, který se samozřejmě s blížícím se startem zvětšuje, se můžu odhlásit vždycky. Náhradníků je dost…

V druhé polovině června jsem už měl ale vše nachystáno. Natrénováno téměř nic, ale tady prý rozhoduje především hlava. Navíc nejedu závodit, ale užít si to, tak to půjde. Druhého července v Olomouci nastupuji do speciálního vlaku, který většinu závodníků odváží na východ Slovenska někam za Košice. Na samotný start nás už pak vezou autobusy. Už ve vlaku však zjišťuji, že je něco špatně. Všichni mluví jen o tom, kdo absolvoval kolik závodů, kdo kde absolvoval nějaký ultramaraton, kdo má najeto kolik tisíc kilometrů a že denně počítají minimálně se 150 až 170 kilometry a třeba jen třemi hodinami spánku. A věkem už si mezi ostatními také připadám skoro jak veterán. Takže trochu mimo mou realitu. Naštěstí se později ukázalo, že pár lidí mně podobných přeci jen odstartovalo. V neděli 3. července 2022 ve tři odpoledne zazněla startovní siréna a já si hned po třech kilometrech připsal jedno prvenství. Nikdo jiný dřív defekt neměl. To to hezky začíná. Navíc po 22 km volám ještě s jedním koloběžkářem záchranku pro dalšího koloběžkáře, který si hned na úvod zlomil při sjezdu klíční kost. Takže už po 22 km mám ztrátu na čelo závodu skoro dvě hodiny. Ale pořád jsem na tom líp než zmíněný koloběžkář, pro kterého závod skončil.

Foto: Hromadný start v Nové Sedlici

První větší nástrahou byly dva brody. Nejprve přes řeku Laborec a o chvilku později přes Ondavu. Vzhledem k tomu, že na východě Slovenska už tři měsíce nepršelo, proběhlo to celkem v klidu. Ani jsem se moc nenamočil. Navíc výhodou bylo, že startovní pole ještě nebylo úplně roztrhané, takže ti přede mnou mi ukázali, kudy v pohodě projít. Slabší proud a vody maximálně do pasu. Důležitým místem na trati byla po 170 km chata Hrešná. Odtud jsme se totiž až po Trenčín pohybovali v „medvědím“ území. To znamenalo, že jsme se mohli pohybovat pouze od šesti ráno do devíti do večera. Navíc, spát můžeme pouze v obydlené oblasti. Porušení čehokoliv mohlo znamenat velkou časovou penalizaci, nebo i diskvalifikaci. Kontrola byla od pořadatelů jednoduchá. Všichni vezeme trackery, takže pořadatel kdykoliv vidí, kde zrovna jsme a jak rychle se pohybujeme. Navíc celou projetou trasu musíme nahrávat na navigaci a pak v cíli odevzdat pro zpětnou kontrolu (týden před startem závodu jsme každý obdrželi trasu, kterou si musíme nahrát do navigací a jedeme přesně podle ní. Té hromadě šílených cestiček se tedy vyhnout nedá). Myslel jsem, že mě zmíněné medvědí omezení bude zdržovat. Záhy jsem pochopil, že vůbec. Byl jsem téměř každý večer tak vyčerpaný, že jsem od osmé večer nemyslel na nic jiného, než že si lehnu. A bylo mi jedno kam, hlavně ať ležím… Na rozdíl od spousty závodníků já medvěda vůbec nepotkal. Možná i kvůli rolničkám, které jsme měli povinně přivázané na řídítkách. Málem jsem z nich zblbnul. Za medvědím zákazem šli okamžitě do batohu… Ale než jsem je mohl schovat, musel jsem přejet i Spiš, část Nízkých Tater, Velkou Fatru s nejvyšším bodem na trati Krížnou (1574 m) a Strážovské vrchy. Jen nevím, jestli slovo přejet je úplně správné. Kopců jsem tolik neviděl snad ani v Alpách, každou chvilku mi navigace ukazovala sklon přes 20 % (rekord 29 %), převýšení přes 3000 výškových metrů za den bylo vlastně normální. Ale to by nebyl až takový problém. Problém byl v kvalitě cest. Všude samý kořen, šutr, klestí… Takže neustálé tlačení těžkého kola.

