Zpravodaj 4/2019: Na starostu obce se obrátil učitel Vladimír Holík se žádostí, zda by mohl se svými studenty  provést pietní akt u pomníku padlých v 1. světové válce. Jeho žádosti bylo samozřejmě vyhověno. Jako vhodný termín se ukázal pátek 4. října, kdy se zhruba ve stejné době – tedy kolem 15 hodiny – začali scházet v kulturním domě naši senioři na své tradiční setkání a většina z nich se pietního aktu zúčastnila. Mělo to atmosféru, někteří odcházeli viditelně dojatí…

Výběr naší vesnice nebyl náhodný. Prušánky si V. Holík vybral už do své bakalářská práce, ve  které se zaměřil na události první světové války a její přímé dopady na obce Prušánky a Dolní Bojanovice. Rozebíral v ní události ekonomického, ale i vojenského rázu. Hlavní myšlenkou jeho práce je rozbor událostí předložených v kronice a rozšíření povědomí o problematice života zázemí během války, a také přiblížení účasti obyvatel zmíněných obcí na frontách první světové války. Zároveň se snažil vypátrat příběh p. Josefa Galinovského, který měl dle obecní kroniky padnout 24. října 1917 na italské frontě jakožto příslušník 8. pěšího pluku, jehož je pan Holík v současné době také zastupujícím velitelem.
Informace, které zjistil, jsou velmi zajímavé a my se o ně s vámi – s jeho laskavým svolením – podělíme v následujícím číslech našeho Zpravodaje.
Občanům, kteří na pietní akt přišli, se velmi líbil proslov pana Holíka. A tak jsme se rozhodli, že ho na úvod našeho seriálu s názvem „Dopad první světové války na obec Prušánky s přihlédnutím k Dolním Bojanovicím“, který nebude čerpat jen z obecní kroniky, uveřejníme. Tady je:

František Hřebačka. Zabit zakázanou střelou dum-dum. Pohřben v masovém hrobě. Srbská fronta, červenec 1916.

Jakub Sasín. Postřelen u Rawy-Ruske. Po patnáct minutách vykrvácel. Ruská fronta, červen 1915.

František Sasín. V nejprudší palbě vystoupal bezmyšlenkovitě před zákop, rozstřílen kulometem. Mrtev na místě. Italská fronta, říjen 1915.

Martin Kurka. Roztrhán granátem na kusy někdy mezi 4. a 5. červencem, tamtéž.

Jan Kurka. Pohřben zaživa ve své kaverně. Tělo vyproštěno až po několika týdnech. Italská fronta, květen 1917.

Cyril Skřivánek. Dělostřelecký granát mu utrhl hlavu. Italská fronta, leden 1918.

Vážený pane starosto, vážený pane faráři, vážení obyvatelé obce Prušánky, milé kolegyně, milí kolegové,

již jako malý jsem se vzhlédl v nošení uniforem starého habsburského mocnářství. Pamatuji se na své první pochodové kroky ve vojenském útvaru s maketou pušky na rameni. Pamatuji se též na svoji první rekonstrukci bitvy, při které jsem sloužil jen jako spojka. Také si pamatuji ten pocit, když jsem seděl poprvé v osmnácti letech v zákopech s nabitou puškou a pršela mi na hlavu hlína. Byla to hra. Vzrušující a zcela neotřelá hra na vojáčky, kterou někteří odsuzovali, jiní ji adorovali. Pak přišel důležitý milník, tedy nástup na vysokou školu. Spolu s ním přišlo i mé povýšení do důstojnické hodnosti. Přestal jsem pobíhat po polích s puškou a začal řídit jednotku, hlídat ji, zadávat jí rozkazy, dbát na to, aby měla co jíst, kde spát a zejména dávat při našich hrách pozor na to, aby se jí nic nestalo.

Jistě se teď ptáte, co má tento příběh malého chlapce, hrajícího si na vojáčky, společného s dnešním pietním aktem. Překvapivě mnohé. Právě nástupem na vysokou školu a studiem historických reálií přestal být můj koníček hrou a stal se životním údělem. Jakým, ptáte se?! Co může člověk společnosti přinést tím, že na sebe navlékne historickou uniformu a začne pobíhat po poli?

František Hřebačka, Jakub Sasín, František Sasín, Martin Kurka, Jan Kurka, Cyril Skřivánek a Josef Galinovský.

