Zpravodaj 4/2020: V úvodu tohoto příspěvku mně dovolte nahlédnout do téměř detektivního odhalování dávného příběhu našich čejkovických, vrbeckých, bílovických a prušáneckých rodáků, jenž se odehrál už před 110 lety. Odhalení tohoto příběhu začalo poskytnutím knihy „Čejkovice 1248 – 1998“ a to již v roce 2018 čejkovickou místostarostkou Anežkou Hřibovou. Při jejím podrobném prostudování jsem nebyl spokojen s několika ne zcela jasnými výklady zde uvedenými. Samozřejmě každého rodáka zajímá, co je v tak významné knize napsáno o našich rodinných předcích, a tak tomu bylo i v mém případě, když jsem si tyto záznamy konfrontoval se vzpomínkami svých prarodičů. Nejranější vzpomínku jsem si zapamatoval z vyprávění své babičky Františky Michnové, čejkovické rodačky rozené Stávková, která se provdala za Františka Michnu, rodáka z Vrbice z domu č. 94. Musím se však doznat, že jsem z jejího vyprávění o přehledu poutních cest své prababičky Kateřiny Michnové, rozená Jakub Bíza, jak a kam cestovala po Evropě na římsko-katolické poutě, měl trochu zmatek. Nutno podotknout, že na tehdejší vesnické poměry to bylo pro místní ženu až nepředstavitelné – Vatikán, Lurdy a někde, kde se plavila na „šífu“ (parník), kdy tehdejší ženy se většinou maximálně podívaly do Brna, a to už byla pro ně veliká událost.
Později ve vzpomínkách na prarodiče jsem na základě lepší znalosti geografie usoudil, že když se prababička Kateřina plavila na „šífu“, tak to nemohlo být na francouzsko- španělských hranicích do Lurd ani do Vatikánu (Řím), kde se již od začátkem minulého století jezdilo po železnici vlakem, a usoudil jsem, že to mohla být jedině tehdejší Palestina, jenž byla v té době ještě pod správou Osmanské říše (Turecka), tedy Svatá země.
Podíváme-li se v knize „Čejkovice 1248 – 1998“ na stranu 198, odst. 3 , tak zde v odstavci pro rok 1910 lakonicky stojí: „V srpnu byla z Brna vypravena pouť do Svaté země, kterou vedl prelát Jakub Hodr. Z Čejkovic se jí zúčastnily 2 ženy, sousedky Michnová a Grégrová, rozená Hodrová, sestra prelátova.“ Tento velice stručný údaj byl převzat autory té knihy z I. farní kroniky ze strany 37, která je dnes bohužel ztracena.
V tomto stručném údaji o rodácích z Čejkovic na pouti v roce 1910 do Svaté země není uvedeno žádné křestní jméno poutnic a ani jejich číslo domu. Přesto z vyprávění své babičky Františky Michnové o rodinných cestovatelských poutních aktivitách jsem si dal vše do souvislostí s mou prababičkou Kateřinou Michnovou. Narazil jsem však na místního oponenta, který si dal do souvislosti oslovení „sousedky“ Michnová a Grégrová a hledal v Čejkovicích nejbližší sousedky sestry preláta J. Hodra Anežky Grégrové a „našel si je“. Ze sčítacího operátu našel Kateřinu Michnovou, jednašedesátiletou vdovu a její snachu Kateřinu Michnovou jednatřicetiletou maminku třináctileté a čtyřleté holčičky včetně dvanáctileté neteře Anežky Osičkové, která s nimi v domě společně přebývala. Na této „své pravdě“ ortodoxně trval, tak jsem se rozhodl, že další pátrání tzv. „zabalím“ a taky jsem asi na tři měsíce tuto aktivitu utlumil.
Z tohoto pátracího rozpoložení mě opět vyvedli do práce dva spolupracovníci, jednak profesor Augustin Svoboda a paní místostarostka Anežka Hřibová, za což jim tímto oběma děkuji. Profesor Svoboda mě „k sousedkám“ řekl.: „Tehdy na začátku minulého století se ve vesnicích na jižní Moravě ženy neoslovovaly madam, paní nebo teta, ale sousedky. Paní Anežka Hřibová při diskuzi o možných účastnicích poutě z Čejkovic se vyjádřila k jednašedesátileté vdově s velikou pokorou, že to byly tehdy většinou v tom věku ženy velice upracované a na takovou cestu by se určitě nevydaly. A k jednatřicetileté matce řekl, cituji:
„ Na tehdejší dobu se nedá předpokládat , že by maminka tří nezletilých dívek tyto téměř na jeden měsíc opustila“.
