Zpravodaj 2/2018: Neodmyslitelnou součástí liturgických obřadů je hudba. Již dlouhá staletí zdobí největší katedrály světa stejně jako malý venkovský kostelík varhany, kterým se také říká „královský nástroj“. Patří mezi největší a mechanicky nejsložitější hudební nástroj. V našem kostele byly varhany pořízeny v roce 1862. V kronice je první zmínka o varhaníkovi z roku 1887, kdy tuto službu zastával 22 let pan učitel Josef Dufek. Podle kroniky byl však zbaven varhanictví pro stálé rozpory s farářem. Po něm se stal varhaníkem slepec Matěj Pochylý. Tehdy musel varhaník podepsat s duchovním a zástupcem obce protokol, kdy se zavazuje k povinnosti zastávat tuto službu při všech bohoslužbách bez výjimky. Za to má od obce byt zdarma, 100 zlatých v hotovosti a 3 míry pole k užívání. Další zmínka o varhanících je z roku 1907, kdy byl vypsán konkurz na post varhaníka. Byl přijat pan Vincenc Fajkus, varhaník a skladatel z Metelovic u Místku (na fotografii). Roku 1930 nastoupil za varhaníka svobodný 25 letý Ludvík Ostřížek. Dříve nebyly varhany elektrické, ale měchy se musely rozpohybovat šlapáním, což byla funkce, kterou nechtěl nikdo dělat. Dnes bychom to možná uvítali jako posilovnu zdarma. V roce 1940 byly pořízeny nové varhany už s elektrickým ventilátorem. Pana Ostřížka po dlouholeté službě vystřídala jeho neteř paní Marie Poláchová. Po paní Poláchové se stal varhaníkem pan učitel Josef Zigáček. Oba se naučili na varhany hrát sami. V současné době se střídají ve hře na varhany čtyři varhanící – Martin Novák, Václav Pecůch, Ján Faragula a Tomáš Polách. Všem patří velký dík za jejich obětavou službu. Ještě bych chtěla na závěr dodat, že duchovní hudba a společný zpěv, tak jak jsem se dočetla ve wikipedii, je prostředkem k dosažení pocitu sounáležitosti s Bohem. Má mít harmonizační a sjednocující vliv na přítomné a je také odrazem vnitřního stavu věřících. Chce se mně položit otázka. V jakém stavu je naše farnost? Je na svobodě každého, jakým způsobem prožívá a zapojuje se do společné liturgie. Liturgická hudba je předepsaná jednotně pro celou českomoravskou církev. Uchovávejme staré písně, ale hleďme také kupředu.

                                                                                                          Za farnost Jitka Omelková

Součástí naší krajiny bývají různé kříže podél cest a silnic, které nám tu zanechali naši předkové. Většinou už to ani nevnímáme. V naší farnosti se mohly děti v postní době zúčastnit hry, která spočívala v putování po křížích v Prušánkách nebo okolí. Každý týden byl určen jeden kříž (např. směrem na Josefov, v Nové ulici, u myslivny atd.), kde byl ukrytý „poklad“ v podobě obrázku s úryvkem evangelia na daný týden a úkol, který musely děti splnit na místě. Obrázek pak děti přinesly v neděli na katechezi a mohly otisknout svůj prst na symbolický obrázek k danému evangeliu, který byl připevněný na velký kříž. Tento kříž pak děti společně nesly v obětním průvodu při mši svaté. Kdo to nezvládl sám, musel se zapojit někdo z rodiny a udělat si výlet ke kříži. Nebylo to úplně jednoduché, protože některý týden docela mrzlo a nebylo zrovna příznivé počasí pro vycházky, ale kdo chtěl úkol splnit, tak to překonal.  V sobotu 10. března 2018 se uskutečnilo v Moravské Nové Vsi setkání ministrantů a dětí z farností na Podluží. Z naší farnosti bylo na této akci šest dětí, které se mohly utkat s ostatními ve fotbale, ping pongu nebo v deskových hrách.