Příběhy, shledání, pieta, uvědomění. To vše mohou naše uniformy přinést. Připomeňme si však ale, proč jsme dnes zde. Je to zejména kvůli těm, kteří chtěli ze všeho nejvíce snášet každodenní maličkosti běžného života. Jeho radosti, strasti, lásky i žal, který takový život přináší. To vše jim ale bylo sebráno a jejich příběhy odvál vítr do zapomnění.

Stejně odvál vítr zapomnění i příběh Josefa Galinovského, který padl 24. října roku 1917 u obce Hoje v dnešním Slovinsku. I on byl tím nešťastníkem, který již nikdy nespatřil své nejbližší. Leží dnes pochován v nějakém bezejmenném hrobě, stovky kilometrů odsud, v cizí zemi. Jakožto následovníci historického 8. pěšího pluku, ve kterém sloužil, přinášíme zemi, na které vykrvácel, zpět do jeho domova. Aspoň symbolicky se tak jeho odkaz vrací zpět do Prušánek. Vrací se, aby vyprávěl dalším generacím příběh o tom, kam může vést lidská nenávist a kolik utrpení jsme schopni si napáchat. Jeho odkaz je o to důležitější, protože jsme se z historie stále nepoučili a slepě jí opakujeme v uzavřených kruzích.

František Hřebačka, Jakub Sasín, František Sasín, Martin Kurka, Jan Kurka, Cyril Skřivánek, Josef Galinovský a mnozí, mnozí další.

Symbolicky dnes uzavíráme jejich příběhy, protože se nedostali domů, aby je mohli vyprávět a varovat před svým osudem ostatní. Uzavíráme příběhy těch, kteří nikdy nespatřili své děti, své manželky a kamarády. Těch, kteří již nikdy nemohli políbit své milé. Bylo jich přes jeden a půl milionu. Těch bezejmenných z císařské armády, kteří bojovali za svoji domovinu, byť se s ní mnohdy nemuseli dokázat ztotožnit. Přes 230 tisíc se jich ale domů už nikdy nevrátilo. Hrozivá čísla, která stojí kdesi v pozadí za příběhy legionářů, které tehdejší, ale i dnešní republika neustále staví jako příklad absolutního vlastenectví a hrdinství. Je to však správně? Nejnovější výzkumy začínají tvrdit opak. Můžeme tak s napětím očekávat, kdy se dostane všem padlým z první světové války stejných poct, stejně okázalých pietních aktů a stejné pozornosti. Ve smrti jsme si totiž všichni rovni, jak měl prohlásit Seneca.

Vážený pane starosto, vážený pane faráři, vážení obyvatelé obce Prušánky, milé kolegyně, milí kolegové. Dovolte zakončit moji řeč rakouským národním heslem: Viribus Unitis, neboli Společnými silami.

Společnými silami mějme na paměti osudy našich předků, starejme se o jejich odkaz, hýčkejme si ho a nosme ho hrdě v našich srdcích. Přivádějme jejich příběhy zpět k životu. Jen tak nepřijde oběť našich předků vniveč. Toto je mým údělem, o kterém jsem již mluvil. Svatou povinností nás všech ale je, aby tyto snahy nevyšly naprázdno.

