Zpravodaj 3/2017:   Otázkou ale je, co je pro ně to nejlepší. Na to mohou být různé názory. Když si mohou dělat, co chtějí? Když mají od malička peníze, aby si koupili, co je napadne? Když mají naprostou volnost, svou televizi, počítač, mobil… co nejdříve?

V září začal nový školní rok. Chtěl bych připomenout dva významné dny tohoto měsíce. 8. září je mezinárodní den gramotnosti. Vzdělání není pro každého samozřejmostí. Mnoho dětí na světě si tento „luxus“ – chodit do školy – nemůže dovolit. Jejich chudí rodiče na to nemají a tak děti musejí už od malička pracovat. Nemají pak k ničemu přístup. Buďme proto vděční za své vzdělání a užívejme ho jen k dobrému.

A 16. září je den církevních škol – těch škol, které se zvlášť snaží o dobrou, kvalitní výchovu nové generace. Výchovu postavenou na pevných základech. Bez morálky, bez Desatera to nejde. To věděl velice dobře i Vladimír Iljič Lenin, když prohlásil:

„Jestliže chceme nějaký národ zničit, musíme nejdříve zničit jeho morálku. Pak nám padne do klína jako zralé ovoce.“

Zdá se, že nejen komunismus, ale i kapitalismus ničí morálku. Kolik je to vražd, podvodů, nevěrností a nevázaností za jediný den v nejrůznějších novinách, časopisech a televizních kanálech. Kolik dětí hraje počítačové hry, v nichž vítězí zlo, ten, kdo zabíjí. Kolik dětských pořadů ztratilo výchovný charakter a probouzí jen agresivitu a brutalitu? Kolik dětí sami rodiče okradli o atmosféru domova naplněného láskou a porozuměním? Jak si mají dělat děti představu o zdravé rodině, kterou by jednou také chtěly založit, když veřejné mínění neumí dát rodině vyšší místo než volnému soužití nebo homosexuálním párům? Špatné se vydává za dobré a dobré za špatné. Děti potřebují povzbuzení, vzor, příklad, aby se naučily správně rozlišovat.

Jaký vztah k životu se tím vším buduje? Samozřejmě negativní. Ale v dětech je třeba budovat pozitivní postoj k životu. Hledat krásu, dobro, mír… Když nenacházejí smysl života, propadají drogám, alkoholu, sexu a život mnohdy končí tragicky sebevraždou. Končí život dřív, než ho skutečně poznali. Tedy přístup ke všemu a co nejdřív není ten nejlepší. Jen ta nešťastná televize a počítače. Četl jsem zajímavý článek o síle obrazů. Není jedno, na co se člověk dívá, čím se nechává ovlivňovat. Vyberu alespoň několik vět:

„Film s násilím a porno poškozují duchovní a duševní zdraví! Jelikož se obrazy a podněty střídají příliš rychle, chybí možnost je zpracovat. V člověku se usadí návyk na rychlé změny a nová napětí a to vyvolává neklid a nervozitu. Dalším důsledkem je neschopnost ovládat se, potřeba hledat rychlé uspokojení, střídat partnerství, nevstupovat do ničeho, co zavazuje.

Televize smazává hranice mezi dětstvím a dospělostí, mezi zdáním a skutečností. Protože se obrazy uchovávají v pravé polovině mozku, tedy tam, kde sídlí i intuice, instinkt a emoce, musíme s nimi zacházet odpovědně. Dbejme na to, aby síla naší představivosti byla sycena pozitivně – kladnými obrazy!“

Pro děti – jen to nejlepší! – tedy výběr, kvalita, ne všechno!

Začal nový školní rok. Děti jsou budoucností už přítomnou mezi námi. Jaká bude? To záleží na těch, kteří vedou, vychovávají. Především na rodině. Mentalita je dnes zaměřena proti rodině a proti životu. A to je smutné. Člověk by chtěl být bohem, životem manipulovat, žít bez bolesti, bez námahy, co nejpohodlněji.

