Nástroje pro usnadnění přístupu
Třetí část souhrnného přehledu zásadních projektů zastupitelstva obce, kterým jsme se v uplynulých čtyřech letech věnovali. Mezi ně patří multifunkční prostor za kostelem a cykloturistika.
Druhá část souhrnného přehledu zásadních projektů zastupitelstva obce, kterým jsme se v uplynulých čtyřech letech věnovali. Mezi ně patří rekonstrukce centra obce, revitalizace Nechor a nová retenční nádrž.
Vážení majitelé sklepů,
jménem obce Prušánky si Vás dovoluji požádat, abyste poučili své hosty (ale týká se to i mnohých domácích), že v Prušánkách, jejichž součástí Nechory jsou, třídíme odpady. V této oblasti se naše obec každoročně umisťuje na čelních místech soutěže obcí v třídění odpadů. Je proto velmi znepokojivé a zároveň těžko pochopitelné, že se v Nechorách odpady netřídí, případně třídí naprosto minimálně, a že v kontejnerech, určených na komunální odpad, končí velké množství PET lahví, plastů, papíru a skla, které patří do kontejnerů jiných. Naprosto zbytečně tak navyšujeme objem komunálního odpadu, zatěžujeme životní prostředí a vytváříme nehezká zapáchající zákoutí, která kazí naše krásná místa. Přitom stačí tak málo – důsledně odpad třídit! Vždyť je to pro každého jen několik desítek vteřin času navíc, které však prostředí okolo nás velmi pomohou.
Další naprosto nepochopitelnou záležitostí je to, že je-li kontejner plný, lidé dál hromadí odpadky kolem něho, místo toho, aby je odvezli jinam. Třeba na sběrný dvůr nebo domů, ne však do větrolamu nebo nejbližšího příkopu.
Děkujeme za vstřícnost a pochopení.
Ing. Lubomír Zahradník, starosta obce Prušánky
Nabízíme první část souhrnného přehledu zásadních projektů zastupitelstva obce, kterým jsme se v uplynulých čtyřech letech věnovali. Mezi ně patří rekonstrukce centra obce, vybudování Hudební, taneční a výtvarné školy a rekonstrukce Nechor. Reportáž v osmi minutách shrnuje první část stěžejních investic obce v uplynulém volebním období.
Videoreportáž: Vybudování HTVŠ Prušánky, rekonstrukce Nechor a centra obce
Zpravodaj 2/2018: Žijeme v době, které vládnou elektronické systémy a mobilní aplikace všeho druhu. Pomáhají nám orientovat se v práci, na ulici, v životě vůbec. Jsou skvělé, je s nimi spousta zábavy. Máme v autech i na kolech navigátory, víme, kde je jaká uzávěrka, kde je nutné zpomalit atd. Jenže jsou to jen aplikace, chytré krabičky. Nikdy nenahradí člověka a jeho schopnost se orientovat. Někdy mám ale pocit, že nám škodí. Zapomínáme na základní pravidla, která na nás nikde z mobilní aplikace nevyskočí, ale která platí pořád. Jedním takovým je „pravidlo pravé ruky“. Nenajdete k němu značku ani na silnici, ani nikde jinde, ale platí. Nikdo nikdy ho nezrušil. Víte, kolik je v Prušánkách neoznačených křižovatek? Tam všude platí pravidlo pravé ruky. Když ráno projíždím před osmou kolem školy, tak si představuju, jak se andělé snáší nad projíždějícími auty… Do školy se auta dostávají hned přes několik křižovatek, kde platí pravidlo pravé ruky. Nevěřili byste, kolik řidičů mířící v ranním shonu do práce, má pocit, že je stále „na hlavní“. Pravidlo pravé ruky platí pořád, pro řidiče aut i pro cyklisty. Nezbývá, než sem tam vypnout mobily a navigace a pořádně se kolem sebe rozhlédnout. Šťastnou cestu přeji nám všem o prázdninách i po nich!