                                                                                                                     Děkuji. Vladimír Holík

Zpravodaj 2/2018: Mezi těmi, kteří sice válku přežili, ale přesto na následky válečných útrap zemřeli, byl František Maděřič. Narukoval ihned na začátku války roku 1914 do Kroměříže k 25. pluku domobrany. Do pole jel dne 9. srpna roku 1914 proti Rusku, kdež si pobyl asi devět měsíců. Prodělal mnoho bitev, mnoho pochodů za tu dobu. Když dne 23. května roku 1915 vypověděla Itálie válku Rakousku, tu ihned byla přivážena vojska z ruské fronty proti Itálii. Mezi těmito byl i pluk, ve kterém sloužil František Maděřič. Na italské frontě si pobyl tento občan asi tři měsíce. Pak byl zase převezen na ruskou frontu, kdež si pobyl asi pět měsíců. Z ruské fronty na začátku roku 1916 byl opět tento pluk převezen na frontu italskou, kdež si pobyl osm měsíců. Když dne 27. srpna roku 1916 vypovědělo Rumunsko válku Rakousku, tu ihned byl ten oddíl, ve kterém už jako desátník sloužil František Maděřič, převezen do Sedmihrad proti Rumunsku. Tam si pobyl několik měsíců, až na začátku roku 1917 onemocněl na úplavici. Následkem toho byl převezen do nemocnice, kdež si pobyl asi tři týdny, pak byl propuštěn domů na zotavenou. Po ozdravění narukoval zase do Kroměříže a odtud zanedlouho jel s doplňovacím oddílem v březnu roku 1917 na italskou frontu.
Mnoho bitev, mnoho útoků prodělal, už dva a tři čtvrtě roku se probíjel a smrt jakoby se mu vyhýbala. Zdálo se, že až s přílišnou lhostejností podstupoval válečné nebezpečí, jakoby opovrhoval svým životem, ačkoliv měl dosti četnou rodinu. Až konečně i na něho došla řada…
Bylo to v letní dobu roku 1917 při jedné divoké ofenzívě, když se rakouská vojska utkala s italskými, zápasíc o alpskou horu Sv. Gabriel. Při prudkém útoku byl desátník František Maděřič těžce raněn od šrapnelu, nebo uraženým kamenem do kolena. Konec válčení…
Těžce raněn byl odvezen do nemocnice ve Sv. Hypolitu v Horních Rakousích. Když byl částečně uzdraven, přijel domů ku své rodině, kdež si pobyl až do srpna roku 1918. Pak se mu znovu stará rána rozjitřila a on jezdil po různých nemocnicích v Brně, Kroměříži, až konečně zůstal ve vojenské nemocnici v Hodoníně, kdež byl operován a noha mu byla nad kolenem uřezána. Už dávno jest mír, už dávno umlkla děla a strojní pušky, a ještě umírají vojíni v různých nemocnicích, mnohý s nevyhojitelnou nemocí čeká, až ho smrt z tohoto utrpení vysvobodí. Už pomalu rok trvá mír, už rok nejezdí vojenské vlaky, ale v nemocnicích na chirurgických odděleních je ještě plno práce. Lékaři dokončují svoje dílo buď ve prospěch nebo v neprospěch nemocných.
I František Maděřič se nalézá mezi těmito posledními oběťmi války. Jest už beznohým invalidou, ale není mu možno opustit lože a vrátit se ku své rodině. Leží takto v beznadějném stavu, a proto se lékaři rozhodli ještě pro operaci. Znovu zajely nože a pilky do těla nešťastníkova a obětí této nové operace se stala už jednou řezaná noha, a byla mu v nejvyšší části ve stehně znovu uřezána. Kdo něco podobného nezažil, ten neví, jaká jest to bolest. Avšak nepřežil dlouho tuto novou operaci a za tři dny po ní dne 25. září roku 1919 zemřel. Smrt ho vysvobodila z tohoto utrpení. Umírá nedaleko své rodné obce v okresním městě Hodoníně.  Odpočívá na hodonském hřbitově. Budiž mu země lehkou!

                                                                                                              Z prušánecké kroniky vypsala a upravila Jana Kamenská

Zpravodaj 4/2017: Vždycky mě potěší, když lidé reagují na texty, které pro vás už několik let přepisuji z prušánecké kroniky do každého čísla Zpravodaje. Někteří zavolají, někteří přijdou osobně rozebrat dané téma, to mě hodně baví, protože se vždycky dozvím něco nového. Někteří to zrovna sepíšou a pošlou.
Posledních pár článků bylo o prušáneckých občanech, kteří zahynuli během války v letech 1914 – 1918. A mně přišel zajímavý mail:

„Ahoj, tvůj článek ve Zpravodaji o obětech 1. světové války mě inspiroval, tak si dovoluji poslat našeho pradědu Jana Kurku *1874. Letos uplynulo 100 let od jeho smrti.“

