Zpravodaj 4/2021: V dnešním čísle Zpravodaje vzpomeneme na tři sourozence Valuchovi z Prušánek, z domu č. 148, a to Alžbětu, Františka a Ferdinanda, kteří jako mnoho mladých lidí z moravského Slovácka odešli ve 20. létech minulého století hledat štěstí a dobrou pracovní příležitost v daleké Argentině.

Ve zmíněné době odcházelo z ČSR za prací a novým domovem spousta mladých chlapců a dívek, zejména z početných rodin, a tak tomu bylo i v rodině Valuchové. Rodičům Valuchovým a to Marii, rozené Zálešákové (1877) a otci Janovi Valuchovi (1874) se narodilo celkem osm dětí. Nejstarší byla dcera Marie (1898), dále František (1900), Alžběta (1902), Jan (1903), Ferdinand (1906), Ludvík (1911), což byl otec Květy Kopečkové, a nejmladší Františka (1913), provdaná Melchrtová, u níž ve velice dobré péči dožila jejich maminka Marie Valuchová (1877).

Na základě přání mnohých čtenářů se pokusím zodpovědět otázky, jak vůbec cesta našich rodáků do jižní Ameriky probíhala. Vše začínalo lékařskou prohlídkou u akreditovaného hodonínského lékaře pro migraci, uznal-li žadatele, tak si tento v Hodoníně podal žádost na vystavení pasu. Po dvou až třech týdnech vystavilo Ministerstvo zahraničí v Praze cestovní pas. Pak s pasem a zavazadlem odjel vlakem z Břeclavi nebo Podivína do Prahy k vyřízení formalit u severoněmecké společnosti LOYD, a to s pomocí agenta nebo místních známých. S doklady odjel do Německa přes Drážďany a Lipsko do Brém. V Brémách byl ubytován v určeném hotelu, kde čekal na parník, který byl později odtažen remorkérem na volné moře.
Na lodi se jedlo na tři směny, celkem šestkrát denně, včetně svačin. Po proplutí kanálem La Manche byla první zastávka ve španělské Coruni, další den zastávka v portugalském Lisabonu a pak na Madeiře. Za dva dny po odplutí z Madeiry parník připlul na Kanárské ostrovy. Cesta přes Atlantik trvala osm dní, než dopluli ke břehům Brazílie, podél pobřeží Brazílie a Uruguaye plul parník více než týden. Konečně dopluli do Buenes Aires, kde ústí argentinská řeka La Plata, která zde má šířku 120 kilometrů. Celkem tehdy plavba z Brém do Argentin trvala dvacet jedna dnů.
Po vylodění následovaly různé formality, pak byli ubytováni v tzv. EMIGRANT Hotelu, kde jedli z hliníkových talířů, v místnostech byly vši, štěnice a blechy … Když si žadatel  vybral z nabízených pracovních příležitostí, tak jemu a ostatním místní vláda hradila dopravu do místa, kde si vybral vyhlídnutou práci.
Ale vrátíme se k našim kolonistům z Prušánek, přičemž nelze opomenout cestovatele z blízkých Čejkovic, kteří ve stejném termínu odjezdu do Argentiny rovněž opustili svou rodnou vinařskou obec. Jedním z nich byl Jan Holomáč, narozený 9. 8. 1895, který také pocházel z početné rodiny. Náš cestovatel Jan Holomáč odjel z Čejkovic do Argentiny i se svým bratrancem Jaroslavem Drábkem v roce 1923, spolu s řadou dalších mladých chlapců a dívek, o čemž existuje přihlašovací doklad z emigračního úřadu v Argentině.
Na parníku, který vyplul z Brém, hned v prvních dnech plavby Janovi „padla do oka“ hezká, veselá, temperamentní a kurážná slečna Alžběta Valuchová (2. 2. 1902) z Prušánek. Tuto kurážnou dívku doprovázeli bratři Valuchovi, a to František a Ferdinand, kteří ji však nespustili z očí jak ve dne, tak i v noci.

Alžbětin cestovní pas:

Janovi, který měl typickou čejkovickou klidnou a rozvážnou povahu, Alžběta svým slováckým temperamentem natolik učarovala, že ji už ani v Argentině neopustil, neboť i Alžběta jeho city opětovala, a tak spolu začali v Argentině hledat nový budoucí život. Jako většina příchozích do Argentiny chtěli i oni zakotvit hned v Buenos Aires (B.A.), které v překladu znamená „Dobrý vzduch“, neboť vítr, který zde neustále vane od Atlantiku a Jižního pólu, dělá některým příchozím zdravotní problémy. Zde však už nebyla žádná pracovní příležitost, a tak se na základě doporučení emigračních úředníků vydali do 2400 km vzdáleného města Salsipuedes.

