Nástroje pro usnadnění přístupu

Skip to main content

Autor: Admin Pixelhouse

Z naší školičky

8Zpravodaj 3/2015:

Naše školka kouzelná je,
každý se tu moc rád hraje.
Dovádíme, lumpačíme,
nikdy se tu nenudíme.
Máme to tu všichni rádi,
vždyť jsme dobří kamarádi.
Jaro, léto, podzim, zima,
ve školce je prostě prima.

Jako se koník na kolotoči vrací stále na jedno a to samé místo, i my se vracíme tam, kde to tak důvěrně známe. Jako teď, kdy léto je už za námi. Rovnýma nohama vstupujeme do vod, kde jsme už byly, ale přece je to jiné, zkrátka nic není takové jako loni. Nová třída, nové děti a staronové složení přináší různé výzvy. Děti i my se učíme pravidlům, která sice před prázdninami platila, ale je potřeba je „oprášit“. Pro většinu dětí se s nástupem do mateřské školy zvyšuje riziko různých infekčních nemocí, a to nejen proto, že nástup do kolektivu vždy znamená zátěž pro imunitu dítěte, ale i proto, že malé děti dostatečně neznají a nedodržují správné hygienické návyky. Dítě v tomto věku je však velice zvídavé, a když se jeho iniciativa správně podchytí, pak mu návyky, které si v tomto období osvojí, zůstanou až do dospělosti. Dítě v mateřské školce by tedy mělo umět dodržovat základní osobní čistotu a kromě samostatného používání toalety, umytí rukou po jejím použití, před obědem i po obědě, by se mělo samostatně oblékat a obouvat (u mladších dětí samozřejmě s dopomocí), po příchodu z venku se přezouvat, udržovat věci v pořádku, uklízet hračky na jejich místa a v neposlední řadě by se mělo kulturně chovat u jídla a postupně se naučit jíst příborem. Také je pro dítě velmi důležité správně používat kapesník, umět smrkat, umět si zakrýt ústa při kašli a kýchání a nedávat různé předměty do úst. Nácvik a pochopení hygienických návyků však nejde úplně lehce a vyžaduje to od rodičů i vychovatelů samozřejmě správný příklad, hodně trpělivosti, taktní chování a hlavně důslednost. Děti si musejí postupně uvědomovat, že dodržováním těchto návyků chrání sebe a své vlastní zdraví, ale i zdraví svých kamarádů. 9Desatero hygienických dovedností pro děti:
1. Myj si ruce – před jídlem, po použití záchodu, kdykoli přijdeš z venku.
2. Čisti si zoubky, můžeš i v MŠ.
3. Starej se o své oblečení, aby ti v něm bylo dobře (ani horko, ani zima), ať je máš složené na svém místě.
4. Snaž s sám obléknout a svléknout, sám obout.
5. Starej se o hračky – dávej na ně pozor, ať se nepoškodí.
6. Udržuj pořádek ve svém okolí, dávej věci na své místo.
7. Běhej, skákej, pohybuj se.
8. Jez hodně zeleniny a ovoce, které před jídlem omyj a v ústech řádně rozkousej.
9. Hodně pij.
10. Odpočívej po obědě.

Co jsme se dozvěděly hned první den

Anetka M.: „Paní učitelko, já už umím hvězdicu“.
Uč.: „A kde ses to naučila?“
Anetka: „Když sem byla od malička malá, tak mě to naučila Anetka.“
Sárinka T. při česání po spánku: „Paní učitelko, a žádné tahání, češ mě jemně, já sem na to zvyklá.“
Víteček S.: „Paní učitelko, já mam elektrickú hlavu.“
Uč.: „A proč elektricků?“
Víteček „No aby mňa poháňala:“
Viktorka M. ukazuje zalepenou ručičku. Uč.: „Co se ti stalo?“
Viktorka „Ále, to sem se škrábla na minulý rok.“

                                                                                                            Radka Šůrková

Cor Dare: tábor 21. – 31.7.2015

16Zpravodaj 3/2015:

Byl to den jako každý jiný. Počasí bylo slunečné, čtyřhodinová cesta ubíhala rychle a bez komplikací, a kluci byli v rámci svých raubířských mezí hodní. Těšili jsme se všichni na deset společně strávených dní v přírodě mezi kamarády se spoustou her a zábavy a jen jsme si přáli, aby nám vydrželo počasí. Nikdo z nás netušil, že se to má všechno brzy změnit.