 Kurka Jan 23. 1. 1874 – 15. 5. 1917

Narukoval na začátku války do Kroměříže k 25. pluku domobrany. Z Kroměříže byl odvelen do Tyrol na italské hranice. Ačkoliv válka s Itálií ještě nebyla, přece tam bylo kvůli zajištění shromažďováno vojsko a tyto hranice opevňovány. Roku 1915 byla Itálii vypovězena válka a utvořena nová fronta. Ve vojenském oddílu byl i Jan Kurka. Dlouho se mu dařilo přežívat bez zranění. Dne 12. května 1917 ve večerní dobu se s osmi kolegy schoval před strašnou kanonádou do asi pět metrů hlubokého zákopu „kaverny“. Dělostřelecký granát je zasáhl a zaživa pohřbil. Nikdo nemohl těmto nešťastníkům pomoci, protože byl o toto místo vedený urputný boj, který trval s malými přestávkami tři týdny. Až konečně bylo toto místo Italům vyrváno a oddíl „Saperů“ vyhrabal těchto nešťastníků. Snad byli udušeni nemohouce dýchat, snad zemřeli hladem, nebo byli potlučeni kamením. Vojín Jan Kurka měl ještě fajfku v hubě. Divnou a strašnou smrtí sešel ze světa. Doma žena a tři malé děti marně očekávají svého tatíčka. Odpočívá daleko od svých rodných Prušánek poblíže Jaderského moře vehnán předčasně do hrobu. Budiž mu země lehkou! (tolik dle Pamětní knihy obce Prušánek, zapsáno kronikářem Petrem Ivičičem).

V rodinném archivu máme fotografii vojína Jana Kurky (sedící), druhý vojín je možná jeho příbuzný Martin Kurka „Karas“ (padl roku 1916 u Terstu) nebo Michal Kurka (zemřel roku 1914 na následky zranění v nemocnici v Budapešti), možná František Kurka (bratr Michala, jeho další osud je neznámý). Jiné dokumenty nemáme, proto další kroky mého pátrání vedly do Vojenského ústředního archivu v Praze. Podle zaslaného opisu karty z kartotéky padlých zemřel „15. 5. 1917 na pozici Prestaň východně od Gorice, Přímoří“. Více informací (jeho kmenový list) nebylo možno dohledat a zaslat, protože množství kmenových listů ročníku 1874 je rozsáhlé několik desítek běžných metrů, není abecedně uspořádané a náhodné sondy do těchto materiálů nebyly úspěšné. A další pátrání. Počeštěný výraz Prestaň byl zavádějící. Až prostudováním válečných vojenských map z 1. světové války byla záhada objasněna. Vesnička Prestaň = Pristava leží v pohoří Kostanjevica na území dnešního Slovinska. Podle dalších pramenů Jan Kurka padl v 10. bitvě na řece Soči. Tato bitva trvala 12. 5. – 8. 6. 1917 a patří mezi nejtěžší na italské frontě. Ofenzíva byla v časných ranních hodinách 12. 5. 1917 zahájena mohutnou dělostřeleckou přípravou v trvání padesáti čtyř hodin a Italové v ní vystříleli milion granátů. Podařilo se jim dobýt pouze jednu vesnici, ale tvrdé boje si vyžádaly obrovské ztráty na lidských životech.

Na fotografii pořízené tatíčkovi do války je Janova manželka Františka Kurková, narozená 1881, rozená Baťková, se synem Františkem nar. 1903 (jeho potomci byli František Kurka a Božena, provdaná Gazdíková), dcerou Marií, nar. 1908 provdanou za Michala Zigáčka (potomek Jan Zigáček, Stanislav Zigáček a Pavel) a dcerou Kristinou, nar. 1906, provdanou Pšovskou (potomek Jan Pšovský). „Válečné“ dítě Jan Zigáček narozený 13. 1. 1917 zemřel 12. 5. 1917 – v den, kdy byla zahájena mohutná italská dělostřelecká palba a ve které padl jeho otec Jan. Poslední místo jeho odpočinku nelze najít.

Prameny:
Pamětní kniha obce Prušánky
Vojenský ústřední archiv Praha
kniha Po zapadlých stopách českých vojáků Z Julských Alp k Jadranu
archiv rodiny Zigáčkovy

                                                                                                             Jindřiška Zigáčková

Zpravodaj 3/2017: Další obětí války 1914 – 1918 byl prušánecký občan František Flamík…

Kdo by nevzpomněl na ten hrůzyplný den 1. srpna roku 1914, když bylo vybubnováno, že všichni mladí mužové do 38 let, kteří patří k branné moci rakouské říše, musí narukovat. Byl-li první srpen strašný, tak druhý srpen byl ještě strašnější. Směle mohou býti nazvány tyto dny „dny pláče a slzí.“

Největší část těchto mladých mužů narukovalo do hanácké metropole – do města Kroměříže. Vysloužilý desátník František Flamík rovněž narukoval v tyto dny do města Kroměříže k 3. pluku pěchoty. Avšak za několik dní po lékařské prohlídce byl propuštěn domů na dvouměsíční dovolenou. Byl celý radostný nad tímto štěstím, které ho potkalo, a myslel si, že zatím bude po válce, nežli jeho dovolená uplyne. Avšak jeho dovolená rychle uběhla a válka ještě ani jaksepatří nezačala. Krátce nato jel s doplňovacím oddílem do pole na ruskou frontu a tam byl přidělen k sanitě.