Zde se nejprve nechali zaměstnat na místní latifundii, ale velice brzy poznali, že to není to pravé, co od této země očekávali. Z této takřka bezvýchodné situace díky podnikatelskému duchu Janovi ženy Alžběty se nadchli pro její záměr pustit se do pěstování místní vinné révy. Pro tento záměr si měli vyhlédnout místního latifundistu, který jim poskytl optimální pozemek a nezbytný kapitál. Veškeré práce, včetně namáhavé rygolace a výsadby révy prováděli ve třech mužích, a to s Janovým bratrem Metodějem a už se švagrem Ferdinandem Valuchem, neboť se dne 10. 6. 1925 Jan oženil s Alžbětou Valuchovou.

Naštěstí z prvních několika úrod hroznů si Jan díky své uvážlivosti a prozíravosti koupil za velice výhodnou cenu nabízený poměrně velký pozemek na jižním svahu, na kterém si postavili i veliký dům. Zde všichni společně i s Metodějem a Ferdinandem přebývali a pracovali.

Druhý bratr František (Francisco) Valuch, v místě přezdívaný „Pančo“, se záhy po příjezdu do Argentiny od rodiny oddělil a našel si práci v nedalekém budoucím městě El Manzano (Jablko), kde se časem vypracoval na městského úředníka. Pracoval i v městské radě a ve městě měl pozici, kde jako úředník prodával zájemců místní státní půdu a kde také založil svou početnou rodinu. Se svou ženou měli sedm dětí, z nichž v současné době ještě žije Josefina, Mercedes a syn Juan Carlos. Za své zásluhy o rozvoj města El Manzano byla po něm v tomto městě jedna ulice pojmenovaná „Francisco Valuch“.

František Valuch se švagrem Janem Holomáčem a jeho bratrem Metodějem při hře bowls:

Ulice Francisco Valuch:

Velikým neštěstím pro rodinu Jan Holomáče byla pro ně špatně napsaná společenská smlouva, kterou Jan uzavřel na místním notářství s argentinsko-španělským latifundistou. Přišli o vinici, kterou vybudovali, kromě domu na svém pozemku. Při nějaké místní krizi totiž latifundista požadoval okamžité vrácení vloženého kapitálu do jeho pozemku, což nebylo tehdy v jejich silách. A byla to opět Alžběta (Elisabeta, také Elis), která navrhla znovu vysadit, ale tentokrát už na svém pozemku, vinici a jabloňový sad. A tak se stalo, že pěstovali vinnou révu, odrůdu Labrusca, a to v nadmořské výšce přes 900 metrů, jednak na výhodný prodej hroznů a jablek do místní kooperativy. Část úrody hroznů zpracovával Jan na víno v suterénu svého domu jak pro svou potřebu, tak na prodej, a to červené víno (vino tinto) pro své sousedy a známé.

V průběhu úspěšných i neúspěšných let se Janově rodiny narodily tři, dcery a to v roce 1927 Marie Josefina, v roce 1928 Anna Rosa a v roce 1932 Juana Antonia.

Tato rodinná fotografie se dostala do ČSR ve 30. letech, a to jedna do Čejkovic a druhá rodině do Prušánek, která byla naštěstí na zadní straně ručně popsaná, tak jsme se dověděli, kdo je ten stojící muž. Je uveden jako Fredo, což odpovídá jménu Ferdinand, sedící paní je Alžběta a vedle ní je Janis tj. náš Jan, a dívky (zleva) Anna Rosa, nejmenší uprostřed Juana Antonia a nejstarší v bílém Marie Josefina.

