Zpravodaj 4/2022:  Víme, jak je to nepříjemné, když na nás někde nezbude místo – třeba v autobuse nebo ve vlaku a člověk musí stát, nebo se tam vůbec nevejde a má smůlu. Musí čekat na další spoj. Nebo se potřebuje ubytovat a mají obsazeno. Všude plno lidí, protože je veletrh nebo nějaké mistrovství světa. A tak chodí v cizím městě od hotelu k hotelu a hledá, ptá se.

Nějak tak to vypadalo o prvních Vánocích. Maria, žena čekající dítě, se musela vydat na dalekou cestu do Betléma, když se konal soupis lidu. A tehdy se cestovalo pěšky! Byla to náročná cesta, trvala několik dní. A v Betlémě – všude plno lidí, žádné místo pro ubytování. Nebylo pro ně místa. A tak se Ježíšek narodil v jeskyni, ve chlévě, v chudobě. Ale narodil se v prostředí lásky!

V naší době je tomu právě naopak. Lidé se mají dobře – a děti nepřijímají – nemají pro ně místa. Museli by se omezovat, žít skromněji. Naříkají na bídu, drahotu, a přitom jídlo vyhazují. Dřív mívali lidé i přes deset dětí, to když byla skutečná bída. Dnes chybí pravá láska, která se dokáže obětovat pro dobro toho druhého.

„Nech si to vzít“  radí se nastávající mamince, jako by o nic nešlo. A přitom jde o život nového člověka! A lidé dovedou být zlí, posmívat se těm, kdo mají víc dětí, že jsou nešikovní atp. Matka Tereza ve svém projevu v roce 1994 ve Washingtonu řekla: „Cítím, že potrat je dnes největším nebezpečím pro mír, protože je to válka vedená proti dítěti – přímá vražda nevinného vykonaná samotnou matkou. A když dopustíme, že matka může zabít dokonce své vlastní dítě, jak můžeme po jiných lidech chtít, aby se nezabíjeli navzájem?“

A tak náš národ stárne a vymírá. Nemáme pro děti místo. Místo ve svém srdci. Druhá strana téže mince je tolik diskutovaná euthanázie – ukončit život nemocných a starých lidí – zabít je, abychom se o ně nemuseli starat. Proč? Protože pro ně nemáme místo ve svém srdci.

Otevřme se radostnému poselství Vánoc! Otevřme se životu! Otevřme se lásce! Dopřejme druhým dostatek místa ve svém srdci. Šťastní můžeme být v životě jen tehdy, když se o druhé budeme s láskou starat, ne když se jich zbavíme. Proto jsme zde na světě.

Vánoce prožité v pokoji a radosti přeje Vít Hába, farář

Zpravodaj 4/2022:   Jistě jste si všimli, že prušánecký kostel prochází již nějakou dobu další opravou. K tomuto tématu jsem vybrala několik poznámek z farní kroniky.
Stavba kostela trvala sedm let a nahradila již 40 let zchátralou kapli Sv. Izidora. Kostel byl vysvěcen 11. listopadu 1758. Tedy na svátek Sv. Martina. Proto má kostel oba patrony.
Datum vysvěcení víme z nápisu ve věži, který ale o 100 let později přepsal do farní kroniky p. František Vlach, protože na stěně vznikla puklina a po opravě nebylo možno zápis zachovat. Stavba kostela byla bohužel založena na nepevném slínovitém podloží. Proto se časem objevily ve zdivu pukliny a kostel se začal pomalu „rozjíždět“. P. Augustin Pinkalský napsal roku 1861 o stavu kostela toto: „Vstoupiv do zdejšího Chrámu Páně, nemálo jsem se zarmutil. Nejednou byly jsme v čas služeb Božích kusami z klenutí padající malty pobouřeni a k útěku z Chrámu Páně přinuceni. I z hlavního oltáře kuse dřeva, ruka neb noha cheruba dolů padali, a takto život kněze v nesnáz uvozovali.“
Údajně se chrámové zdi klonily do farské zahrady, což bylo již okem viditelné. Kostel musel být tedy podepřen postupně  sedmi pilíři. Každý byl postaven asi ze 7000 cihel. Roku 1880 byla loď kostela stažena železnými táhly a koruna zdiva zpevněna železobetonovým věncem.
Kostel byl mnohokrát opravován. K nejzávažnějším stavebním zásahům došlo po druhé světové válce, kdy byl kostel poškozen dělostřelbou. Tehdy byl snížen hřeben nad kopulí a udělala se nová věžička. Další velká oprava proběhla v 90. letech, kdy byly vyměněny krovy, krytina nad kopulí, proběhla sanace zdiva. V současné době byly provedeny opravy a opatření kvůli vlhnutí zdiva. Zevnitř už je kostel opravený a  vymalovaný.  Venkovní úpravy stále ještě probíhají.