Těžko, přetěžko bylo snášet tuto válečnou hrůzu, která postihla celou Halič a zbytek Polska, kdež několikráte prošly bojující armády, rozbíjejíce vše, co se rozbít dalo. Na smrt zmožení a v bitvách ranění vojíni padali jako mouchy. Tu měly úlohu sanitní oddíly, které konaly skutky milosrdenství. Třetí pluk byl honěn z místa na místo, ucpával díry v bitevní čáře, které nadělaly ruské vražedné mašiny. U Lucka, u Sokalu, u Vladimíru Volyňského, u Lublína, u Bučače a snad ve všech končinách Polska bojoval 3. pluk, kdež se nalézal občan – v tu dobu už šikovatel – Flamík František.

Dařilo se mu alespoň tak, že za tu dobu nebyl vůbec poraněn. Vzpomínal na svoji rodinu, denními pochody unaven, usínal a ve snu si hrál se svými dětmi, často probuzen z libého spánku strašným hromobitím, které pocházelo z jícnu děl. Bylo to asi v polovici června roku 1916, když byla armáda přesunována podél řeky Styru v ruském Polsku. Tyto přesuny se děly obyčejně v noční dobu, aby to protivník nezpozoroval. Též třetí pluk měl podobnou úlohu a pochodoval v noční dobu. Jdou naši moravští hoši, tápajíce ve tmách, nic zlého netuše vzpomínají na domov a proklínají všechno na světě. Mezi nimi jest i František Flamík. Jestli je válka ve dne strašná, tu v noční dobu jest mnohem strašnější… Najednou zazní pronikavý křik a vzápětí přiletí ze strany jako hejno čertů s třímetrovými kopími po celou válku obávaní ruští kozáci. Nastala krutá řež, třeskot zbraní, výstřely, srdcervoucí výkřiky, sekání šavlemi a vzájemné se vraždění, které přišlo tak neočekávaně. Rychle se rozběhli, chtějíc se spasit útěkem, naši moravští hoši před těmito ruskými dravci. Utíká, kam kdo může, avšak pro tmu neví kam. Utíkají vojíni, zahazujíce vše stranou, ale hrůza hrůzoucí! Skoro všichni byli vehnáni do bezedných bažin, kde je čekala strašná smrt utopením. Mezi těmito je též občan Flamík František, který rovněž utíkal do těchto bažin. Následovala ještě hroznější scéna, než prve. Úzkostlivé volání topících se o pomoc proměnilo se ve strašný řev, šílené výkřiky a pláč tonoucích, to vše mísilo se mezi sebou, snad ani peklo není tak strašné, jako toto hrozné noční divadlo. Jen náhodou se zachránil svědek této noční hrůzy – Flamík František…

Tichne řev a srdcelomný křik. Co nezničili kozáci, to dokonaly zrádné ruské bažiny. Jen malá hrstka – pouze devět mužů – se zachránilo z celé setniny. Tento zbytek byl přidělen k 99. pěšímu pluku znojemskému, se kterým dále bojovali asi deset dní a pak byl onen pluk zase celý rozbitý a od Rusů zajatý.  Zase z toho zůstal pouze zbytek, který byl koncem měsíce června 1916 poslán na italskou frontu.

Šikovatel františek Flamík se v oněch bažinách nachladil a hlásil se nemocen. Leč nebyl uznán, proto musel rovněž na italskou frontu. V Itálii byl až do roku 1917, odtud byl jako nemocný poslán do nemocnice do Laa v Dolních Rakousích. Tam si pobyl několik měsíců a pak byl puštěn domů na zotavenou. Avšak doma se mu přitížilo, a proto jel do Brna do nemocnice, kdež si pobyl čtyři měsíce a byl propuštěn domů jako souchotinář. Tak poléhal až do srpna 1918, až dne 18. srpna roku 1918 po tolika hrozných útrapách válečných zemřel doma a jest pochován na prušáneckém hřbitově… Budiž mu země lehká!