Foto: Při sjezdu z Krížne ve Velké Fatře

Vrchol všeho byly Strážovské vrchy. Tolik bláta jsem v životě neviděl. Tam jsem kolo tlačil i z kopce a připadal si jak na ledě. Po úzkých cestičkách někde v roští jsem chodil vlastně bos. Jak jsem zvedl nohu, bota zůstala v blátě. Ještě že jsem měl to kolo. Měl jsem se o co opřít. Když teda zrovna nepodklouzlo. No, kdybych se pohyboval rychleji, ušetřil bych si to. Být tam o dva dny dřív, ještě tam to bláto nebylo. Na druhou stranu, zadek jsem měl už tak rozedraný, že jsem byl vlastně rád, že na tom kole nemusím sedět…

Šestý den jsem se dostal k Trenčínu, kde byl první checkpoint. Taková povolená podpora od pořadatelů. Dostal jsem kofolu, nějaké to jídlo, mohl seservisovat kolo. Ale to nebylo nutné. Prozatím. Ještě před tím na mě čekal brod přes řeku Váh. Tady už bohužel nikdo ze závodníků nebyl, takže poraď si sám. Byla tam jen hromada pořadatelů s foťákama a ti radit nesmí. Prošel jsem až na druhý pokus, když při tom prvním jsem se málem utopil a v tom proudu skoro přišel o kolo. Při druhém jsem se zase téměř srazil s vodákama. Nicméně přihlížející pořadatelé se dobře bavili. A já vlastně taky.

Foto: Problémy při brodu Váhu u Trenčína

Foto: Setkání s vodáky při brodu Váhu

Pak jsem vyrazil do Česka. Na Javorníku jsem překročil hranice. Ale ještě než se to stalo, dvakrát jsem stihl píchnout a trochu si odlehčil od drátů v zadním kole. Doufám, že s těmi, co mi v kole zbyly, dojedu aspoň do Vizovic do servisu. On to ale nebyl problém. To bláto, které bylo ve Strážovských vrších se nakonec ukázalo jako hračka. Vizovické vrchy to ještě překonaly. Chodím jen pěšky a strašně nadávám. Ale aspoň jsem kolo dostal do servisu a nerozbil ho úplně. To mělo přijít později…

Foto: Při sjezdu v Hostýnských vrších

V Nízkém Jeseníku, někde za vodní nádrží Kružberk, z ničeho nic šlapu naprázdno. A ono ejhle, ořech v zadním kolem se rozsypal. Nevydržel nápor kopců a bláta. Takže, když to napíšu hodně stručně, následoval pochod 40 km do Bruntálu a oprava kola. Jako zázrakem z toho bylo jen dvacetihodinové zpoždění, když mi neskutečným způsobem pomohli dva lidi. Jen si mám prý příště pořídit normální kolo, aby se na to daly sehnat rychle díly…

Devátý den přišel šok. Pozdě večer jsem dorazil do druhého checkpointu, který byl zároveň vyhlášený i jako cíl 500 mil pro ty, kteří už toho měli dost. Anebo nechtěli obětovat víc dovolené. Skoro všichni ti, se kterými jsem se tak nějak mohl rovnat, řekli dost. A co teď? Už jsem toho měl fakt plné zuby, ale protože jsem akci zároveň pojal jako dobročinnou, nějak jsem si nedovolil nepokračovat. Ale padlo to na mě. Od této chvíle bylo jasné, že nepotkám skoro nikoho. Zatnul jsem zuby, zapomněl na zadek (protože bolest kolene bolest zadku přehlušila) a pokračoval přes Jeseníky, Kralický Sněžník, Orlické hory a Broumovsko do Krkonoš.