Nadcházející adventní a vánoční období je dobrá příležitost navštívit tento duchovní stánek a učinit „opravu“ i ve svém srdci nebo se jen tak ztišit.

Farnice Jitka Omelková

Zpravodaj 3/2022

Charita je nejstarší dobročinná organizace s celostátní strukturou v České republice. Je největším poskytovatelem sociálních a zdravotních služeb. Síť tvoří asi 300 Charit různé velikosti, aby mohla pomáhat potřebným v místě, kde žijí. Postupně se profesionalizovala, aby mohla vykonávat své nejvlastnější poslání: poskytovat odborné zdravotní a sociální služby k prospěchu celé společnosti. Každoročně pomáhá téměř 180 tisícům lidí u nás a její humanitární pomoc a projekty rozvojové spolupráce přispívají ke zlepšení kvality života lidí na čtyřech kontinentech. V Charitě pracuje více než 8800 zaměstnanců a spolu s desítkami tisíc dobrovolníků podává pomocnou ruku těm, kteří si sami neporadí – kvůli nemoci, stáří, hendikepu, dluhové pasti nebo sociální nouzi.

Komu pomáhá? Jsou to nemohoucí, hendikepovaní, děti, nemocní, lidé bez domova, sociálně vyloučení, osamělí, senioři, rodiny v tísni. Zavedla i domácí péči, aby pacienti a senioři mohli zůstat doma, hospicové služby, aby nevyléčitelně nemocní netrpěli a mohli zůstat se svými blízkými až do konce svého pozemského života. Také je to účinná pomoc při povodních, tornádu apod. Nyní je to také pomoc lidem prchajícím před válkou na Ukrajině. A stále pokračuje snaha o oddlužení těch, kteří se ocitli v dluhové pasti. Patří sem i druhé kolo Milostivého léta, které právě probíhá. Charita není organizace jako každá jiná. Svou službu vykonává jménem církve. Když Charita pomáhá, nikoho se přitom ale neptá, zda chodí do kostela, nebo jaký má názor na svět. Zjišťuje, čím může konkrétnímu člověku za daných okolností nejlépe pomoci. Pořádá Tříkrálovou sbírku, nejrozsáhlejší sbírkovou akci u nás.

27. září je Den Charity. Charita stojí na straně slabých a odstrkovaných. Snaží se, aby život byl snesitelnější a lidštější. Přejme jí do dalšího století její činnosti hodně sil, zdraví a hodně ochotných pomocníků!

Vít Hába, farář

Zpravodaj 3/2022

Nevím, kam až sahá tradice výuky náboženství, ale já patřím k pamětníkům, kteří chodili do náboženství v době komunistické éry, i se všemi důsledky, které to obnášelo. Pravda je, že v osmé třídě (tehdy byla jen osmiletka) jsme z 38 žáků zůstali jen dva, ale nikdy jsem toho nelitovala. V 90. létech chodilo do náboženství až 150 dětí, proto byla také zřízena pro tyto účely samostatná učebna. Loni to bylo údajně kolem 40 dětí, což pořád není málo.

Dodnes si vzpomínám na příběh, který nám vyprávěl tehdejší vyučující p. František Kozár. Byl to příběh kněze Maxmiliána Kolbeho, který se v koncentračním táboře obětoval za otce od rodiny a šel místo něj do tzv. bunkru smrti. Ano, někdo může namítnout, že výuka náboženství není potřebná k tomu, abychom z naších dětí vychovávali slušné lidi, ale hodnoty, které v životě vyznáváme a podle nich pak jednáme, se také nevaří úplně z vody. A náboženství je jedna z možností, kde se tyto hodnoty učí děti nějak vstřebávat. Jako je například v příběhu Maxmiliána odvaha a obětavost pro druhé.  Znalost desatera není určitě nikomu na škodu. Neuvědomuji si, ve kterém předmětu se těmto morálním hodnotám věnuje nějaký čas. To, čím si člověk kultivuje svoje svědomí, si volí každý sám. Jsem moc ráda, že výuka náboženství na naší škole je. A shodou okolností paní lektorku znám jako svoji bývalou kolegyni a vím, že se bude snažit dětem předávat jenom to nejlepší.