A byl to zase prof. Svoboda, který mě tehdy sdělil, že je v nějakém antikvariátě na prodej sice ve velice špatném stavu kniha „Do Svaté země“ z roku 1911, která určitě pojednává o pouti
z roku 1910, ale že jede následujícího dne do Diecézního archivu, a že se mě tam podívá, zda tam není tato kniha k internímu studiu v lepším technickém stavu. Nejen, že tuto knihu tam nalezl, ale zároveň z ní hned udělal i několik fotografií, kde na první skupinové asi stočlenné poutnické fotce jsem poznal svou prababičku Kateřinu Michnovou ve třetí řadě v bílém šátku po „čejkovsku“.
Vzhledem k tomu, že jsem si svou prababičku Kateřinu pamatoval jako tříletý, kdy při každé návštěvě s rodiči v Čejkovicích mě prababička ukazovala v parádní jizbě její oltář s Pannou Marií a v pohodě jsme si u něj vždy popovídali. Ale to bylo moc dávno, tak jsem nemohl na tomto poznání stavět, proto jsem milou fotku elektronicky poslal svým spolupracovníkům do Čejkovic a udělal jsem moc dobře.
Jako první Kateřinu Michnovou, rozenou Bízovou na skupinové fotce poznal Miroslav Veverka č.145, neboť jako soused asi přes osm domů od Michnových si ji jako desetiletý chlapec moc dobře pamatoval, jak chodila s hůlčičkou kolem a s každým, koho potkala si srdečně pohovořila.
Ve zmíněné knize o II. moravské pouti do Svaté zemi konané v roce 1910 jsou na tehdejší dobu úžasné fotografie a podrobně popsaný děj celé této významné akce pro celou Moravu. Tuto knihu napsal účastník poutě po svém návratu do Brna kaplan od Sv. Tomáše v Brně Emil Procházka a nazval ji „Do Svaté země“. Kniha byla vydaná v roce 1911, mj. tam najdeme i výborně zpracované kněžské texty kázání po dobu celé plavby po Středozemním moři. Je zde i seznam 533 poutníků do Svaté zemi, odkud se dovídáme, že ne tři, ale čtyři rodáci z Čejkovic a po jednom ze sousední Vrbice, Bílovic u Podivína a Prušánek se poutě zúčastnili a jsou to tito :
Jméno: Datum narození: Bydliště: Č.poutníka: Povolání:
Msgr.Jakub HODR,Dr. 1. 7. 1848 Brno, Petrov I. 2 Papežský prelát (p.p.)
GREGROVÁ Anežka 5. 4. 1856 Čejkovice č. 27 32 Rolnice, sestra p.p.
GREGROVÁ Marie 29. 11. 1879 Brno, Petrov I. 33 Správce domácnosti p.p.
MICHNOVÁ Kateřina 22. 5. 1869 Čejkovice č. 152 96 Rolnice
HUBÁČEK Václav 8. 8. 1841 Vrbice č. 1 51 Rolník, exstarosta
VESELÝ Pavel 29. 4. 1847 Bílovice č. 311 463 Rolník
ZIMÁKOVÁ Františka 17. 10. 1877 Prušánky č. 121 506 Soukromnice
Na společné fotografii poutníků do Svaté země je nalezneme v jednotlivých řadách od spodu vždy zleva : Msgr.J.HODR v 1. řadě šestý s poutnickým křížem na krku, GRÉGROVÁ Anežka ve 2. řadě třetí s černým šátkem po„čejkovsku“do špičky a po její levici s největší pravděpodobností její dcera GRÉGROVÁ Marie, oblečená „poměstsku“ s bílým kloboukem. Nad nimi ve 3. řadě čtvrtá je MICHNOVÁ Kateřina a HUBÁČEK Václav je v 5. řadě první zleva s hůlkou (poznán dle starostenského fota z archivu Františka Janoška z Vrbice)
popisek: Poutníci 1 – 100
Stručně k jednotlivým účastníkům poutě ze sčítacích operátů: V roce 1869 při sčítání obyvatel v Čejkovicích, kde je na č. 267 rodný dům Jakuba Hodra, toho času pod hřbitovem vedle domu stolaře Josefa Konečného č.255 je na prvním místě zde uveden HODER Johan, narozený roku 1821, otec Jakuba a Anežky, povoláním chalupník a nádeník. A náš budoucí prelát Jakub HODR je tam uveden jako jednadvacetiletý student a jeho sestra Anežka jako třináctiletá. Anežka Hodrová se později provdala za Antonína Gregra narozeného v roce 1849, do domu č.27, nyní v Čejkovicích, vedle obchodu COOP.