Postní doba je přípravou na největší křesťanské svátky Velikonoce. Židé dali tomuto pohanskému svátku jara nový význam svým svátkem Pesach – oslavou vyvedení a osvobození židovského národa z egyptského otroctví. Křesťanský význam Velikonoc je oslava Kristova vzkříšení a nadějí pro celé lidstvo. Tentokrát střípky z historie naší farnosti doplním pouze historickou fotografií z období Velikonoc v 50. letech minulého století.
Všem přeji požehnané Velikonoce.

                                                                                                                  Jitka Omelková

Zpravodaj 1/2018:

 Otázka by mohla znít: „Co je to život?“ – Možná řeknete: „To ví přece každý!“ Ale definovat ho nedokážeme. A už vůbec ne dát, vyrobit. Pšeničné zrnko můžeme vyrobit, ale neumíme mu dát to podstatné – aby klíčilo a rostlo… – tedy vdechnout mu život, tu úžasnou sílu.

A když život nedokážeme dát, tím spíš ho nemáme právo brát. Příliš se rozšiřuje mentalita, která je zaměřena proti rodině a životu. A to je velmi nebezpečné. Upozorňuje na to i každoroční Národní pochod pro život a rodinu, který se letos koná 7. dubna v Praze.

25. řezen je „Den modliteb za úctu k počatému životu a za nenarozené děti.“

Matka Tereza před prezidentem a dalšími vysoce postavenými lidmi Ameriky ve svém projevu ve Washingtonu v roce 1994 řekla mimo jiné i tato slova:

„Potrat je dnes největším nebezpečím pro mír, protože je to válka vedená proti dítěti – přímá vražda nevinného samotnou matkou. A když dopustíme, že matka může zabít dokonce své vlastní dítě, jak můžeme po jiných lidech chtít, aby se nezabíjeli navzájem? Matku, která uvažuje o potratu, bychom měli přivést k tomu, aby milovala, tzn., aby dávala, i když to ohrozí její plány nebo volný čas. Země, která potraty povoluje, neučí lidi milovat, ale používat násilí k dosažení svých cílů. Proto je potrat úhlavním nepřítelem lásky a míru.“

Jsme v nebezpečí, jsme ohroženi. Ne tolik islámskou imigrací, jak nás straší mnozí populisté, ale především vymíráním. Naše populace stárne a vymírá, podobně jako celá Evropa. A navíc je tu rodině nepřátelská genderová ideologie, která má sebevražedné důsledky. Nedivme se, že do vylidněné Evropy se budou stěhovat národy, především z Afriky, které početně rostou, jsou mladé a hledají lepší životní podmínky. To vše jsou však důsledky sobeckého chování Evropanů. Národ bez zdravé rodiny nemá budoucnost. Jen zaslepení lidé mohou ve velkém zvát cizí pracovníky do našich podniků nebo šířit strach z imigrantů, když současně nepracují na podpoře rodin s více dětmi. Jedině dobré velké rodiny jsou řešením a nadějí do budoucnosti. Každé narozené dítě mění populační vývoj k lepšímu.  Chce to chuť a odvahu k životu. Rodina s více dětmi je současně ideálním výchovným prostředím. Všichni podvědomě víme, že fungující rodina je obrovským bohatstvím. Potraty si vyžádaly více obětí než všechny války v historii lidstva. Za dobu platnosti interrupčního zákona (letos je to už 60 let) u nás počet provedených zákroků dosahuje třetinu počtu našich obyvatel! Mohli být mezi nimi géniové, zruční řemeslníci nebo schopní politici, kteří nám teď tolik chybí. Každý rok je to 20 000 dětí, (tj. 55 dětí denně!) které přicházejí o život už před narozením! A pak nám chybí pracovní síly a populace stárne.