                                               Z prušánecké kroniky vypsala a upravila Jana Kamenská

Zpravodaj 2/2017: V minulém čísle jsme začali vzpomínat na statečné mladé muže z Prušánek, kteří museli bojovat v I. světové válce za císaře pána a za něho také položili své mladé životy.

Patřil mezi ně i mládenec Jan Hlaváč. Narukoval na podzim roku 2013 a sloužil v činné službě u 3. pěšího pluku v Derventě v Bosně. Když nastala válka, ihned byl tento prapor třeťáků posunut proti Srbům, kdež bojoval i vojín Jan Hlaváč. Na srbské frontě si pobyl asi sedm měsíců, a když byla vypovězena válka Itálii, byl převezen tento prapor na frontu italskou.
Málo zpráv bylo o tomto jinochu, jenom tu a tam, co některý kamarád o něm přinesl. Dle výpovědi jiných byl tento nešťastný mládenec dne 21. července 1915 na řece Izonco (dnešní Soča, protékající Slovinskem a Itálií, ústící do Jaderského moře) při útoku proti italským opevněním těžce zraněn a zajat. (Možné to je, neboť poslední dopis psal svým rodičům dne 15. července roku 2015). Ale tady jakoby spadla opona za tímto šohajem a více zpráv o jeho osudu nepřišlo. Dlouho se těšili staří rodiče, že jejich miláček jest snad někde, odkud se najednou ozve anebo se vrátí. Mnoho žádostí a dotazů udělali k různým vojenským ústavům, aby měli jasno a aby měli myšlenky spokojené, ale všecko marno. Jejich syn zapadl do neznáma a jest stále menší a menší naděje, že se kdy vrátí.
Hrozné to bylo v jiných rodinách, když dostali zprávu o smrti jejich nejmilejších, avšak mnohem hroznější jest to u stařečka a stařenky Hlaváčových, když nedostali o svém synu vůbec žádných zpráv. Snad jest pochován v mořské tůni anebo jinde, kam nedosáhlo oko úřadů, aby o tom mohly podat zprávu dále…?

Později (není datováno) dopsal kronikář jiným inkoustem poznámku: Jan Balga z Tvrdonic byl svědkem jeho smrti. Jan Hlaváč byl roztrhán granátem…
Nechť odpočívá v pokoji!

                                                          Z prušánecké kroniky vypsala a upravila Jana Kamenská

Zpravodaj 6/2016: Tentokrát trochu jinak, když je ten čas vánoční…

Vánoce milujeme snad úplně všichni, děti určitě pro hromadu dárků, my dospělí máme rádi vánoční atmosféru, vůni jehličí po ránu a hlavně ten klid po předvánočním shonu.

Štědrý den k nejoblíbenějším dnům v roce patřil vždycky. Byl opředen kouzly a pověrami, vše, co se ten den událo, mělo svůj význam a bylo zaměřeno na zajištění bohaté úrody, prospívání dobytka a zdraví celé rodiny. Od rána se lidé i zvířata postili a vše směřovalo k přípravě slavnostní večeře. Na čistě prostřeném stole byla slaměná miska plná obilí, petržele, cibule a česneku. Samozřejmě nesměly chybět křížaly, ořechy, jablíčka.

Když se na obloze objevila první hvězdička, rodina zasedla k večeři, která začala společnou modlitbou. Ve většině rodin bylo jídlo velmi skromné a dávalo se na stůl najednou, což bylo spojeno s pověrou, že když hospodyně vstane během štědrovečerní večeře od stolu, mohly by slepice v příštím roce přestat nést. Nejdříve se jedla luštěninová polévka, následovaly pukance, což byly buchtičky z kynutého těsta zalité horkým mlékem a sypané mákem, potom rozvařené sušené švestky, křížaly a jablka. Na stole vždycky ležela miska s dýňovými jádry. Svůj díl z večeře dostal dobytek i stromy v sadu, aby se zajistila jejich plodnost.
Vánoční stromeček byl zasazený do dřevěného kříže a byl spíš menší. Mělo to svůj důvod – většina rodin neměla peníze na to, aby si ho koupila a tak se často stromeček prostě ukradl z panského lesa. Takže kdyby náhodou přišel policajt na kontrolu, musel být stromek rychle „schovatelný“. Tehdejší stromky byly zdobené malými červenými jablíčky a ozdobami, které si rodina sama vyráběla z barevného papíru, stejně tak papírové řetězy. Někdy byl stromeček zdobený salonkami z bílého papíru, na obou koncích s nastříhanými střapci, později se balily do krepového papíru. Nebyla v nich čokoláda, ale kostka cukru. Jediná skleněná ozdoba bývala na vrcholu stromečku. Stromek zůstával doma do Tří králů. Po večeři se u stromečku zpívaly koledy. Tehdy to však nebylo jako dnes, kdy je pod stromkem obrovská hromada dárků. Často bylo rodina tak chudá, že tam nebyl vůbec žádný dárek, nebo jen nějaký malý pro děti – panenka, kterou ušila maminka ze zbytků látek, vyřezávaný koník od tatínka nebo doma dělané sáně jako dárek pro všechny sourozence.