Helena Hájková
Zpravodaj 2/2018: Mezi těmi, kteří sice válku přežili, ale přesto na následky válečných útrap zemřeli, byl František Maděřič. Narukoval ihned na začátku války roku 1914 do Kroměříže k 25. pluku domobrany. Do pole jel dne 9. srpna roku 1914 proti Rusku, kdež si pobyl asi devět měsíců. Prodělal mnoho bitev, mnoho pochodů za tu dobu. Když dne 23. května roku 1915 vypověděla Itálie válku Rakousku, tu ihned byla přivážena vojska z ruské fronty proti Itálii. Mezi těmito byl i pluk, ve kterém sloužil František Maděřič. Na italské frontě si pobyl tento občan asi tři měsíce. Pak byl zase převezen na ruskou frontu, kdež si pobyl asi pět měsíců. Z ruské fronty na začátku roku 1916 byl opět tento pluk převezen na frontu italskou, kdež si pobyl osm měsíců. Když dne 27. srpna roku 1916 vypovědělo Rumunsko válku Rakousku, tu ihned byl ten oddíl, ve kterém už jako desátník sloužil František Maděřič, převezen do Sedmihrad proti Rumunsku. Tam si pobyl několik měsíců, až na začátku roku 1917 onemocněl na úplavici. Následkem toho byl převezen do nemocnice, kdež si pobyl asi tři týdny, pak byl propuštěn domů na zotavenou. Po ozdravění narukoval zase do Kroměříže a odtud zanedlouho jel s doplňovacím oddílem v březnu roku 1917 na italskou frontu.
Mnoho bitev, mnoho útoků prodělal, už dva a tři čtvrtě roku se probíjel a smrt jakoby se mu vyhýbala. Zdálo se, že až s přílišnou lhostejností podstupoval válečné nebezpečí, jakoby opovrhoval svým životem, ačkoliv měl dosti četnou rodinu. Až konečně i na něho došla řada…
Bylo to v letní dobu roku 1917 při jedné divoké ofenzívě, když se rakouská vojska utkala s italskými, zápasíc o alpskou horu Sv. Gabriel. Při prudkém útoku byl desátník František Maděřič těžce raněn od šrapnelu, nebo uraženým kamenem do kolena. Konec válčení…
Těžce raněn byl odvezen do nemocnice ve Sv. Hypolitu v Horních Rakousích. Když byl částečně uzdraven, přijel domů ku své rodině, kdež si pobyl až do srpna roku 1918. Pak se mu znovu stará rána rozjitřila a on jezdil po různých nemocnicích v Brně, Kroměříži, až konečně zůstal ve vojenské nemocnici v Hodoníně, kdež byl operován a noha mu byla nad kolenem uřezána. Už dávno jest mír, už dávno umlkla děla a strojní pušky, a ještě umírají vojíni v různých nemocnicích, mnohý s nevyhojitelnou nemocí čeká, až ho smrt z tohoto utrpení vysvobodí. Už pomalu rok trvá mír, už rok nejezdí vojenské vlaky, ale v nemocnicích na chirurgických odděleních je ještě plno práce. Lékaři dokončují svoje dílo buď ve prospěch nebo v neprospěch nemocných.
I František Maděřič se nalézá mezi těmito posledními oběťmi války. Jest už beznohým invalidou, ale není mu možno opustit lože a vrátit se ku své rodině. Leží takto v beznadějném stavu, a proto se lékaři rozhodli ještě pro operaci. Znovu zajely nože a pilky do těla nešťastníkova a obětí této nové operace se stala už jednou řezaná noha, a byla mu v nejvyšší části ve stehně znovu uřezána. Kdo něco podobného nezažil, ten neví, jaká jest to bolest. Avšak nepřežil dlouho tuto novou operaci a za tři dny po ní dne 25. září roku 1919 zemřel. Smrt ho vysvobodila z tohoto utrpení. Umírá nedaleko své rodné obce v okresním městě Hodoníně. Odpočívá na hodonském hřbitově. Budiž mu země lehkou!
Z prušánecké kroniky vypsala a upravila Jana Kamenská
Zpravodaj 2/2018: V pátek 22. června v 17:30 začala tradiční Svatojánská noc v parku u koupaliště. Tentokrát proto tak brzy, aby vystupující mohli splnit své další závazky na městských slavnostech v Kyjově. Takže první vystoupení Divadelní a kaskadérské společnosti Štvanci začalo už v 18 hodin a mělo název Kavalír a tanečnice V tomto romantickém představení mohli diváci vidět krásnou tanečnici a kavalíra na andaluském koni, prvky drezúry, španělský krok, kompliment, sed a leh koně, dovednosti jezdce se zbraní v ruce a další zajímavosti, a to vše za doprovodu tance se španělskými prvky. Druhé vystoupení byly rytířské ukázky. Meče, dvouruční meče, sekery, štíty – to byly zbraně, jimiž mistrně vládli rytíři v blýskavých zbrojích na turnaji pro královnu.