Velikým neštěstím v Janově rodině byla nečekaná smrt švagra Ferdinanda Valucha, který se ze zvědavosti ve druhé polovině 30. let jel podívat na velkou demonstraci v jejich městě Salsipuedes. Při rozhánění této demonstrace místní policie střílela do davu ostrou municí a jedna z kulek zasáhla Ferdinanda tak nešťastně, že byl okamžitě na místě mrtev. Později se byla na místo skonu jejich švagra podívat celá Janova rodina, včetně dívek. V kůře stromu pak našli kulku, která prolétla tělem jejich bratra a švagra Ferdinanda.Tato tragická událost se stala v době, kdy nejvyšší představitelkou argentinských odborů byla Evita Duartes, později Peronová, která bojovala za lepší pracovní a sociální podmínky všech argentinských zaměstnanců. Zmíněná Evita byla a je za své činy pro chudý lid v Argentině velice uctívaná a je nepsanou povinností, že když někdo z různých končin Argentiny, ale i z ciziny navštíví B.A., tak se jde na obrovský hřbitov „ Recoleto“, aby se pomodlil a poklonil u hrobky rodiny Duarte, kde je uložené také tělo Evity.

Málo známá je u nás neúčast Argentiny ve II. světové válce, kdy se tato země nepřipojila ke spojencům s cílem porazit nenáviděný fašismus. Argentina si po celou tuto dobu udržela divnou neutralitu a velice aktivně obchodovala především s USA, kdy jejich lodě čile transportovaly do USA bavlnu, všechny druhy obilovin, mražené hovězí maso, hovězí i vepřové konzervy, ovoce a jejich žádané červené víno, pěstované nezvykle až v nadmořské výšce téměř 2000 metrů. Nacistické německé ponorky, které měly základnu v sousední Guatemale, na tyto argentinské lodě neútočily a dokonce, když se vracely po určité době na opravy do francouzských ponorkových doků, tak vozily vrchovatě naložené vnitřní prostory argentinskými hovězími konzervami.

Byla to doba, kdy si mohla Argentina diktovat ceny za své zboží a také si v té době hospodářsky nesmírně pomohla. To se projevilo celkově ve zlepšení sociální situace všech jejich obyvatel.

Jak v rodině Jana Holomáče dorůstaly jejich dcery, tak každé z nich nechali postavit v rozích jejich velkého čtvercového pozemku rodinný dům, a dá se říci, že je všechny dobře vybavili do jejich dalšího života. Od 40. let se jejich rodině dařilo velice dobře, Jan byl v místě velice váženým občanem, se sousedy hrával bowls a přitom ochutnávali jejich víno. Když jim někdo víno pochválil, tak nikdy neopomenul zdůraznit, že oba i s manželkou Elis pocházejí ze slavných vinařských obcí s více jak dvěstěletou vinařskou tradicí, a to jak v Čejkovicích, tak i v nedalekých Prušánkách.

Když Janovi v roce 1974 zemřela jeho milovaná žena Alžběta, tak nějaký čas žil v Salsipuedes sám, ale později žil u dcer v Buenos Aires, kde také zemřel v úctyhodném věku v roce 1992.

Jejich dcery v současné době také už nežijí a s jejich vnuky a vnučkami udržuje živý písemný elektronický kontakt v angličtině paní Miloslava Jančová, rozená Holomáčová z Prahy, která rovněž udržuje kontakt s jednou dcerou Františka Valucha a také s jeho vnuky. Jedním z vnuků Alžběty je Gonzáles Estrado, který se učí česky a má v plánu s dalšími Františkovými vnuky navštívit jak Prušánky, tak i Čejkovice, odkud pocházejí jejich prarodiče.

Za poskytnuté fotografie a cenné informace o našich kolonistech v Argentině náleží veliké poděkování místním prušáneckým badatelům Marii a Josefovi Michalicovým a Květě Kopečkové.

Vít Hřiba

Zpravodaj 4/2020: V úvodu tohoto příspěvku mně dovolte nahlédnout do téměř detektivního odhalování dávného příběhu našich čejkovických, vrbeckých, bílovických a prušáneckých rodáků, jenž se odehrál už před 110 lety. Odhalení tohoto příběhu začalo poskytnutím knihy „Čejkovice 1248 – 1998“ a to již v roce 2018 čejkovickou místostarostkou Anežkou Hřibovou. Při jejím podrobném prostudování jsem nebyl spokojen s několika ne zcela jasnými výklady zde uvedenými. Samozřejmě každého rodáka zajímá, co je v tak významné knize napsáno o našich rodinných předcích, a tak tomu bylo i v mém případě, když jsem si tyto záznamy konfrontoval se vzpomínkami svých prarodičů. Nejranější vzpomínku jsem si zapamatoval z vyprávění své babičky Františky Michnové, čejkovické rodačky rozené Stávková, která se provdala za Františka Michnu, rodáka z Vrbice z domu č. 94. Musím se však doznat, že jsem z jejího vyprávění o přehledu poutních cest své prababičky Kateřiny Michnové, rozená Jakub Bíza, jak a kam cestovala po Evropě na římsko-katolické poutě, měl trochu zmatek. Nutno podotknout, že na tehdejší vesnické poměry to bylo pro místní ženu až nepředstavitelné – Vatikán, Lurdy a někde, kde se plavila na „šífu“ (parník), kdy tehdejší ženy se většinou maximálně podívaly do Brna, a to už byla pro ně veliká událost.