Mnoho dětí je zbaveno tepla rodiny, pocitu bezpečí, ochrany a existenciální jistoty. Rodiče, najděte si na své děti dostatek času! Nedávejte jim peníze, ale lásku. Učte je rozlišovat a veďte je k tomu, co je správné, i když je to těžší. Jen dobrá rodina je zárukou dobré budoucnosti společnosti. Proto má rodina právo na veškerou podporu. A škola jí má ve výchově k pravým hodnotám pomáhat. Díky všem, kteří se o to snaží! Bůh vám žehnej!

                                                                                                                      Vít Hába, farář

Zpravodaj 2/2017:

Lidé se pořád za něčím honí a po něčem touží, pořád jsou nespokojení.

„Jestli nedostanu ten svetr (auto, kožich, mobil, počítač…), tak se zblázním!“ Podobná věta jistě nikoho nevyděsí. Všichni víme, že není myšlena doslova, ale něco nám přece jen napoví. Svědčí totiž o tom, že zmíněný člověk se za něčím usilovně žene, nesmírně po tom touží a je ochoten pro svůj sen i leccos obětovat.

Bohatý americký továrník se jednoho odpoledne náhodou octl na mořském pobřeží a nesmírně ho udivilo a zároveň pohoršilo, když zjistil, že mladý rybář sedí v tuhle dobu nečinně vedle své loďky a pokuřuje z dýmky.

„Hej, chlapče, proč nerybaříš?“ ptal se.

„Protože už jsem dnes chytil dost a víc nepotřebuji,“ povídá rybář.

„A proč si nenalovíš víc?“

„A proč bych to dělal?“

„Mohl by sis víc vydělat. A pak by sis třeba k loďce mohl pořídit motor, lovit v hlubších vodách a nalovit víc. Tak by sis vydělal víc a mohl by sis pořídit sítě. S nimi bys nachytal ještě víc ryb a vydělal ještě víc peněz. Brzy bys měl dost, aby sis mohl koupit dvě rybářské lodě…a možná i celou flotilu rybářských lodí. Pak zbohatneš a budeš si moct dovolit to, co já.“

„A co si můžete dovolit vy?“ zeptal se po malé odmlce mladík.

„No, můžu si klidně sednout a bezstarostně se radovat ze života,“ zněla sebevědomá odpověď.

„Vždyť přesně to právě dělám,“ řekl s úsměvem mladík a opět se spokojeně uvelebil ve vyhřátém písku.

Možná, že je tento příběh trochu naivní, ale rozhodně má pravdivé jádro. Vysoké ambice, chamtivost a touha po penězích jsou jako nakažlivý virus, který zachvátí celý organismus a způsobuje chorobu, které se říká nenasytnost. Takový nemocný člověk se stále jen za něčím honí, ale nikdy nemá dost a není spokojený. Pracuje úžasným tempem, honí sebe i jiné ke stále větším výkonům – až ho často raní mrtvice, skolí infarkt nebo jiná nemoc. Lidé chtějí mít peníze, spousty peněz, a mnozí jsou této vidině schopni obětovat cokoliv. Peníze jsou k životu potřeba, ale není dobře nechat se jimi zotročit. Peníze jsou pouhým prostředkem k životu, ne jeho cílem. Jiní se honí za zážitky a požitky. Z akce do akce. Vnitřní nespokojenost je ale žene stále dál.

Jak z toho ven? Přibrzdit a zamyslet se: Co považuji za smysl svého života? Není dobře radovat se ze života hned, jako ten rybář, a nehonit se za ziskem jako ten továrník, abych si pak mohl snad někdy v důchodu (pokud se ho dožiju), odpočinout?

Šťastný je ten, kdo dokáže být spokojený s tím, co má a dokáže se radovat ze života.

Klidné prázdniny a dovolené přeje Vít Hába, farář

Zpravodaj 1/2017:

Žijeme v době, kdy se máme materiálně dobře jako nikdy v dějinách. Máme kolem sebe plno nabídek, které ale nejsou k životu důležité. Hromadění věcí a požitků nepřináší pokoj a klid v duši. Sociolog J. Urban upozorňuje, že je možné v podstatě kdykoliv cokoliv. Člověk už nežije podle ročních období, nerespektuje vnitřní řád přírody pro to, co se má kdy vykonat. Nerespektuje dokonce už ani den a noc – pracuje se na směny nonstop. Koupit si můžeme cokoliv. Oblíbený film si můžeme pustit třeba desetkrát za sebou. Přesto nejsme šťastnější.