Štědrý večer byl tím nejmagičtějším dnem v roce a tak lidé věřili, že to, co jim bude vyvěštěno tento den, se dozajista splní. Věštilo se ohledně zdraví, svateb, stěhování… Rozkrajovala se jablíčka, jestli se ukáže hvězdička nebo křížek, v míse s vodou se houpaly lodičky s malinkými svíčkami, hlavně děti do té své foukaly, aby dojela co nejdál, starší svobodná děvčata házela botou a nejrůznějšími praktikami zjišťovala, koho dostanou za muže.

Po večeři se chodívalo koledovat. Začínaly malé děti, jejichž koledy se mísily s koledováním žebráků, kteří ovšem začali koledovat už dopoledne. Koledníci dostávali ovoce, ořechy, koláčky a sem tam nějaký groš. Významným koledníkem byl obecní pastýř, při obchůzce práskal bičem a troubil na volský roh. Každému hospodáři, kterému pásl krávy, vinšoval zdraví, štěstí, boží požehnání na dobytku a dal mu posvěcený prut, s nímž se vyháněly krávy na první jarní pastvu. Proutek je měl chránit před uřknutím čarodějnic. S obecním pastýřem obcházela dědinu i jeho manželka s dětmi, vezli s sebou tragač, protože každý hospodář podaroval svého pastýře výslužkou. Když od hospodáře pastýř nedostal nic na Štědrý den, určitě mu hospodář přinesl koledu do obecní pastoušky na Štěpána. Svého času patřil ke koloritu Štědrého dne v Prušánkách jednonohý invalida Václav Nosek, řečený Vachol, který o berlích s trumpetou obcházel obec, s ním chodili jeho soused Šindar a studnař Všetečka, kteří táhli vozík na výslužku. Občané na jeho vytrubování čekali, vycházeli ven a obdarovávali ho vínem, sladkostmi, někdo špekem a třeba i penězi. O půlnoci pak všichni spěchali na půlnoční mši.

Největším svátkem byl Boží hod, den narození Ježíše Krista. V ten den vytruboval ponocný ve čtyři hodiny ráno koledu „Narodil se Kristus Pán“ a všichni spěchali do kostela na „jitřní“. Jakákoliv práce byla zakázána, kromě kostela se nikam nechodilo, dokonce byly zavřené i hospody. Jen mezi některými rodinami existoval takový zvyk, že rodiče si předem domluvili, že pošlou svoje děcka na návštěvu. Dítě ani nešlo dál, zůstalo stát mezi dveřmi a přálo: „Přeju vám šťastné a vesele svátky vánoční, zvěstování Krista Pána narození a po celý rok ode všeho zla ochránění“. Za toto vinšování dostalo výslužku a třeba korunu či dvě, v bohatších rodinách nebo od kmotřenky a kmocháčka i pět korun. A hluboko v 19. století se údajně v tento den dobytku zavazovaly tlamy, aby „žvácháním svatosť toho dne neznesvěcoval“.

                                                                                                                Jana Kamenská

Zpravodaj 1/2017: Když nastala první světová válka, tu se všeobecně mluvilo, že válka nebude dlouho trvat, a že Rusové nejsou žádné vojsko schopné válčení a že my – první výzva – jsme jádro rakouské armády. Avšak brzy se přesvědčili ti, co toto říkali, že jest všechno pouhá lež nebo domněnka.