Později ve vzpomínkách na prarodiče jsem na základě lepší znalosti geografie usoudil, že když se prababička Kateřina plavila na „šífu“, tak to nemohlo být na francouzsko- španělských hranicích do Lurd ani do Vatikánu (Řím), kde se již od začátkem minulého století  jezdilo po železnici vlakem, a usoudil jsem, že to mohla být jedině tehdejší Palestina, jenž byla v té době ještě pod správou Osmanské říše (Turecka), tedy Svatá země.
Podíváme-li se v knize „Čejkovice 1248 – 1998“ na stranu 198, odst. 3 , tak zde v odstavci pro rok 1910 lakonicky stojí: „V srpnu byla z Brna vypravena pouť do Svaté země, kterou vedl prelát Jakub Hodr. Z Čejkovic se jí zúčastnily 2 ženy, sousedky Michnová a Grégrová, rozená Hodrová, sestra prelátova.“ Tento velice stručný údaj byl převzat autory té knihy z I. farní kroniky ze strany 37, která je dnes bohužel ztracena.
V tomto stručném údaji o rodácích z Čejkovic na pouti v roce 1910 do Svaté země není uvedeno žádné křestní jméno poutnic a ani jejich číslo domu. Přesto z vyprávění své babičky Františky Michnové o rodinných cestovatelských poutních aktivitách jsem si dal vše do souvislostí s mou prababičkou Kateřinou Michnovou. Narazil jsem však na místního oponenta, který si dal do souvislosti oslovení „sousedky“ Michnová a Grégrová a hledal v Čejkovicích nejbližší sousedky sestry preláta J. Hodra Anežky Grégrové a „našel si je“. Ze sčítacího operátu našel Kateřinu Michnovou, jednašedesátiletou vdovu a její snachu Kateřinu Michnovou jednatřicetiletou maminku třináctileté a čtyřleté holčičky včetně dvanáctileté neteře Anežky Osičkové, která s nimi v domě společně přebývala. Na této „své pravdě“ ortodoxně trval, tak jsem se rozhodl, že další pátrání tzv. „zabalím“ a taky jsem asi na tři měsíce tuto aktivitu utlumil.

Z tohoto pátracího rozpoložení mě opět vyvedli do práce dva spolupracovníci, jednak profesor Augustin Svoboda a paní místostarostka Anežka Hřibová, za což jim tímto oběma děkuji. Profesor Svoboda mě „k sousedkám“ řekl.: „Tehdy na začátku minulého století se ve vesnicích na jižní Moravě ženy neoslovovaly madam, paní nebo teta, ale sousedky. Paní Anežka Hřibová při diskuzi o možných účastnicích poutě z Čejkovic se vyjádřila k jednašedesátileté vdově s velikou pokorou, že to byly tehdy většinou v tom věku ženy velice upracované a na takovou cestu by se určitě nevydaly. A k jednatřicetileté matce řekl, cituji:
„ Na tehdejší dobu se nedá předpokládat , že by maminka tří nezletilých dívek tyto téměř na jeden měsíc opustila“.
A byl to zase prof. Svoboda, který mě tehdy sdělil, že je v nějakém antikvariátě na prodej sice ve velice špatném stavu kniha „Do Svaté země“ z roku 1911, která určitě pojednává o pouti
z roku 1910, ale že jede následujícího dne do Diecézního archivu, a že se mě tam podívá, zda tam není tato kniha k internímu studiu v lepším technickém stavu. Nejen, že tuto knihu tam nalezl, ale zároveň z ní hned udělal i několik fotografií, kde na první skupinové asi stočlenné poutnické fotce jsem poznal svou prababičku Kateřinu Michnovou ve třetí řadě v bílém šátku po „čejkovsku“.
Vzhledem k tomu, že jsem si svou prababičku Kateřinu pamatoval jako tříletý, kdy při každé návštěvě s rodiči v Čejkovicích mě prababička ukazovala v parádní jizbě její oltář s Pannou Marií a v pohodě jsme si u něj vždy popovídali. Ale to bylo moc dávno, tak jsem nemohl na tomto poznání stavět, proto jsem milou fotku elektronicky poslal svým spolupracovníkům do Čejkovic a udělal jsem moc dobře.
Jako první Kateřinu Michnovou, rozenou Bízovou na skupinové fotce poznal Miroslav Veverka č.145, neboť jako soused asi přes osm domů od Michnových si ji jako desetiletý chlapec moc dobře pamatoval, jak chodila s hůlčičkou kolem a s každým, koho potkala si srdečně pohovořila.