Prožíváme dobu postní, která je přípravou na Velikonoce. Když chceme svátky krásně a s užitkem prožít, musíme se na ně připravit. V postní době si odříkáme, abychom se pak o to víc mohli radovat. A k čemu je půst důležitý pro každého? K sebeovládání. I Ježíš se na poušti postil, aby nám dal příklad. Po čtyřiceti dnech jeho tělo zesláblo, ale jeho duch zesílil, proto mohl vzdorovat pokušením, která symbolizují běžné lidské slabosti: touhu po majetku, požitku a moci. Přesně na tyto slabosti je zaměřena také současná globální ekonomika: nabízí nadbytek zboží všeho druhu, adrenalinové zážitky a cesty k získání moci nad druhými lidmi. Reklama se snaží člověka přesvědčit, že právě toto mu pomůže ke kvalitnějšímu životu. Jsou to však ďábelská pokušení, která se snaží člověka zotročit a odvádět od věcí podstatných, od života.

Půst můžeme prožívat tak, že budeme usilovat o dobrovolnou skromnost. Vždyť lidé jsou strháváni do víru zbytečného nakupování a utrácení. Postní období je vhodným časem, abychom přemýšleli o svém jednání a abychom je začali měnit (třeba podle návodu papeže Františka):

„Je velmi šlechetné přijmout za své péči o stvoření malými každodenními skutky – například méně používat plasty a papír, snížit spotřebu vody, třídit odpad, vařit v množství, které lze rozumně spotřebovat, zacházet pečlivě s ostatními živými tvory, užívat veřejnou dopravu nebo sdílet vlastní automobil spolu s ostatními, sázet stromy, zhasínat zbytečná světla apod. Opětovné použití nějaké věci namísto jejího okamžitého zahození může být na základě hlubokých motivací skutkem lásky, který vyjadřuje naši důstojnost.“ (z encykliky Laudato si, 2006)

Půst je vyjádřením vztahu: k Bohu, lidem tvorům, světu. Půst má napomoci vyjít ze sebe, přenést těžiště života jinam. Postem vyjadřujeme vztah k někomu a solidaritu s někým. V první řadě s Kristem, on pro nás trpěl, a tak chceme dát symbolicky najevo svou vděčnost, svou spoluúčast. Postem vyjadřujeme také solidaritu s lidmi. Ne všichni se mají tak dobře jako my. Na 8 milionů dětí každý rok umírá v důsledku chudoby. Naproti tomu my žijeme v civilizaci nesmyslné nadprodukce a plýtvání. Jen v zemích EU se ročně vyhodí cca 100 milionů tun potravin. To je strašné!

A na závěr ještě slovo pro rodiče: kněz, psycholog a pedagog Amedeo Cencini ve své knize „Máš-li mě rád, nedovol mi všechno,“ píše, že rodiče dnes na jedné straně touží, aby jejich děti vynikly a byly úspěšné, ale na druhé straně na ně nedokážou klást zdravé nároky a vést je k zodpovědnosti. Ti, kteří svým dětem všechno dovolí, vyčerpají veškerou jejich touhu. A takové děti si neumí ničeho vážit, neumí se pro nic nadchnout, nemají opravdové přátele. A přes to všechno se ještě cítí být rodiči přehlížené. Proto mluví o výchově ke zkušenosti z nedostatku. Píše: „Cílem je, aby bylo dítě méně závislé na věcech a vymoženostech. Je zdravé, aby někdy na vlastní kůži zažili nedostatek. Bez toho se nenaučí vděčnosti, cenit si toho, co má, znát hodnotu věcí. Je moudré dát mu vždy o něco méně, než o co žádá, nebo ho navykat či podněcovat, aby samo přemýšlelo, jestli je jeho požadavek za daných podmínek rozumný.“

Jak ten čas letí…. Snažme se ho dobře prožívat ve stálé snaze o změnu k lepšímu!

Radostné Velikonoce!

                                                                                                           Vít Hába, farář

V neděli 20. listopadu jsme Slavností Ježíše Krista Krále ukončili liturgický rok, který byl vyhlášen jako rok milosrdenství. V některých farnostech se dokonce slaví tzv. církevní Silvestr a pořádají se různé akce. Týden před tím jsme si ještě připomenuli výročí 1700 let od narození našeho patrona chrámu Sv. Martina.