Z Prušánek narukovalo v první výzvě asi sto padesát mužů a mládenců, prvotřídních obíraných lidí. Tehdy se myslelo, že tato první výzva bude úplně stačit na zakončení války. Avšak i zde se mnozí přepočetli. Když nastaly pravidelné srážky s Rusy a Srby, velmi brzo a rychle řídly rakouské sbory. Vojáci byli moc přeučení, neboť to byli z větší části ti, kteří měli tříletou vojenskou službu za sebou. Když měla nastat nějaká srážka, tu se chtěl každý – jak se říkalo – „vyšvindlovat“. Když se postupovalo, nebo útočilo, tu zůstávali mnozí pozadu, a když se muselo ustupovat, také zůstávali někde schovaní, kde to bylo jenom trochu možno, aby přišli do zajetí.

Následkem této nechuti k válčení rychle řídly řady rakouské armády, a proto musely být rychle doplňovány, což mělo za následek nové odvody za starších ročníků nevojáků. Těchto odvodů bylo během války tolik, že mnozí ani sami nevěděli, po kolikáté jdou k odvodu.

Počet mrtvých, raněných, zajatých a v roce 1918 dezertujících stoupal tak, že ku konci světové války bylo z vojenské činnosti vyřazeno přes dvě stě padesát občanů z Prušánek. Tímto způsobem velmi stoupl počet narukujících, takže ku konci války bylo z Prušánek na tři sta padesát mužů vojáky, což znamená skoro 18% ze všeho obyvatelstva v Prušánkách. Jest to zajisté velká číslice. Kolik je zde ušlého zisku, co by bylo všechno vykonáno za tu dobu, co jest tu všechno promrháno, jaký jest všeobecný úpadek následkem této války, to se snad nikdy přesně nezjistí.

Jedním z těch, kteří padli během 1. světové války, byl mládenec Methoděj Nosál. Odveden byl v roce 1914 na podzim, bylo mu 24 let. Krátce poté narukoval k 25. pluku. Po několikatýdenním výcviku jel na ruskou frontu do Karpat, kdež pobyl čtyři měsíce a pak byl těžce raněn do levé ruky a od Rusů zajat. Kolik tento nešťastník vytrpěl na frontě a v zajetí, to nelze vypsat. Jeho zoufalé dopisy byly zachycovány rakouskou cenzurou a pečlivě uchovávány u válečného soudu. Dopisy, které přišly jeho sestře domů, byly zabarveny četnictvem.

„Drahý tatíčku, už jsem vystál tolik, že by to ani pes nevydržel. Nikomu nepřeju to, co jsem vytrpěl od mého zranění. Snad není ani peklo tak strašné, jak to, co jsem prožil… Ruku mám uřezanú! Jakou mám cenu pro budoucí život?“
Tento nešťastník přijel roku 1915 z ruského zajetí bez levé ruky, byvše vyměněn jako invalida. Nepřijel ale rovnou domů, jak si myslel a přál. PO příjezdu do Rakouska byl ihned předán válečnému soudu, zároveň uvězněn a krátce na to souzen. „Proč jste psal tak buřičsky proti Rakousku?“ táže se ho soudce důstojník. „Páni, já jsem to psal v horečce!“ odpovídá obžalovaný. „To vám můžeme věřit a nemusíme“, praví mu soudce. „Já vám řeknu číslo světnice i jméno sestry, která mě v Moskvě v nemocnici ošetřovala a při tom mně dala opium“, odpovídá obžalovaný. „Člověče, vy si z nás děláte blázny!“ křičí soudce důstojník.

„Nedělám, mluvím pravdu a všechno dokážu,“ odpovídá obžalovaný. „Páni soudci, byli jste na frontě? Byli jste ranění? Zažili jste tolik, co já?“ odpovídá obžalovaný dále. Soudce se zarazil a soud byl ukončen. Invalida Methoděj Nosál byl pro velezrádné dopisy z ruského zajetí odsouzen na 10 let žaláře. Onen rozsudek byl poslán k samému císaři k potvrzení. Císař udělil odsouzenému milost vzhledem k tomu, co vytrpěl na frontě a v zajetí.
Methoděj Nosál byl před Vánocemi roku 1915 puštěn na svobodu. Avšak s podlomeným zdravím následkem velké ztráty krve a od souchotin byl po nějaké době nucen vrátiti se do nemocnice, kdež po tolika útrapách válečných zamřel v Brně roku 1918.
Budiž mu země lehká.

-jk-