Ve zmíněné knize o II. moravské pouti do Svaté zemi konané v roce 1910 jsou na tehdejší dobu úžasné fotografie a podrobně popsaný děj celé této významné akce pro celou Moravu. Tuto knihu napsal účastník poutě po svém návratu do Brna kaplan od Sv. Tomáše v Brně Emil Procházka a nazval ji „Do Svaté země“. Kniha byla vydaná v roce 1911, mj. tam najdeme i výborně zpracované kněžské texty kázání po dobu celé plavby po Středozemním moři. Je zde i seznam 533 poutníků do Svaté zemi, odkud se dovídáme, že ne tři, ale čtyři rodáci z Čejkovic a po jednom ze sousední Vrbice, Bílovic u Podivína a Prušánek se poutě zúčastnili a jsou to tito :

Jméno:                         Datum narození:   Bydliště:       Č.poutníka:         Povolání:

Msgr.Jakub HODR,Dr.      1. 7. 1848         Brno, Petrov I.    2        Papežský prelát (p.p.)

GREGROVÁ Anežka        5. 4. 1856        Čejkovice č. 27    32      Rolnice, sestra p.p.

GREGROVÁ Marie          29. 11. 1879      Brno, Petrov I.    33      Správce domácnosti p.p.

MICHNOVÁ Kateřina       22. 5. 1869       Čejkovice č. 152  96     Rolnice

HUBÁČEK Václav              8. 8. 1841       Vrbice č. 1            51      Rolník, exstarosta

VESELÝ Pavel                  29. 4. 1847        Bílovice č. 311   463      Rolník

ZIMÁKOVÁ Františka    17. 10. 1877     Prušánky č. 121  506    Soukromnice

Na společné fotografii poutníků do Svaté země je nalezneme v jednotlivých řadách od spodu vždy zleva : Msgr.J.HODR v 1. řadě šestý s poutnickým křížem na krku, GRÉGROVÁ Anežka ve 2. řadě třetí s černým šátkem po„čejkovsku“do špičky a po její levici s největší pravděpodobností její dcera GRÉGROVÁ Marie, oblečená „poměstsku“ s bílým kloboukem. Nad nimi ve 3. řadě čtvrtá je MICHNOVÁ Kateřina a HUBÁČEK Václav je v 5. řadě první zleva s hůlkou (poznán dle starostenského fota z archivu Františka Janoška z Vrbice)

popisek: Poutníci 1 – 100

Stručně k jednotlivým účastníkům poutě ze sčítacích operátů: V roce 1869 při sčítání obyvatel v Čejkovicích, kde je na č. 267 rodný dům Jakuba Hodra, toho času pod hřbitovem vedle domu stolaře Josefa Konečného č.255 je na prvním místě zde uveden HODER Johan, narozený roku 1821, otec Jakuba a Anežky, povoláním chalupník a nádeník. A náš budoucí prelát Jakub HODR je tam uveden jako jednadvacetiletý student a jeho sestra Anežka jako třináctiletá. Anežka Hodrová se později provdala za Antonína Gregra narozeného v roce 1849, do domu č.27, nyní v Čejkovicích, vedle obchodu COOP.

HL. ORGANIZÁTORA POUTI – Preláta Jakuba HODRA

Dcera Anežky Grégrové, Marie  Gregrová už v roce 1910 pracuje na adrese BRNO, Petrov 1 u svého strýce preláta J. Hodra jako správkyně domácnosti. Z počtu šesti dcer Gregrových a značnému potenciálnímu nároku na budoucí věna možno usuzovat, že cestu do Svaté země jak neteři Marii, tak své sestře Anežce z větší části uhradil sám prelát Msgr. Jakub Hodr, Dr.

