Cesta kolem světa
Zpravodaj 3/2018: Skautský tábor oddílu Cor dare se letos uskutečnil klasicky v podsadových stanech ve Vřesovicích nedaleko Kyjova. Nesl se v duchu knihy „Cesta kolem světa“, jejímž autorem je Jules Verne.
Kluci si jako vždy užili spoustu společných her více čí méně pohybově zaměřených, učili se dovednostem jak přežít v přírodě a zásadám skautingu. Na začátku byli rozděleni do tří skupinek, které nesoupeřili proti sobě, ale společně bojovali proti nástrahám jednotlivých zemí, přes které museli cestovat. Na cestu kolem světa měli kluci přesně devět dnů. Tuto omezenou lhůtu jim stanovila vybraná společnost gentlemanů zvaná „Diogenes club“, která se s chlapci jako zástupci OSN vsadila o tento počin.
Každý den se tak kluci probudili v jiné zemi dle předem stanoveného plánu, který jim dal možnost procestovat svět za dohodnutou dobu a vyhrát tak sázku.
Po požehnání na cestu od samotného papeže Františka ve Vatikánu jsme se vydali do suché egyptské pouště, kde bylo našim úkolem vypořádat se s nedostatkem vody, naučit se šetřit s pitnou vodou a závěrem pohřbít právě zemřelého faraona, který byl před našimi zraky mumifikován a uložen do hrobky.
Z Egypta jsme museli cestovat přes Írán, kde zuřil válečný konflikt, a kluci museli na noční záchrannou misi. Z Íránu se kluci dostali do Ruska. Tady dlouhou dobu strávili cestováním Transsibiřskou magistrálou napříč celým Ruskem, přičemž poslední úsek nabízel jediné cestovatelské řešení, a to slanit skalní převis Himalájí, kde se ti nejstarší kluci orientovali pouze pomocí azimutu.
Jak kilometry přibývaly, dorazili cestovatelé k čínskému pobřeží, kde narazili na jeden z nejpalčivějších problémů dnešní doby. Bez přehánění lze říci, že se museli vypořádat s mořem plastů, které zne
příjemňuje žití jak mořské fauny, tak lidské populace, a pro kluky to znamenalo nemalé zdržení.
Další ráno jsme se vylodili v Austrálii a čekala nás zřejmě nejnáročnější část cesty, když naší jedinou možností transportu byla pěší chůze ve výhni australských savan, ozdobena přespáním na místní zřícenině (Cimburk), skýtajíce překrásný výhled na hvězdy, který je možný zažít pouze u protinožců v australských končinách. Nocleh na tomto krásném místě si pak ale kluci museli následující den náležitě odpracovat.
Tento dvoudenní výlet byl završen až na pobřeží Pacifického oceánu, kde si kluci za rekordně krátkou dobu postavili vory, na kterých se přeplavili přes celý Atlantský oceán. Najednou se kluci ocitli mezi indiány, kde je čekala zrada. Během odpočinku po náročné cestě byly klukům odcizeny veškeré peníze z kreditní karty, které byly nezbytné pro včasné dokončení cesty. Nebyla tak jiná možnost než peníze nějakým způsobem získat zpět, proto jsme se vypravili pokoušet štěstí do kasin v Las Vegas. Naštěstí se podařilo – peníze na zpáteční cestu kluci zvládli získat zpět, tak nasedli na nejrychlejší přímou linku do Evropy.
Ráno už se probudili na starém kontinentu, konkrétně v Londýně, a v časové tísni přesedli na spoj do Německa, kde už chyběl jen kousíček k návratu domů. Poslední část kluci však zase museli absolvovat téměř po svých. Nejprve museli zdolat část alpského pohoří na lyžích spolu se střelbou na vyznačené cíle, což byla parafráze na v Německu nesmírně oblíbený sport biatlon. K samotným českým hranicím byli kluci přiblíženi osobními auty a vysazeni v noci v hlubokém lese, takže bylo rozumné na místě přespat a až se svítáním pokračovat. Závěrečné metry ukrajovali kluci úplně sami nebo s pomocí integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje. Do pravého poledne se kluci museli vrátit do tábořiště, aby vyhráli sázku. Nepovedlo se to všem, avšak dvě skupiny to zvládli a tím dokázali, že v devíti dnech je možné procestovat svět a tím za celé OSN sázku vyhráli.
Z toho si kluci i čtenáři mohou odnést jednoduché poselství – nevzdávejte žádnou výzvu před tím, než se o ni pokusíte.
Vojtěch Bůšek