Nový liturgický rok začíná adventem, kdy 1. neděli adventní jsou při mši svaté žehnány adventní věnce, které si farníci přinesou.

Tradičně navštíví náš kostel sv. Mikuláš. Bude to 5. prosince v 17 hod. Čertům je vstup zakázán. Setkání bude provázet Helena Hájková a těšíme se na všechny děti, které přijdou. Přikládám jednu historickou fotografii z této návštěvy.

O vánočních svátcích bude opět nainstalován v kostele betlém, takže pokud vás nenavštěvuje Santa Klaus a chcete se poklonit jinému nositeli hodnot, přijďte se podívat a rozhýbat hlavičku černouškovi.

Přeju všem požehnané svátky.

                                                                                                      za farnost Jitka Omelková

Foto: Petr Omelka

Ten večer, kdy měla proběhnout vánoční besídka s hrou o hledání noclehu, byl sál plný rodičů a příbuzných. Malý Jirka prožíval Vánoce ze všech nejintenzivněji. Konečně zhasínají světla, rozevírá se opona a na scénu vstupuje Josef, který něžně podpírá Marii. Silně zatluče na dřevo kulisy představující dveře hostince. Jirka, který hraje hostinského, je uvnitř, očekává je.

„Co chcete?“ ptá se Jirka a otevírá vrzající dveře.

„Hledáme nocleh!“

„Jděte jinam! Hostinec už je plný!“ Jirka hraje sice trochu staticky, ale jeho hlas zní rozhodně.

„Pane hostinský, už jsme se ptali všude. Jsme na cestě dlouhou dobu a jsme k smrti unavení!“

„V tomto hostinci místo není!“ opakuje Jirka se zarudlou tváří.

„Prosíme vás, dobrý muži, přijměte aspoň moji manželku Marii. Čeká dítě a potřebuje si odpočinout. Jsem si jist, že nějaký koutek pro ni najdete. Nic víc než malý koutek!“

V tomto okamžiku se hostinský poprvé zarazí a dívá se směrem k Marii. Následuje pauza, dost dlouhá na to, aby se diváci šeptem ptali, co se to děje.

„Ne! Jděte dál!“ ozve se zezadu nápověda.

„Ne!“ opakuje Jirka automaticky. „Jděte dál!“

Zklamaný Josef k sobě přitiskne Marii a utěšuje ji. Maria pokládá hlavu na jeho rameno a oba se začnou od hostince vzdalovat. Co to? Jirka však nepřibouchne bránu, jak by správně měl, ale zůstává na prahu hostince a nemůže odtrhnout pohled od ubohé dvojice. Má otevřená ústa a čelo zbrázděné starostí o ty dva. Do očí se mu hrnou slzy. Najednou vykročí ze dveří a mimo předepsaný scénář hlasitě zavolá: „Josefe, neodcházej! Vrať se i s Marií!“ A dodává: „Můžete bydlet v mém pokoji.“

  A bylo po hře. Podle některých diváků prý Jirka všechno zkazil. Ale jiní, a těch byla většina – tvrdili, že to byla nejkrásnější vánoční hra, jakou kdy viděli.

Když jsem četl tento příběh, napadlo mne, že by mohl potěšit a povzbudit i vás. Nejen v divadle, ale i v životě hrajeme každý svou roli. V divadle je role určena autorem. V životě hledáme své místo a každý den se rozhodujeme, co a jak řekneme, uděláme, zařídíme, jak se zachováme v té či oné situaci, k tomu či onomu člověku (sympatickému či nesympatickému), se kterým se setkáme. Rozhodujeme se mezi dobrým a špatným, mezi méně dobrým a lepším. Jestli druhému pomůžeme, nebo ho odmítneme (jdi pryč, nemám na tebe čas, náladu…).