HL. ORGANIZÁTORA POUTI – Preláta Jakuba HODRA
Dcera Anežky Grégrové, Marie Gregrová už v roce 1910 pracuje na adrese BRNO, Petrov 1 u svého strýce preláta J. Hodra jako správkyně domácnosti. Z počtu šesti dcer Gregrových a značnému potenciálnímu nároku na budoucí věna možno usuzovat, že cestu do Svaté země jak neteři Marii, tak své sestře Anežce z větší části uhradil sám prelát Msgr. Jakub Hodr, Dr.
Kateřina Michnová, roz. Bízová, z domu Čejkovice č. 152, měla s Václavem Michnou jediného syna Františka, oba narození na Vrbici č. 94 a větší pojednání o ní je v závěrečné části tohoto příspěvku. Od vrbeckých badatelů jsme se dověděli o Hubáčkovi Václavovi, že byl nejbohatší vrbecký rolník, několikanásobný úspěšný vrbecký starosta, jehož poutní cesta do Svaté země v roce 1910 byla již jeho druhá, první absolvoval s manželkou Marií v roce 1905.
Františka Zimáková pocházela z Prušánek z domu č. 121, ve kterém jako svobodná zůstala do svých úctyhodných 85 let. Narodila se zde v roce 1877. Její otec Jiří Zimák pocházel z Josefova a vzal si v Prušánkách Antonii, rozenou Sasínovou, vdovu po Martinu Kmentovi a měli mimo dcery Františky ještě o dva roky staršího syna Františka. Tento však v září roku 1901 předčasně zemřel. Na jeho památku pak Františka nechala v roce 1902 na jeho pozemku za Prušánkami směrem k Moravskému Žižkovu postavit kapličku. Více na: www. obecprusanky.cz/kaplicka-svateho-frantiska-v-novem/
Poutníci skup. 400 – 540, Zimáková Františka 2. řada zprava třetí
Františka Zimáková
Vzhledem k tomu, že Františka Zimáková byla řádnou členkou 3. řádu Sv. Františka, tak tato kaplička byla zasvěcena Svatému Františkovi z Assisi, jehož rodiště v Itálii neopomenula také navštívit. V seznamu poutníků II. moravské pouti do Svaté zemi je třiatřicetiletá paní Františka Zimáková uvedena pod poutnickým č. 506, což svědčí o tom, že se přihlásila už dosti pozdě, tak ji najdeme až v páté skupině poutníků (400 -540) a to ve 2. řadě zprava jako třetí a je oblečena celá v černém. Nutno dodat, že zahraniční poutní cesty byly tehdy na prvním místě věcí zbožnosti, ale i záležitostí finanční, což si tehdy mohli dovolit povětšinou dobře situovaní poutníci.
Tato II. pouť v r. 1910 byla uskutečněna výhradně pro české poutníky, avšak po vzoru I. pouti z roku 1905, kterou podnikl brixenský palestinský spolek pod vedením moravského rodáka generála Jindřicha Himmla z Agisburku, z jehož zkušeností čerpal iniciátor II. Moravské pouti Msgr. Jakub HODR, Dr., prelát Jeho Svátosti a sídelní kanovník na Petrově v Brně.
Začátek II. moravské pouti se odehrál dne 10. 8. 1910 v chrámu Páně sv. Michala v Brně (vedle nové brněnské radnice), odkud vyšel průvod k hlavnímu nádraží, kde na poutníky čekalo osmnáct železničních vozů, jenž vyjely v 8.05 hod směr Břeclav. Cestou přibírali na jednotlivých zastávkách další poutníky z jižní Moravy, naše dvě čejkovické poutnice Michnová a Grégrová, i Zimáková Františka, včetně V. Hubáčka pravděpodobně nastoupily v Podivíně. V Břeclavi přistoupilo dalších devadesát devět účastníků, mezi nimi i olomoucký biskup Dr. Karel Wisnar. Navíc se zde přijel rozloučit s poutníky poslanec a probošt Dr. Antonín Cyril Stojan.
Cesta vlakem pak pokračovala přes Vídeň do Terstu a trvala téměř šestnáct hodin. V Terstu čekal na poutníky parník Tirolia, který byl vyroben v r. 1902, měl délku 96 m, šířku 13 m a až k mezipalubí měl hloubku 7,5 m. Jeho plavební rychlost byla jen 13 námořních mil (1 míle=1851,85 m), takže plavba bez zastávky z Terstu do Jaffy trvala celé 4 dny a 4 noci.
popis: Parník Tirolia
Církevní organizátoři poutě zajistili na lodi jeden hlavní a dvanáct vedlejších oltářů. Kněží, kteří chtěli a mohli, celebrovali denně u třinácti oltářů po celý den. Veškeré jídlo na palubě pro poutníky se připravovalo vždy čerstvé, včetně denně upečeného bílého chleba. Večery byly tráveny u vína, ale nejvíce šlo na odbyt, jak se z knihy dovídáme, pravé plzeňské, kdy stálo půl litru od čepu nebo od ledu 24 haléřů.