Je strašné dívat se na fotografie zmasakrovaných dětí při tzv. umělém potratu. Jaké násilí páchají na bezbranném tvorečkovi, když jeho tělíčko roztrhají na kousky, nebo rozleptají solí. Co je proti nim Herodes se svými pár zabitými dětmi v Betlémě! Potraty jsou navíc v rozporu s Hippokratovou přísahou, kterou skládají všichni lékaři. Nenarozené děti umírají mlčky, nemají žádné hřbitovy ani pomníky. Náš dočasný domov, lůno matky, dárkyně života, se stává popravištěm. Navíc nikdo matku nevaruje před ohrožením jejího zdraví a někdy i života, nebezpečím tělesných komplikací, budoucím problémem otěhotnět a dítě donosit, a zejména před duševními poruchami, depresemi a pocitem viny, které ji čekají. Jistě existují vážné obtíže, které může způsobit nechtěné či nečekané těhotenství. Lze je však řešit jinak než za cenu zabití bezbranného človíčka. Mnoho rodin čeká na vyřízení své žádosti o adopci a rádi by se ho ujali. Všímejme si problémů lidí kolem sebe. Možná se nám naskytne možnost pomoci nastávající mamince v tísni, když ne jinak, alespoň radou a povzbuzením. Pro ty, které čekají nečekané dítě, existuje linka pomoci (800 108 000).

Velikonoce jsou svátky života. A slavíme je na jaře, když se příroda probouzí a rodí se mláďata. Važme si života od začátku až do konce a pomáhejme každému k tomu, aby ho mohl celý hodnotně prožít – jako vzácný dar!

                                                                                                           Vít Hába, farář

Zpravodaj 4/2017: Stavba kostela byla bohužel založena na nepevném slínovitém podloží. Časem se objevily ve zdivu pukliny a kostel se začal pomalu “rozjíždět”. P. Augustin Pinkalský píše v kronice roku 1861 o stavu kostela toto: „Vstoupiv do zdejšího chrámu Páně, nemálo jsem se zarmutil. Nejednou byli jsme v čas služeb božích kusami z klenutí padající malty pobouřeni a k útěku z chrámu Páně přinuceni. I z hlavního oltáře, kuse dřeva, ruka neb noha cheruba dolů padaly a takto život kněze v nesnáz uvozovaly. “Údajně se chrámové zdi klonily do farské zahrady, což bylo již okem viditelné. Kostel musel být tedy podepřen postupně sedmi pilíři. Každý byl postaven asi ze 7000 cihel. Roku 1880 byla loď kostela stažena železnými táhly a koruna zdiva zpevněna železobetonovým věncem za pomoci cementu, což se později projevilo zavlháním zdiva. Kostel byl mnohokrát opravován. K nejzávažnějším stavebním zásahům došlo po druhé světové válce, kdy byl kostel poškozen dělostřelbou. Poslední velká oprava proběhla v 90. letech. Bohužel nadále zdivo v kostele vlhne a bude se to muset opět řešit.

Brzy ale v kostele zavládne adventní a posléze vánoční atmosféra. Do tohoto období spadají i různé svátky. Kromě Sv. Mikuláše, jehož svátek si připomeneme s dětmi, je to např. svátek prvomučedníka Sv. Štěpána, kdy je tradičně sloužena mše svatá za mládež s doprovodem Štěpánských koledníků. Dále svátek sv. Jana, kdy se žehná víno, sv. Betlémských dětí mučedníků, kdy je mše sloužená za děti a v neposlední řadě je to svátek Svaté Rodiny, kdy si manželé obnovují své manželské sliby. Všichni jste srdečně zváni. Je dobré si občas připomenout, proč vlastně ty Vánoce slavíme. Přeji všem požehnané svátky i další dny.

                                                                                            Za farnost Jitka Omelková

Zpravodaj 1/2017: V letošním roce si katolická církev připomíná 100. let od zjevení Panny Marie ve Fatimě. P. Maria se zjevila třem malým pasáčkům – desetileté Lucii Santosové, devítiletému Františkovi a sedmileté Hyacintě Martovým. Celkem došlo k šesti zjevením, kdy první se stalo 13. května 1917 a poslední 13. října 1917 ukončeno  tzv. slunečním zázrakem. Dětem zpočátku nikdo nevěřil a zažily krušné chvíle a výslechy. Nakonec po důkladném teologickém šetření byla zjevení v roce 1930 uznána církví jako pravá. Při těchto zjeveních byla dětem  sdělena tři tajemství, která se během dalších desetiletí postupně odkrývala. V těchto tajemstvích byla uvedena proroctví, která se naplnila, a děti si je nemohly vymyslet. Např. druhá světová válka nebo osud jich samotných. Církev nikoho nenutí, aby těmto zjevením věřil. Je na každém, zda tomu bude věřit nebo ne.