Foto: Vrchol Brousek v Králickém Sněžníku

Těšil jsem se, jak se projedu po českých horách. Spletl jsem se. Když už byla konečně cesta širší než 30 cm a dalo se v ní aspoň trochu jet, kamarádi lesáci při odklízení po kůrovci všechny zbytky naházeli přímo do cesty. Neskutečné! V Krkonoších to tak nebude, tam to pojede! Myslel jsem si. Z Výrovky do Špindlu to bude určitě parádní sjezd! Nebyl. Pěší turistická cesta (nic neobvyklého v tomto závodě) vedla 1. zónou národní parku a tam se na kole nesmí. Celý kopec směrem dolů až do Špindlu tedy vedu kolo vedle sebe. Aspoň, že tentokrát nebude problém s hospodou, které jinak velmi úspěšně míjím. Teplé jídlo chybí, tak si dám dvě! Zase omyl. Dal jsem si jedno, nechal tam skoro čtyři stovky a byl rád, že jsem něco teplého snědl…

Foto: Celkem normální cesta plná klestí

Přes další hromady klestí v cestách jsem se proploužil do Lužických hor, které byly ale nádherně jezdivé. České Švýcarsko jsem stihl projet ještě před tím, než tam začalo hořet a pomalu se blížil k cíli.

Foto: V Českém Švýcarsku

V cestě stály Krušné hory. Na Klínovec jsem sice šlapal v neskutečných 38 stupních ve stínu, ale byl to poslední větší kopec. Alespoň jsem si to myslel. Večerní dlouhé a prudké stoupání z Kraslic kamsi do nebe mě už ale nemohlo rozhodit. Do cíle mi chyběla jedna noc a 45 km. Dostavila se euforie. Byla to neskutečná dřina, ale bylo to  krásné. A ta krajina, radost pohledět!  Slovensko i Česko jsou nádherné země.

Dojezd do cíle, kde na mě po osmnácti dnech čekala manželka, děti a sestra byl radostný a smutný zároveň. Těšil jsem se na blízké, ale zároveň na mě přišla lítost, že to všechno končí.

Foto: V cíli

Moto závodu: „Dílčí osobní vítězství, dosažení vlastního cíle, sebepřekonání, nabytí sebedůvěry, pocit pokory, úcta k soupeři i přírodě, sebepoznání, strach, euforie, radost, bolest a hlavně velké dobrodružství!“ jsem prožil ve všech bodech. To vše ve výsledném čase 16 dní, 19 hodin a 28 minut. Navigace se mi zastavila na 1 681 km (včetně bloudění, zajížděk k obchodům apod.) a nastoupal jsem přes 38 000 výškových metrů. Vše o závodě a případně se zkusit i přihlásit je možné na stránkách: www.1000miles.cz . Vřele doporučuji. Já, pokud zdraví a okolnosti dovolí, to zkusím určitě ještě jednou. Nově existuje i jižní trasa, která vede nedaleko Prušánek, a to je velké lákadlo!

Petr Tlach

Zpravodaj 3/2021: Minulý rok nám moc nepřál. Druhé pololetí jsme tančili online, květen a červen jsme byli venku, teď je čas vrátit se do tělocvičen. Tréninky probíhají zase i v Prušánkách, kde jsme v minulých letech objevili hodně talentů. Lekce se konají každý čtvrtek 16:30 – 17:30 v KD, „trsnout si“ s námi může přijít kdokoliv – děti, mládež, ale klidně i dospělí. Během školního roku trénujeme různé taneční styly, ze kterých pak poskládáme asi tříminutovou choreografii. Na závěrečném vystoupení, které plánujeme na sobotu 11. 12. 2021, pak všichni ukáží, co nového se naučili a kam se v tanci posunuli. Komu by nevyhovoval den, kurzy máme otevřeny celý týden v mnoha obcích a městech na Břeclavsku, Hodonínsku a Mikulovsku, stačí kouknout do rozvrhu na našich stránkách ncod.cz. Novinkou pro tento školní rok je cvičení pro všechny aneb BUĎ FIT, které se koná v Ladné ve sportovní hale vždy v pondělí a čtvrtek v době od 18:00 do 19:00 hodin. Na těchto lekcích pracujeme na kondici všemi způsoby. Základ je však stejný – zahřát, protáhnout, posílit tělo a opět se protáhnout. Koho bolí kolena, nemusí se bát, vždy najdeme náhradní cvik, který odvede stejnou práci. A koho bolí záda? Ten by měl přijít stoprocentně, protože cvičením lze odbourat bolest nejlépe.