Po cestě na tábořiště jsme si utahovali z plakátu na sloupu, že se hledají svědci nějakého zvláštního světelného jevu na obloze nebo nálezci podezřelých předmětů. Náhodou jsme po cestě našli disk od pneumatiky a kovovou kliku, takže o „podezřelé předměty“ nebyla nouze. Všichni jsme se tomu smáli a vymýšleli jsme různé nesmyslné teorie a vtipy. Při tom se během pár následujících hodin mělo všechno obrátit.

Blížili jsme se k táboru, z louky už jsme viděli pomalu se přibližující tábořiště, když se najednou ozvalo neklidné pokřikování jmen vedoucích. Přiběhli jsme všichni k místu, odkud volání vycházelo. Jeden z chlapců stál pod dřevěným posedem ve vysoké trávě mezi velkými kameny a na něco ukazoval. Bylo to opravdu „něco“, protože pro něco takového nemáme název. Vypadalo to jako kus nějakého elektronického zařízení, který měl spoustu kontaktů, drátků, spojů. Starší kluci prohlásili, že to vypadá jako základová deska, ale že je velmi zvláštní a nejspíš to bude prototyp. Celá tato deska byla totiž ze tří kovů – ze zlata, stříbra a mědi. Ale tím její zvláštnost nekončila. Na jedné straně měla tato deska zabudovanou kulovitou součástku, což byl podle nás radar se spoustou malých antének. A na druhé straně desky bylo něco, co vypadalo jako stříbrný měchýř s plynem. Celá tato věc vypadala velice zvláštně a nikdo z nás nikdy nic podobného neviděl. Bylo jasné, že je to jen část něčeho většího a že je to krajně podezřelé. Rozhodli jsme se, že to raději vezmeme s sebou do tábora, aby to nenašel někdo, kdo by to mohl zneužít. A jak se později ukázalo, stalo se nám toto rozhodnutí osudným. Celý tábor, který se měl nést v duchu her, zábavy a klidného života v přírodě, se nám tímto krokem obrátil o sto osmdesát stupňů.

Všechno to propuklo ještě v tentýž den na večerním nástupu. Měli jsme první táborový nástup, kde se měly řešit všechny důležité táborové věci, jako jsou pravidla, řád, harmonogram dne. Najednou se objevil na tábořišti neznámý muž v uniformě a skutečnost se změnila.

Naše tábořiště se přes noc změnilo ve vojenskou základnu, kluci se po splnění náročného výcviku stali tajnými agenty a získali první informace. Celá operace nesla název Batelovský rozbřesk. Vznik operace byl nevyhnutelný, protože se na vesmírné stanici stala tragédie, která přímo ovlivnila Českou republiku.

17NASA vyslala do vesmíru dvoučlennou posádku. Posádka plnila velmi těžkou misi na oběžné dráze, kde spravovala Hubbleův teleskop. Zbývalo jim pět dnů do návratu zpátky na Zem, před sebou měli už jen závěrečné drobné opravy. Z ničeho nic NASA v neděli 19. 7. 2015 zachytila přes satelity velkou explozi vesmírné stanice, kde astronauti přebývali a ztratila s nimi jakýkoli kontakt. Pár hodin po výbuchu radary NASA zachytily v atmosféře neznámé těleso. Nebylo podobné žádnému letadlu, žádné stíhačce ani bezpilotnímu letounovi. Po detailních snímcích bylo jasné, že jde o vesmírnou loď mimozemského původu. NASA se snažila navázat s mimozemskou lodí kontakt, ale marně, žádná odpověď. Pojala tedy podezření, že výbuch vesmírné stanice má na svědomí tato mimozemská loď. NASA byla nucena vyslat bojové letouny, aby mimozemskou loď zneškodnily, protože Země se ocitla v bezprostředním nebezpečí. Vyloučit se nemohla ani invaze. Bojové letouny letěly podle navigace na radarech, ale i když radary ukazovaly vzdálenost od objektu sotva pár desítek metrů, piloti neviděli vůbec nic. Na rozkaz velitele začali tedy střílet do prázdného prostoru. Vystříleli mnoho nábojů, ale cíl byl zasažen až posledním výstřelem. Najednou se v prázdném prostoru na obloze objevila obrovská vesmírná loď, kterou žádný smrtelník neviděl ani ve filmu. Střela, která loď zasáhla, poškodila maskovací štít lodi a kus lodi odstřelila. Jak rychle se ale loď objevila, tak rychle taky zmizela.