Na světě jsme proto, abychom ho zkrášlovali, abychom si navzájem pomáhali a život ulehčovali v těch nejrůznějších trápeních a problémech, které přicházejí. Vybízel nás k tomu i papež František ve svatém roce milosrdenství, který jsme letos prožívali. A k tomu, abychom byli sami sebou, je třeba někdy odvahy – změnit svou roli, kterou hraji (na kterou jsem si už zvykl nebo mi ji vnutilo okolí), pozměnit svůj plán, vybočit ze zajetých kolejí, zastavit se a nechat promluvit srdce, které mi řekne, jak se správně rozhodnout, jak se správně zachovat: Právě teď můžeš prokázat dobro, využij šanci, kterou máš, už se nikdy nevrátí. A ty sám tím povyrosteš – staneš se víc člověkem.

Kéž bychom to dokázali, a to nejen teď o Vánocích, kdy nám to jde snadněji, ale po celý rok – využít šance ke konání dobra (i když se přitom zdržím nebo umažu nebo…mě to bude něco stát). Pak bude na světě o něco více světla a bude se nám také lépe žít, zažijeme totiž opravdovou radost.

Radostné Vánoce i další rok, který máme před sebou!

Vít Hába, farář

Dnes si připomínáme svatého Martina, druhého patrona kostela v Prušánkách. Hlavní patron farnosti, svatý Isidor, byl madridský rolník, který se ve svém prostém životě vyznačoval nejen mimořádnou zbožností, ale i pracovitostí a dobročinností.  Druhým patronem kostela je sv. Martin, protože na jeho svátek 11. listopadu 1758 byl kostel vysvěcen. Obraz svatého Martina visí nad vchodem do pravé sakristie (viz foto).

Součástí křesťanského života bývají také návštěvy poutních míst. Lidé tak jezdí načerpat do míst, která jsou nějakým zvláštním způsobem nabitá energií (v křesťanské terminologii bych napsala omilostněna). V naší farnosti se tradičně už po mnoho let jezdí na Svatý Hostýn. Tradicí bývala také pouť do Žarošic. Několik posledních let se však tato pouť nekonala. Letos se zrodil nápad pouť do Žarošic obnovit. Také proto, že v letošním roce milosrdenství je i v Žarošicích možnost projít branou milosrdenství (křesťané vědí, co to znamená). Pět se nás odhodlalo vyrazit na pouť pěšky, tak jako za starých časů (cca před dvaceti lety jsme to přece v pohodě ušli). Namazali jsme nohy (aj „ksichty“, neboť předpověď byla jasná) a v 8 hodin jsme vyrazili. Po cestě se k nám přidal ještě jeden bývalý prušánecký farník, který putoval sám z Moravské Nové Vsi. Naší náplní, jako správných poutníků, byla samozřejmě modlitba. Cesta je dlouhá (cca 35 km), takže jsme se stačili pomodlit všechny 4 růžence, které nám byly velkou pomocí, abychom vždycky ušli kus cesty a nemysleli na to, co nás bolí. Důležité byly zastávky ve stínu, protože celou cestu na nás pražilo slunko. Bylo potřeba také vyrovnávat duchovní prožitky s něčím přirozeným. V Čejkovicích jsme se posilnili medovinou, na Čejči nechybělo pivo a v Násedlovicích  nám místní hoši nabízeli slivovici nebo studenou vodu. Protože ta naše voda už po cestě pěkně zteplala, byli jsme vděční spíše za tu osvěžující vodu.  Do Žarošic jsme dorazili v 16 hodin  za zpěvu starobylé písně „ Chválu vzdejme, ó křesťané..“, a zrovna v tu dobu nás míjel  autobus s poutníky z Prušánek, doplněný o poutníky z Hodonína, Lužic a Mikulčic. Jak se této poutní sobotě říká „ zlatá“, tak tomu tak díky slunečnému počasí opravdu bylo. Po mši svaté, kterou sloužil pomocný českobudějovický biskup Pavel Posád, se konal tradiční průvod. Většinou krojovaná mládež nesla sochu Panny Marie patřící jejich farnosti. Tato tradice je stará již 300 let a jak řekl místní farář, který připomněl celou historii poutního místa, do této tradice je vepsána duše moravského a slovenského lidu. Bylo zde i mnoho poutníků ze Slovenska. Nikdo z nás pěších nelitoval, že jsme tuto cestu obětovali, ale s radostí jsme se vrátili domů autobusem. Poděkování patří Luďkovi Sukupovi, který s námi podnikl cestu po půlce okresu, aby nás rozvezl do našich domovů. Ještě tři dny jsme pak cítili všechny svaly, ale určitě to stálo za to.