Jenom pro zajímavost – skupina Štvanci byla založena v roce 1990. Za dobu svého trvání odehrála společnost nespočet představení u nás i v zahraničí. Spolupracuje s produkcemi při natáčení historických filmů – její členové zastupují herce v rizikových scénách, zejména jako kaskadéři se specializací na historický šerm a koně. Jako šermíři, jezdci, kaskadéři či dubléři se podíleli na více než třiceti filmových projektech z produkce USA, Kanady, Francie, Velké Británie, Itálie, České republiky a Slovenské republiky: Kateřina Veliká, Král Ubu s Bolkem Polívkou, Johanka z Arku, 1864, Napoleon, Bathory, Andělská tvář s Míšou Kuklovou, Poslední legie, britský seriál Mušketýři, který se natáčel v České republice, Borgiové a mnoho dalších…
Dalším vystupujícím byl ALL STARS fitness tým dětí z Lužic. Tak ti byli naprosto úúúúžasní! Vystoupení skupin (třeba žabičky, Minnie nebo kuchařinky) i jednotlivců (naprosto skvělá malinká beruška s kytkou) neměla chybu a my diváci jsme si mohli ruce utleskat!
All Stars funguje v Lužicích pod vedením hlavní trenérky oddílu Kateřiny Knápkové už osmým rokem. Navštěvují ho děti ve věku od 4 -16 let. Pravidelně se zúčastňují mistrovských soutěži i pohárových mezinárodních závodů. Ve fitnessu dětí se hodnotí sestava složená z akrobatických, tanečních, silových a flexibilních prvků. V letošním roce na Mistrovství České republiky získali v různých věkových kategoriích čtyři zlaté medaile a dvě stříbrné. Sedm dívek bylo také nominováno na Mistrovství světa, které se konalo týden před Svatojánskou nocí v Bratislavě. Děvčata se umístila v první dvacítce, což je skvělý výsledek a my jim moc blahopřejeme…
Nechybělo ani losování o tradiční svatojánský šperk pro dospělé a cenu pro děti. Pro ty, které nic nevyhrály, byl nachystán košík plný bonbonů. Děti ještě kromě toho dostaly spolu se vstupenkou zlatý dukát a svítící náramek na ruku.
Na závěr večera vystoupila skupina Firelovers s ohňovou show s názvem Detonation, kterou diváci – hlavně děti – přinutili potleskem k přídavku. Celý večer hrál DJ Roman Antoš z Ratíškovic.
Poděkování patří našim důchodkyním, které v pokladnách statečně vzdorovaly zimě a větru.
Jana Kamenská
Zpravodaj 2/2018: Tentokrát přijeli břeclavští studenti s komedií Deník puberťáka aneb mé dětství za socialismu. Sami o ní říkají: „Divadelní hra Normální debil vznikla na motivy stejnojmenné knihy Roberta Bellana. Jedná se o retro komedii, kdy základem vyprávění jsou příhody z autorova dětství prožitého v socialistickém Československu. Během hry plné humoru, nadsázky i nostalgie se ocitneme spolu s hlavním hrdinou – známým průšvihářem Norbertem Intribusem – například v socialistické domácnosti, ve škole, na fotbalovém hřišti, u splavu, v nemocnici, nebo třeba i na překvapivě hřbitovním sexuálním večírku. Nedílnou součástí inscenace je dobová „Pop music“, vysílání Československé televize a odborný pohled na psychický vulkanismus.“
Zejména starší ročníky, které prožily tuto dobu, se dobře pobavily. Byla tam sice hromada sprostých slov, proto je taky hra přístupná až od 12 let, ale jak řekla paní režisérka Dana Vilímková, bez nich by to ztratilo autenticitu.
A všichni byli herci skvělí, ostatně jako vždy. Už se těšíme na příští rok, kdy nám slíbili letos odloženou hru Veselé paničky windsorské.