Celý tento konflikt se stal ve vzdušném prostoru ČR. A jelikož jsme to byli my, kdo našel ten kus odstřelené lodi, stali jsme se vojenskou základnou pro tajné agenty. Celá operace Batelovský rozbřesk ale nespadala pod vedení NASA, nýbrž pod organizaci nesoucí název S.O.U.L.307 s hlavním sídlem v Bostonu, která se specializuje na mapování výskytu UFO a navázání mimozemské komunikace. Našim úkolem bylo najít vesmírnou loď i s mimozemskou posádkou, jejíž sledování nás zavedlo do států jako Německo, Anglie, Vatikán, USA, Rusko a Čína. Instrukce k misím jsme během celé operace dostávali každý večer od S.O.U.L.307.

Během misí jsme si sáhli na dno svých fyzických i psychických sil. Museli jsme překonat svůj strach a stále posouvat hranice svých možností, protože bychom jinak na misích neuspěli. Čekala nás spousta šoků a nepříjemných zjištění, ale jedno zjištění bylo přeci jen nejděsivější. A to hlavně kvůli tomu, že jsme důkaz o tomto zjištění viděli na vlastní oči. Pokud si myslíte, že jsme ve vesmíru sami a že po naší planetě chodili vždycky jen lidé, budete vyvedeni z omylu stejně jako my – viz. foto tajné laboratoře ve vojenském bunkru ukrytém v neprostupném lese.

Celá operace Batelovský rozbřesk byla nakonec úspěšná, ale její rozuzlení bylo překvapující. Objevili jsme vesmírnou loď ukrytou v lese a tváří v tvář jsme se setkali s mimozemšťanem. Na palubě lodi, ale byli ještě další dvě bytosti… Nic nebylo tak, jak se na první pohled zdálo…

Pokud vás zajímá, jak konkrétně celá operace dopadla, zeptejte se některého z kluků, který se stal na deset dní tajným agentem a řešil vesmírné záhady. Počítejte ale i s možností, že se nic nedozvíte, protože všichni agenti podepsali mlčenlivost.

A vlastně možná ještě lépe – zažijte takové dobrodružství na vlastní kůži a přidejte se k těm několika odvážným chlapcům příště i vy!

                                                                                                                    Libor Sukup

Z činnosti skautu

14Zpravodaj 3/2015: Letní skautský tábor – to je pro nás synonymum pro Vysočinu, dobrodružství, kamarády, čtrnáct dnů bez rodičů ve stanu, jídlo z ešusu anebo hromadné škrábání brambor pro padesát hladových krků.
Letošní krásné letní počasí nám dovolilo podniknout nejrozmanitější výlety. Navštívili jsme hrad Pernštejn, zaplavali si  v aquaparku ve Žďáru nad Sázavou nebo podnikli první puťák (několikadenní nocleh pod širákem s tím nejnutnějším) na Rozštípenou skálu.
I celotáborovka na téma Hobit skýtala mnohá dobrodružství. Přestrojili jsme se  za hobity a spolu s čarodějem Gandalfem se vydali na dobrodružnou cestu za drakem Šmakem, na které jsme plnili ty nejzapeklitější úkoly.

Příští rok jedeme na tábor znova!