Co nás ještě čeká? O jarních prázdninách vyrazíme na zimní soustředění. Můžete poslat děti s námi samotné nebo můžete vyrazit celá rodina a užít si tak týden na horách, lyžovat, snowboardovat či se jen tak projít nádhernou přírodou. Máme připravený bohatý program včetně tanečních tréninků, vzít s sebou lyže není nutnost, stačí i pekáč.

A co dál? To už bude půl rok pryč a pokud začnete cvičit s námi již nyní, za půl roku se sejdu s vaším novým, lepším já. S dětmi se naučíme spoustu nových věcí i v druhém pololetí. V červnu si dáme opět závěrečné vystoupení, tentokráte v sobotu 18. 6. 2022. Pak se opět ponoříme do prázdnin, kde pořádáme příměstské tábory v Břeclavi a letní týdenní soustředění v Krkonoších. A frk! bude zase po roce 🙂

Tak neváhej a přijď.

Za celé taneční studio srdečně zve Lenka Žůrková

Zpravodaj 2/2021: Noc z 24. na 25. června nečekaně ovlivnila letošní akci K Nechorám do sklepa. Páteční ráno, kdy v Prušánkách nešel elektrický proud ani internet, sousední obce ležely v troskách, nebylo pro pořadatele akce jednoduché. Otázka zněla, zda sklepy v této situaci pořádat nebo ne.  Nakonec jsme se přiklonili k tomu, že odvoláním sklepů bychom nikomu neprospěli. Peníze za všech 911 prodaných vstupenek bychom museli vrátit, vynaložené náklady by šly k tíži spolku, místní ubytovatelé by přišli o svoje příjmy a lidé z postižených obcí by z takovéto naší solidarity neměli žádný užitek. Proto se výbor spolu rozhodl otevřené sklepy uspořádat a dát jim charitativní rámec.

Již v pátek odpoledne jsme založili transparentní účet a na akci jsme nachystali sbírkové kasičky. Návštěvníci dostali tuto informaci:

POMOC POSTIŽENÝM TORNÁDEM!

PŘISPĚT MŮŽETE:

1. vhozením jednoho či více kupónů na víno z průvodce
2. vhozením finanční hotovosti
3. převodem na transparentní účet

DĚKUJEME ZA VAŠI SOLIDARITU!

Návštěvníci se po celou dobu trvání akce chovali maximálně slušně a solidárně, projevovali zájem o osudy lidí v postižených obcích a jejich dlaň byla štědrá. Do sbírkových kasiček vhodili XY kupónů z Průvodce akcí v hodnotě XY Kč. V hotovosti přispěli XY Kč.

Po provedení inventury jsme zjistili, že zbylo 117 nevyzvednutých vstupenek. V neděli ráno jsme mailem oslovili všechny a dali jim na výběr, zda chtějí vrátit peníze na svoje účty nebo zda souhlasí s jejich převodem na transparentní účet. V době, kdy píšeme tento příspěvek, ještě nemáme přesné číslo, ale předběžně 85%  lidí souhlasí s podporou potřebných v postižených obcích a peníze vrátit nechce.

Rovněž vinaři přispějí ze spolkové pokladny částkou XY z výnosu akce. Dále své příspěvky zašlou i jednotliví vinaři. Někteří na tento účet, jiní na další sbírkové účty.

V září vám přineseme informace o tom, jakou částkou Spolek Nechorští vinaři oběti této živelné pohromy podpořil.

O prázdninách vás všechny rádi uvítáme po dobu deseti týdnů, na setkání S vinařem u Nechor. O případných dalších akcích budeme informovat průběžně na našem webu a FB.

Tak snad se všichni na dalších setkáních u vína v Nechorách zdrávi sejdeme a i nálada bude veselejší.

Přejeme všem krásné letní dny a našim sousedům mnoho sil.