Farnice Jitka Omelková

Zpravodaj 2/2022: Rozhodnutí uspořádat vloni 25. července první „Světový den prarodičů a seniorů“ přišlo v době, která byla poznamenaná pandemií a utrpením naší starší generace ve všech částech světa. Zprávy o seniorech, kteří museli zemřít v osamění a poté jim dokonce nebyl vypraven ani pohřeb, působily hlubokou bolest.

A léta běží…

V čem spočívá umění stárnout? Přibývání let má být postupným životním dozráváním bez křečovité snahy zdržet čas. Mohou nám pomoci slova Bible. V 31. žalmu král David říká: „…moje budoucnost je ve tvých rukou.“ Kdo se podobně jako David spoléhá na Pána Boha, ten nemusí prožívat ani bolest, ani stesk nad tím, že mu přibývá let. Neklamným znakem přibývajících let života je, že začínáme zapomínat. Také na sobě pozorujeme i to, že se nedovedeme rychle nadchnout a rozjásat, jako tomu bývalo dříve. Radost a štěstí nejsou tak opojné jako kdysi, ale i zklamání a bolest ztratily na své sžíravosti. Nejsme již tak odvážní a podnikaví, jak tomu bylo v mládí. Zkušenosti zatížily naše rozhodování. A tak se pozvolna měníme fyzicky i psychicky.

Až dosud jsme žili s nadějí, že máme ještě všechno před sebou. Postupně v nás však sílí vědomí, že život je krátký a že ho už před sebou máme málo. Jedno z prvních kritických období nastupujícího stáří se dostavuje v době mezi čtyřicítkou a padesátkou, to je v době tzv. přechodu, který je podmíněn hormonálními změnami v těle. Ty mají svůj vliv i na myšlení a na celý životní styl. Před námi se tím nezadržitelně otevírá doba stáří.

Umění nestárnout, ale místo toho dozrávat, se musíme učit. Zásadně platí, že každý je tak starý, jak se cítí. Bernard Shaw řekl: „Člověk dozrává v sedmdesáti až osmdesáti letech, když ho mladší generace už dávno chce odstrčit z cesty.“ Když slavil své devadesátiny, přišel též i jeden mladší fotograf udělat snímek věhlasného mistra. Přitom vyslovil přání, aby směl pořídit podobný snímek, až bude mistrovi 100 let. Bernard Shaw se na něj pátravě podíval, změřil si ho od hlavy až k patě a řekl mu: „Mladý muži, vypadáte celkem zdravě, doufejme, že se toho dožijete.“

Kde je tajemství toho, že někteří lidé i ve vyšším věku jsou poměrně svěží? Mnoho záleží na tom, jak se s nastupujícími změnami tělesného i duševního života dokážeme vyrovnat. Jestliže se jim usilovně bráníme a děláme všechno, abychom je nějak zadrželi nebo zpomalili, stárneme. Dokážeme-li je však z Božích rukou přijmout, a to s modlitbou: „Pane Bože, moje budoucnost je ve tvých rukou“ a přizpůsobujeme-li svůj život novým omezeným možnostem, pak dozráváme. Dozrávat znamená přizpůsobovat všechno věku, ve kterém právě jsem: svou práci a své zájmy, svůj zevnějšek i své zábavy, svoji společnost i tempo a styl svého života. K dozrávání nutně patří také připravenost kdykoliv odejít z jeviště života. Pro toho, kdo věří v Boha, nemusí být dny stáří naplněny nostalgickým smutkem a steskem. Spíše naopak! Kdo dozrál nejen tělesně a psychicky, ale také duchovně, ten může prožívat, že jeho dny ve stáří jsou prohřáty tichým podzimním sluncem vděčnosti a prozářeny světlem naděje před branami nebe.

Vít Hába