Kateřina Michnová, roz. Bízová, z domu Čejkovice č. 152, měla s Václavem Michnou jediného syna Františka, oba narození na Vrbici č. 94 a větší pojednání o ní je v závěrečné části tohoto příspěvku. Od vrbeckých badatelů jsme se dověděli o Hubáčkovi Václavovi, že byl nejbohatší vrbecký rolník, několikanásobný úspěšný vrbecký starosta, jehož poutní cesta do Svaté země v roce 1910 byla již jeho druhá, první absolvoval s manželkou Marií v roce 1905.

Františka Zimáková pocházela z Prušánek z domu č. 121, ve kterém jako svobodná zůstala do svých úctyhodných 85 let. Narodila se zde v roce 1877. Její otec Jiří Zimák pocházel z Josefova a vzal si v Prušánkách Antonii, rozenou Sasínovou, vdovu po Martinu Kmentovi a měli mimo dcery Františky ještě o dva roky staršího syna Františka. Tento však v září roku 1901 předčasně zemřel. Na jeho památku pak Františka nechala v roce 1902 na jeho pozemku za Prušánkami směrem k Moravskému Žižkovu postavit kapličku. Více na: www. obecprusanky.cz/kaplicka-svateho-frantiska-v-novem/

Poutníci skup. 400 – 540, Zimáková Františka 2. řada zprava třetí

Františka Zimáková

Vzhledem k tomu, že Františka Zimáková byla řádnou členkou 3. řádu Sv. Františka, tak tato kaplička byla zasvěcena Svatému Františkovi z Assisi, jehož rodiště v Itálii neopomenula také navštívit. V seznamu poutníků II. moravské pouti do Svaté zemi je třiatřicetiletá paní Františka Zimáková uvedena pod poutnickým č. 506, což svědčí o tom, že se přihlásila už dosti pozdě, tak ji najdeme až v páté skupině poutníků (400 -540) a to ve 2. řadě zprava jako třetí a je oblečena celá v černém. Nutno dodat, že zahraniční poutní cesty byly tehdy na prvním místě věcí zbožnosti, ale i záležitostí finanční, což si tehdy mohli dovolit povětšinou dobře situovaní poutníci.

Tato II. pouť v r. 1910 byla uskutečněna výhradně pro české poutníky, avšak po vzoru I. pouti z roku 1905, kterou podnikl brixenský palestinský spolek pod vedením moravského rodáka generála Jindřicha Himmla z Agisburku, z jehož zkušeností čerpal iniciátor II. Moravské pouti Msgr. Jakub HODR, Dr., prelát Jeho Svátosti a sídelní kanovník na Petrově v Brně.

Začátek II. moravské pouti se odehrál dne 10. 8. 1910 v chrámu Páně sv. Michala v Brně (vedle nové brněnské radnice), odkud vyšel průvod k hlavnímu nádraží, kde na poutníky čekalo osmnáct železničních vozů, jenž vyjely v 8.05 hod směr Břeclav. Cestou přibírali na jednotlivých zastávkách další poutníky z jižní Moravy, naše dvě čejkovické poutnice Michnová a Grégrová, i Zimáková Františka, včetně V. Hubáčka pravděpodobně nastoupily v Podivíně. V Břeclavi přistoupilo dalších devadesát devět účastníků, mezi nimi i olomoucký biskup Dr. Karel Wisnar. Navíc se zde přijel rozloučit s poutníky poslanec a probošt Dr. Antonín Cyril Stojan.

Cesta vlakem pak pokračovala přes Vídeň do Terstu a trvala téměř šestnáct hodin. V Terstu čekal na poutníky parník Tirolia, který byl vyroben v r. 1902, měl délku 96 m, šířku 13 m a až k mezipalubí měl hloubku 7,5 m. Jeho plavební rychlost byla jen 13 námořních mil (1 míle=1851,85 m), takže plavba bez zastávky z Terstu do Jaffy trvala celé 4 dny a 4 noci.

popis: Parník Tirolia

Církevní organizátoři poutě zajistili na lodi jeden hlavní a dvanáct vedlejších oltářů. Kněží, kteří chtěli a mohli, celebrovali denně u třinácti oltářů po celý den. Veškeré jídlo na palubě pro poutníky se připravovalo vždy čerstvé, včetně denně upečeného bílého chleba. Večery byly tráveny u vína, ale nejvíce šlo na odbyt, jak se z knihy dovídáme, pravé plzeňské, kdy stálo půl litru od čepu nebo od ledu 24 haléřů.