Michaela Hradilová, Spolek Nechorští vinaři

Zpravodaj 2/2021: Taneční studio i přes obtíže coronavirové doby pořád funguje. S dětmi jsme jeli lekce online, které jsme si užívali různými způsoby. Abychom neztratili kondičku, prováděli jsme cvičení na fyzičku, trenéři nahrávali tréninky na Youtube, živě jsme vysílali workshopy na Facebooku a jednou týdně jsme se scházeli přes aplikaci zoom, kde jsme se viděli navzájem a užili si spoustu legrace. Abychom děti motivovali, uspořádali jsme online soutěže o odměny a v květnu jsme konečně najeli na venkovní tréninky. Stihli jsme nacvičit s každou skupinkou skladbu na závěrečné vystoupení k ukončení školního roku.

Se soutěžními výběry jsme se účastnili děkovného videoklipu, ve kterém jsme si zatančili Jerusalema dance challenge, který je věnovaný všem záchranným složkám, a zároveň poukazuje na významná místa ve městě Břeclav. Do toho projektu nás pozval fotograf Lukáš Hrdlička, a my výzvu spolu s další skupinou E.M.Dancers přijali, abychom dětem ukázali, že se opět něco děje, že mají proč trénovat, že můžou být na sebe pyšné, jak to hezky zvládly. Videoklip můžete shlédnout na našem Facebooku Taneční studio N.C.O.D.

Všechny děti a mládež bychom rádi pozvali na naše příměstské tábory v Břeclavi, které budou plné zábavy, tance, soutěží a her. Dále pořádáme taneční soustředění, kterého se může účastnit také kdokoliv, ať už začátečník nebo pokročilý všech věkových kategorií.

S ostatními, kteří nevyužijí našich letních programů, se budeme těšit opět v září. Pokud máte zájem o naše streetdance lekce v Prušánkách, rádi budeme jezdit i za vámi. Dejte nám, prosím, vědět na email: ncod@seznam.cz. Pokud se skupinka naplní alespoň osmi dětmi, jdeme do toho.

Veškeré informace naleznete na našem webu – ncod.cz

Naše motto: „V tanci není dobrých či zlých – tanec můžeš milovat, nebo milovat nade vše!“

A my budeme moc rádi, když naši lásku k tanci budeme moci předávat dál a dělat srdcem to, co nás baví a naplňuje.

Za celý lektorský tým Lenka Žůrková, tel: 723 665 935

Když jsem se díval na svůj poslední článek, který jsem psal do Prušánského zpravodaje, abych náhodou nezačal stejně jako posledně, vzpomněl jsem si na optimismus, který nás provázel v období končících letních prázdnin. Všichni se těšili, že se opět vrátí k tomu, co je baví, co mají rádi a co je dělá šťastnými. Po dlouhé době se dokonce i děti těšily do školy, až se uvidí znovu se svými spolužáky a nebudou na tu všechnu školní “tíhu” sami. My v hudebních školách jsme se nemohli dočkat, až uslyšíme nástroje našich žáků konečně hrát a ne šustit přes mikrofon.

Toto období, jak si všichni dobře pamatujeme, netrvalo dlouho a velmi záhy jsme byli nuceni vrátit se k distanční výuce, jako tomu bylo v druhé polovině loňského školního roku. Přes několik krátkých období uvolnění “situace”, kdy jsme se s žáky mohli vidět osobně na hodinách, pracujeme jako všechny školy tzv. na dálku. U hudby a celkově umění je sociální vnímání a kontakt velmi důležitý, a není proto lehké vynahradit žákům prezenční výuku, i když jsem přesvědčen, že všichni naši učitelé dělají vše co je v jejich silách, aby tomu tak bylo.

Každý, kdo se někdy zkoušel něco naučit a tím myslím skutečně naučit, jako se dá naučit jen opravdová dovednost nebo um, ví, kolik tato činnost zabere času, námahy a jak důležitá je soustavná a pravidelná práce. Přimět se k takové oběti poté, co přijdete ze školy s vědomím, že si tím přiděláváte další námahu, není nic snadného. Všichni naši žáci, pedagogové a bezpochyby i jejich rodiče mi dají za pravdu, že jsou období, kdy si říkají, proč vůbec něco takového dělají a jestli by nebylo snazší dělat něco jiného, nebo třeba nedělat vůbec nic. K tomu, abychom tato období byli schopni překonat a pracovali usilovně dál, potřebujeme něco, čemu se říká motivace. Takových motivací může být nepřeberné množství, velkých, za kterými člověk jde celý život, i těch drobných, neméně důležitých, které nám pomáhají překonat každodenní rozptýlení odvádějící nás od toho, abychom se soustředili na cvičení a zdokonalování se v naší činnosti. Motivace může být někdy i velmi nenápadná a prostá, jako to, že se setkáváme se svými kamarády, maminka si vždy zpívá, když doma cvičíme a taky to, že nám všichni zatleskají, když dohrajeme na vystoupení.