                                                                                                         Za poutníky Jitka Omelková

Zpravodaj 3/2016: Jsou často objektem filmových dokumentů, čteme o nich, učíme se o nich ve škole. Koho mám na mysli? Velké lidi, kteří se přičinili o to, že dnes jako lidstvo můžeme používat přívlastek „vyspělí.“ Jejich vliv a přínos pro umění a vědu byl obrovský. Dodnes tvoří základ dalšího lidského pokroku ve všech oblastech.
Méně často se však už dozvídáme o duchovním zázemí těchto lidí. Mnozí z velkých géniů byli lidé, kteří vyznávali živou víru v Boha. Hvězdář Mikoláš Koperník po jedné přednášce pokorně odmítl chválu posluchačů slovy: „Ne můj systém, ale Boží pořádek chvalte!“
Anglický fyzik, matematik a hvězdář Isaac Newton, objevitel tří zákonů termodynamiky, řekl: „Zázračné vytvoření slunce, hvězd a komet se mohlo uskutečnit jen podle plánu vševědoucí a všemohoucí bytosti a je jejím řízením. Z toho vyplývá, že Bůh je skutečně živým, všemohoucím a vševědoucím Bohem, že je nekonečně dokonalou bytostí, která stojí vysoko nad vesmírem…to, co známe, je jen kapka; toho, co nevíme, je celý oceán.“

Jan Maedler, německý hvězdář, známý svým výzkumem měsíce, řekl: „Skutečný vědec nemůže být nevěřícím člověkem, protože kdo se dívá do Boží dílny a má příležitost obdivovat věčnou moudrost, ten si musí před všemohoucí nejvyšší bytostí pokorně kleknout.“

Fyzik a matematik, Francouz Andre Ampére, známý objevitel zákonů elektrodynamiky, po kterém se jmenuje jednotka elektrického proudu „ampér,“ se i při práci modlil.

Německý badatel a fyzik Max Planck řekl, že věda a náboženství mají stejný cíl. Náboženství od Boha začíná a věda k Bohu směřuje.

Vynálezce a badatel Thomas A. Edison, vynálezce fonografu, gramofonu, elektrické žárovky a celé řady dalších zařízení, napsal do zlaté knihy v Paříži slova: „Panu Eifelovi, inženýrovi, slavnému staviteli tohoto ohromného a zvláštního uměleckého díla, věnuje tato slova muž, který má velkou úctu ke všem inženýrům na světě a který je obdivuje, ale nejvíc „nejvyššího inženýra“ – Boha.

Objevitel rentgenových paprsků Wilhelm Roentgen byl člověkem hluboké víry a zbožnosti.

Švédský badatel, zakladatel botaniky Carl von Linné ve všech svých pracích obdivuje Stvořitele.

Kdybyste si přečetli zápisky některých velkých vědců, jakými byli například Newton, Kepler, Koperník či Pascal, našli byste v nich stopy hluboké víry v Boha a úžasnou pokoru před Stvořitelem.

A co umělci? Jen málo lidí ví, že Vincent Van Gogh, nejznámější holandský malíř, se původně chtěl stát kazatelem. Také další holandský malíř, Rembrandt, byl hluboce věřící. Německý básník J. W. Goethe, řekl: „Víru v Boží lásku, která před několika staletími putovala na kousku země pod jménem Ježíš, považuji za jediný důvod své blaženosti.“

O skladatelích G. F. Handlovi (autorovi překrásného oratoria Mesiáš) a J. S. Bachovi (tvůrci stovek skladeb chrámové hudby) je všeobecně známo, že byli hluboce věřícími lidmi.  Není už tak známo, že i Vivaldi byl velice zbožný. Rakouský hudební skladatel Joseph Haydn při jedné příležitosti vyznal: „Když myslím na Boha, v srdci mám takovou radost, že mi noty z pera samy vyskakují.“

Co může být krásnějším svědectvím o našem Bohu a pobídkou k následování, než odvolávání se na víru těch, kteří se nesmazatelné zapsali svým přínosem do lidských dějin?

                                                                                                                         Vít Hába, farář