Po čtyřdenní plavbě přes Středozemní moře přistál parník Tirolia na dohled od Jaffy, kde byli poutníci vysazeni do lodiček arabských „taxikářů“, kteří je převezli po moři na pevninu k jaffskému nádraží, odkud byli přepraveni vlakem do Jeruzaléma. Poutníci byli v Jeruzalémě ubytováni ve třech hospicích, naši čejkovičtí a vrbečtí rodáci byli z nádraží odvezeni velbloudy a oslíky do třípodlažního francouzského hospicu františkánů CASA NOVA, kde se odehrála následující humorná příhoda s „tetičkou“ z Čejkovic, jak autor knihy Emil Procházka zaznamenal na straně 294. Cituji:

„Do dvou jídelen svolával nás zvonek přenosný už o půl 12. hod každý den k obědu a o 7. hod k večeři. I tam provedli hostitelé naši novotu, přikázavše poutníkům místa u stolů. Příliš šťastná jejich ruka v tom ovšem nebyla. S úspěchem byli by to provedli jen tenkráte, kdyby si byli vyžádali ode všech poutníkův údaje o jejich krychlovém obsahu. Následkem toho byl exodus čili stěhování. „UTLAČOVANÍ“ opustili stůl prostřední a založili u postranního volného stolu „Republiku utiskovaných“. Oč pak marně dodnes anglické suffražetky bojují, to provedeno ve slohu daleko větším „v republiku utiskovaných“. (Pozn. redakce: „Pozor, byl to rok 1910!“ ). Za prezidentku republiky totiž zvolena jednohlasně tetička z Čejkovic, první ženský prezident svobodných republik na světě. Od „mocností“ dosaženo uznání nové této republiky.“

Když jsem tento objev o „prezidentce utiskovaných“ tzv. vypustil na veřejnost, samozřejmě se našel oponent, že autor knihy jmenovitě neuvádí tetičku z Čejkovic Kateřinu Michnovou, že to mohla být ta druhá čejkovická poutnice třeba ta s č. 32, což by mohla být jedině Anežka Gregrová, jelikož její dcera Marie, tehdy už žijící v Brně chodila určitě oblečena po městsku a ne po selsku. Tuto verzi jsme však se spolupracovníky zavrhli, jednak z toho důvodu, že obě tyto jmenované měli v poutní sestavě svého vysoce postaveného církevního představitele a to preláta Jakuba Hodra. Tyto dvě rodinné příslušnice se museli podle toho i tak na pouti chovat, nějaká recese od nich nepřicházela v úvahu, včetně narušení zvyklostí stolování hostitelů v hospici u Františkánů.

U Kateřiny Michnové to bylo na tehdejší dobu jiné, neboť byla už tehdy velmi emancipovaná, vyznačovala se velkou výřečností a značnými organizačními schopnostmi, což této popsané události v Casa Nova plně nasvědčuje. Lze se domnívat, že to byla právě ona, kdo navrhl, že se nebudou tísnit u prostředního stolu v Casa Nova a přestěhují se k vedlejšímu stolu, kde se budou při jídle cítit daleko volněji a pohodlněji.

Na závěr nutno stručně dodat, že celkový program pouti do Svaté země, včetně popisu návratu stejným způsobem a stejnou cestou zpět do Brna dne 31.8.1910 je podrobně popsán ve zmíněné knize „Do Svaté země“. Zájemci o ní mají možnost si tuto naskenovanou knihu elektronicky vyžádat u autora tohoto příspěvku na emailové adrese : hribaviting@centrum.cz, nebo také elektronicky na MZK Brno.

Autor tohoto příspěvku spolupracuje v Prušánkách s řadou příkladně ochotných spolupracovníků, jimž tímto děkuje a to zejména Marii Novákové a Mileně Horké z č. 17, Ing. Josefu Drábkovi z č. 112, Jaroslavovi Tesaříkovi č. 662, Pavlovi a Josefovi (emeritní učitel) Zigáčkovi, PaedDr. Janě Kamenské a z Dolních Bojanovic Josefovi Zimákovi z č. 928.

Autor: Ing. Vít Hřiba