Mnoho motivací nám dnešní doba vzala a tím těžší také je přimět se k jakékoliv další činnosti. O to je naopak snazší najít si výmluvu nebo omluvu toho, proč radši nedělat nic. Neměli bychom ale zapomínat, proč to všechno děláme. Že to je to, co máme rádi, co nás propojuje s přáteli, co nás dělá šťastnými. Uvědomění toho, že u tolika mladých lidí v Prušánkách tyto atributy štěstí splňuje právě umění, mi vrací optimismus z letního období a věřím, že pokud nám dělá něco radost, budeme schopni najít si každý tu svou vlastní motivaci, abychom mohli pokračovat v tom, co máme rádi.

Vít Němeček, hlavní koordinátor HTVŠ Prušánky

Zpravodaj 1/2021: Skautská činnost je stále pozastavená a zpřísňování opatření nám napovídá, že ještě asi dlouhou dobu pozastavená zůstane. Podle nás se dá ale ve všem špatném najít vždy něco dobrého. A pro nás je to bezesporu množství času, který nám tato situace poskytla. Ten se teď snažíme ve skautské části života věnovat přípravě letního tábora. Jsme nejspíš optimisté, ale opravdu věříme v to, že o prázdninách nebude chtít děti nikdo zavírat doma a že uzavřená skupina uprostřed přírody bude jedno z nejbezpečnějších prostředí.

Loni jsme si poprvé vyzkoušeli příměstskou podobu tábora. Ohlasy rodičů a dětí byly velice pozitivní (vím, že se s tím slovem musí v dnešní době velice opatrně) a spokojeni jsme byli i my vedoucí. Vlastně jsme měli z nové akce takovou radost, že jsme se rozhodli vyzkoušet další zcela novou věc pro náš oddíl – stanový podsadový tábor pro kluky a holky dohromady. V minulosti totiž byly tábory vždy oddělené – kluci měli každý rok svůj tábor a holky měly nějakou vlastní akci, pokud bylo dost vedoucích nebo zájemkyň. Myšlenkou jsme jednohlasně všechni nadchli, ale bylo potřeba zjistit, jestli budou stejně nadšeni také rodiče a jejich děti. Proto jsme konce ledna rozeslali rodičům předběžné přihlášky. Během pár dnů bylo rozhodnuto – stanový podsadový tábor pro kluky a holky se uskuteční od 7. do 17. července u Jevišovic na Znojemsku.

Přípravě tábora jsme tedy začali věnovat více času, protože těch pár měsíců uteče jak voda. Dětem ale čas do prázdnin může utíkat pomaleji a jak to udělat, aby jejich nadšení z tábora neopadlo? Řešení se nabídlo samo – pracovní listy „Skautské koronavirové novin(k)y“ dostaly nový kabát a vznikla edice pracovní listů „Připrav se na tábor“. Listy dostávají děti každý týden a jejich cílem je trénink nebo rozvoj dovedností, které dětem ulehčí nejen táborový život. Skautským heslem „Buď připraven“ se totiž mohou řídit skauti, táborníci, ale také děti doma nebo dobrodruzi venku v přírodě. Proto jsou listy určeny všem dětem z oddílu bez ohledu na to, jestli na tábor pojedou či nikoli. Jako příklad úkolu z pracovních listů mohu uvést například krájení chleba, chystání pomazánky, štípání dříví nebo správné uvázání provazu kolem stromu.

Neklesejte na mysli, využívejte čas smysluplně a těšte se s námi na prázdniny!

za skauty Martin Hlaváček