V naší farnosti se k této příležitosti uskuteční 14. 5. 2017 tzv. Fatimský den. O podrobnostech a programu budou ještě farníci informováni.

Nyní jsou ale před námi Velikonoce. Jsou to největší křesťanské svátky. Přeji všem otevřená srdce velikonočnímu tajemství, které je radostné a osvobozující.

                                                                                                        Za farnost Jitka Omelková

Dne 9. 6. 2017 probíhala v celé naší zemi tradiční akce “Noc kostelů”. V naší farnosti jsme si po 9 letech pustili pásmo o historii naší farnosti, které vzniklo při příležitosti 250. výročí posvěcení našeho kostela. Jedna z farnic mně na druhý den říkala, že to bylo moc pěkné, a že si mnohé člověk už ani nepamatuje. Připomněla jsem jí, že si to před 9 lety všichni kupovali na DVD. Ona ale odpověděla: „To néni pro nás, my starší ludé bysme si o tem aj neco přečetli.”   Tak jsem se rozhodla, že budu psát střípky z historie naší farnosti na pokračování ve Zpravodaji, stejně jako máme možnost číst příspěvky z historie naší obce.

Kapitola – stavba kostela

Před tím, než byl postavený kostel, patřily Prušánky pod farnost Čejkovice, kde byly vedeny také všechny matriky – informace pro ty, kdo byste si chtěli někdy vybádat svůj rodokmen. Toto spojení sahá až do dob středověku, kdy Prušánky, tehdy ještě Prusy, patřily vizovickým cisterciákům a ti byli podřízeni velehradským mnichům. Klášter ale zaniknul a podle patronátního práva připadl majetek kláštera, tedy i Prušánky, pánům z Kunštátu. Ti koupili ještě Čejkovice a tím se na několik staletí spojily Prušánky s čejkovickým panstvím. Důvodem stavby kostela bylo stále intenzívnější osídlení obce lidmi a to, že věřící museli chodit na bohoslužby až do Čejkovic. Navíc cesta vedla přes pastviska ” Drahy”, kde byly vinné sklepy. Prušánečtí se v nich cestou do kostela zastavovali a občerstvovali se. Mnozí z nich se pak na bohoslužby nedostavili vůbec. Obec Prušánky se proto obrátila na olomouckou kolej řádu Tovaryšstva Ježíšova a jejím prostřednictvím na biskupa, aby zde povolili stavbu kaple sv. Isidora. K uskutečnění záměru došlo roku 1712. Plánek kaple nakreslil a stavbu uskutečnil olomoucký zednický mistr Lukáš Lősk. Velikost kaple byla stejná jako střed současného kostela pod kopulí.

Jitka Omelková

Zpravodaj 3/2017:

Kaple Sv. Izidora sloužila 40 let a pro svou zchátralost byla nahrazena stavbou skutečného kostela. Na stavbu kostela dohlížel P. Jiřík, který ale zemřel těsně před dokončením stavby kostela, která trvala 7 let. Kostel byl zasvěcen opět sv. Izidorovi, patronu rolníků a druhým patronem se stal sv. Martin, protože na jeho svátek 11. listopadu 1758 byl kostel vysvěcen. Kostel byl vybudován ve stylu vrcholného baroka a na trůnu vládla právě Marie Terezie. Oslavu posvěcení chrámu, tedy hody, si už dnes připomínáme jen v kostele, protože v roce 1981 bylo slavení hodů přesunuto na léto a nyní se vztahuje ke kapličce u kostela, která byla vysvěcena 7. 8. 1994, aby byl zachován duchovní ráz hodů.

                                                                                                                           Jitka Omelková