Po čtyřdenní plavbě přes Středozemní moře přistál parník Tirolia na dohled od Jaffy, kde byli poutníci vysazeni do lodiček arabských „taxikářů“, kteří je převezli po moři na pevninu k jaffskému nádraží, odkud byli přepraveni vlakem do Jeruzaléma. Poutníci byli v Jeruzalémě ubytováni ve třech hospicích, naši čejkovičtí a vrbečtí rodáci byli z nádraží odvezeni velbloudy a oslíky do třípodlažního francouzského hospicu františkánů CASA NOVA, kde se odehrála následující humorná příhoda s „tetičkou“ z Čejkovic, jak autor knihy Emil Procházka zaznamenal na straně 294. Cituji:
„Do dvou jídelen svolával nás zvonek přenosný už o půl 12. hod každý den k obědu a o 7. hod k večeři. I tam provedli hostitelé naši novotu, přikázavše poutníkům místa u stolů. Příliš šťastná jejich ruka v tom ovšem nebyla. S úspěchem byli by to provedli jen tenkráte, kdyby si byli vyžádali ode všech poutníkův údaje o jejich krychlovém obsahu. Následkem toho byl exodus čili stěhování. „UTLAČOVANÍ“ opustili stůl prostřední a založili u postranního volného stolu „Republiku utiskovaných“. Oč pak marně dodnes anglické suffražetky bojují, to provedeno ve slohu daleko větším „v republiku utiskovaných“. (Pozn. redakce: „Pozor, byl to rok 1910!“ ). Za prezidentku republiky totiž zvolena jednohlasně tetička z Čejkovic, první ženský prezident svobodných republik na světě. Od „mocností“ dosaženo uznání nové této republiky.“
Když jsem tento objev o „prezidentce utiskovaných“ tzv. vypustil na veřejnost, samozřejmě se našel oponent, že autor knihy jmenovitě neuvádí tetičku z Čejkovic Kateřinu Michnovou, že to mohla být ta druhá čejkovická poutnice třeba ta s č. 32, což by mohla být jedině Anežka Gregrová, jelikož její dcera Marie, tehdy už žijící v Brně chodila určitě oblečena po městsku a ne po selsku. Tuto verzi jsme však se spolupracovníky zavrhli, jednak z toho důvodu, že obě tyto jmenované měli v poutní sestavě svého vysoce postaveného církevního představitele a to preláta Jakuba Hodra. Tyto dvě rodinné příslušnice se museli podle toho i tak na pouti chovat, nějaká recese od nich nepřicházela v úvahu, včetně narušení zvyklostí stolování hostitelů v hospici u Františkánů.
U Kateřiny Michnové to bylo na tehdejší dobu jiné, neboť byla už tehdy velmi emancipovaná, vyznačovala se velkou výřečností a značnými organizačními schopnostmi, což této popsané události v Casa Nova plně nasvědčuje. Lze se domnívat, že to byla právě ona, kdo navrhl, že se nebudou tísnit u prostředního stolu v Casa Nova a přestěhují se k vedlejšímu stolu, kde se budou při jídle cítit daleko volněji a pohodlněji.
Na závěr nutno stručně dodat, že celkový program pouti do Svaté země, včetně popisu návratu stejným způsobem a stejnou cestou zpět do Brna dne 31.8.1910 je podrobně popsán ve zmíněné knize „Do Svaté země“. Zájemci o ní mají možnost si tuto naskenovanou knihu elektronicky vyžádat u autora tohoto příspěvku na emailové adrese : hribaviting@centrum.cz, nebo také elektronicky na MZK Brno.
Autor tohoto příspěvku spolupracuje v Prušánkách s řadou příkladně ochotných spolupracovníků, jimž tímto děkuje a to zejména Marii Novákové a Mileně Horké z č. 17, Ing. Josefu Drábkovi z č. 112, Jaroslavovi Tesaříkovi č. 662, Pavlovi a Josefovi (emeritní učitel) Zigáčkovi, PaedDr. Janě Kamenské a z Dolních Bojanovic Josefovi Zimákovi z č. 928.
Autor: Ing. Vít Hřiba