Jana Kamenská, foto Jana Hunkařová
Zpravodaj 2/2018: Křest dlouho očekávaného dokumentu s podtitulem „Tož to byuo tak…“ se konal v neděli 6. května 2018 v Kulturním domě v Prušánkách. Kmotrem se stal pan František Hradil, bývalý starosta obce a kronikář. Výběr prušáneckých občanů, které můžete v dokumentu vidět a hlavně slyšet, měla na starosti režisérka Ivana Letochová, Lenka Tlachová a Lubomír Zahradník. V dokumentu vzpomínají a o svém životě, práci a koníčcích mluví Pavel Polách, Ludmila Drejčková, Josef Ševčík, Květoslava Čechová, Josef Imrich, Štěpán Bůšek, Helena Pšovská a Marek Pšovský, Zdeňka Hromková a ze záznamu Jakub Pšovský. Ohlasy na film, který vznikl za finanční podpory nadace AGROFERT, byly veskrze pozitivní a mnoho občanů si DVD zakoupilo hned v kulturním domě nebo potom na obecním úřadě.
Pokud ho ještě nemáte, můžete ho za cenu 150,- Kč dostat třeba v místní knihovně nebo naproti ve dveřích č.3. Mohl by to být i pěkný vánoční dárek.
Zprávy o prušáneckém filmu o nářečí se rychle šíří a tak nás nepřekvapilo, když Český rozhlas Brno pozval v úterý 26. června paní Ivanu Letochovou, aby o dokumentu vyprávěla posluchačům brněnského rozhlasu v pořadu Apetýt moderátorky Lucie Hostačné. Pokud jste tzv. „prošvihli“ jejich vyprávění, najdete ho během pár dní v archívu pořadu:
http://hledani.rozhlas.cz/iRadio/?stanice[0]=Brno&porad[0]=Apet%C3%BDt&zobrazNevysilane=1
Jana Kamenská
foto u článku: www.rtvj.cz
Zpravodaj 2/2018: Neodmyslitelnou součástí liturgických obřadů je hudba. Již dlouhá staletí zdobí největší katedrály světa stejně jako malý venkovský kostelík varhany, kterým se také říká „královský nástroj“. Patří mezi největší a mechanicky nejsložitější hudební nástroj. V našem kostele byly varhany pořízeny v roce 1862. V kronice je první zmínka o varhaníkovi z roku 1887, kdy tuto službu zastával 22 let pan učitel Josef Dufek. Podle kroniky byl však zbaven varhanictví pro stálé rozpory s farářem. Po něm se stal varhaníkem slepec Matěj Pochylý. Tehdy musel varhaník podepsat s duchovním a zástupcem obce protokol, kdy se zavazuje k povinnosti zastávat tuto službu při všech bohoslužbách bez výjimky. Za to má od obce byt zdarma, 100 zlatých v hotovosti a 3 míry pole k užívání. Další zmínka o varhanících je z roku 1907, kdy byl vypsán konkurz na post varhaníka. Byl přijat pan Vincenc Fajkus, varhaník a skladatel z Metelovic u Místku (na fotografii). Roku 1930 nastoupil za varhaníka svobodný 25 letý Ludvík Ostřížek. Dříve nebyly varhany elektrické, ale měchy se musely rozpohybovat šlapáním, což byla funkce, kterou nechtěl nikdo dělat. Dnes bychom to možná uvítali jako posilovnu zdarma. V roce 1940 byly pořízeny nové varhany už s elektrickým ventilátorem. Pana Ostřížka po dlouholeté službě vystřídala jeho neteř paní Marie Poláchová. Po paní Poláchové se stal varhaníkem pan učitel Josef Zigáček. Oba se naučili na varhany hrát sami. V současné době se střídají ve hře na varhany čtyři varhanící – Martin Novák, Václav Pecůch, Ján Faragula a Tomáš Polách. Všem patří velký dík za jejich obětavou službu. Ještě bych chtěla na závěr dodat, že duchovní hudba a společný zpěv, tak jak jsem se dočetla ve wikipedii, je prostředkem k dosažení pocitu sounáležitosti s Bohem. Má mít harmonizační a sjednocující vliv na přítomné a je také odrazem vnitřního stavu věřících. Chce se mně položit otázka. V jakém stavu je naše farnost? Je na svobodě každého, jakým způsobem prožívá a zapojuje se do společné liturgie. Liturgická hudba je předepsaná jednotně pro celou českomoravskou církev. Uchovávejme staré písně, ale hleďme také kupředu.
Za farnost Jitka Omelková