Za skautské středisko Mikulčice – Majka, Barbora Ivičičová

Foto: Zdeněk Krist a Michaela Veselá

15

Odešel prušánecký fotograf, vinař a dobrý člověk – pan Oldřich Hřebačka

43 Typický obrázek u své vinice při zarážení hory s fotoaparátem.Zpravodaj 3/2015:

Ten, kdo ho znal, si ho vždycky bude pamatovat jako drobného štíhlého muže, který byl vždy plný energie a který ani chvilku nepostál na jednom místě. V peněžence měl vždycky nějaké zajímavé fotografie, které ukazoval se slovy: „Pamatuješ si… víš, kde je to focené… víš, kdo to je?“

Pan Oldřich Hřebačka se v Prušánkách narodil a prožil tady celý svůj život. A byl to život aktivní a bohatý. Intenzivně se zajímal o kulturní dění v obci, na každou akci šel se svým „foťákem“ a v pohotových momentkách dokázal velmi dobře zachytit atmosféru každé události. Průběžně také zaznamenával změny v obci, které se udály během jeho života.
Měl rád folklor, což dokazuje velké množství fotografií z hodů a slavností vinobraní. Jako jediný vytvořil archív fotografií hodových „májí“ od roku 1981 s počtem přespolní chase, která na prušánecké hody zavítala. Některé z jeho fotografií jste mohli vidět třeba na tradičních prušáneckých podzimních výstavách nebo třeba v knize „Prušánky – vinařská obec Podluží“. Pan Hřebačka také několik let pracoval jako člen redakční rady Prušánského zpravodaje.
Jeho velkou láskou byl vinohrad, měl rád práci ve vinici, rád chodil k Nechorám, kde s kamarády ochutnával dobré vínko. Rok co rok se účastnil Zarážání hory ve Vrchních Nechorách, která se zaráží na jeho poli.
Letos tam už nepřišel. Jen jeho jméno bylo na seznamu vinařů, kteří nás navždy opustili…
                                                                                       Mira Hřebačka, Jana Kamenská a Vlasta Trechová

Obecní studny v Prušánkách

38 LibušaZpravodaj z Prušánek 3/2015:

V toulkách historií naší obce si dnes připomeneme obecní studny.

Z dochovaných fotografií a písemností o starých studnách byly v naší obci studny Anča, Blkta, Cebelka, Dolnica, Jordánka, Libuša, Kúťanka, Obecnica, Ořeška, Vísnerka a další beze jména.

Při probíhající úpravě návsi je nyní nejvíce sledovanou studna Libuše. Úplnou náhodou byla ke své rekonstrukci otevřena přesně v den, kdy bylo před devadesáti lety započato s její výstavbou. Stavbu prováděl Isidor Zálešák (*1883) z domu č. 476.

V její blízkosti je stará studna, možná nejstarší v obci, z roku 1800 či ještě dříve. Původně kamenná, za první světové války byla přestavěna z cementových trub. Byla však úzká a nedostatečná. Při stavbě Libuše se jen zakryla.

Nejvíce známou a využitou byla Jordánka naproti domu Mrákových – Janečkových č. 442. Pochází z roku 1890. Původní studna, až do přestavby, byla s vahadlem a velkým žlabem na napájení dobytka. Ve žních tam stávaly mlátičky. V padesátých letech ji JZD přestavělo, zavedlo čerpadlo a potrubí, které vyúsťovalo ve tři kohoutky – první pod Kopečkem u domu Poláchových č. 331, druhý naproti kina u domu Blahůškových č. 133 a třetí před Ivičičovým č. 96. Je z betonových skruží průměru 3,20 m a sloupec vody býval 7,60 m.

V roce 1925 se začaly na bývalém rybníku na Novinkách stavět domy. Obecní studna tam nebyla, jezdilo se k Jordánce.

Anča – je dodnes zachována, před domem Josefa Osičky ml., Hlavní ulice č. 279. Název dostala podle jména stařenky Anny Trechové (*1870) z vedlejšího domu č. 278. K Anči se chodívalo pro vodu na vaření fazole.

41 Blkta před JurmanovýchBlkta – dnes je ukrytá v zahradě na rohu Hlavní a Dlážděné ulice, za bývalým stánkem s ovocem a zeleninou paní Boženy Maděryčové. Je zakrytá. Název dostala podle malé vydatnosti – jen „blktala“.

Cebelka – v Mlýnské ulici u domu č. 322. V této ulici obecní studna nebyla a tak stařeček František Vyrubalík (*1893) obešel sousedy, vybraly se peníze a postavila studna. Vznikla po roce 1930. Je z betonových skruží, později se ještě prohloubila a je velmi hluboká. Původně byla opatřená rumpálem. Podle vyprávění je v ní utopeno mnoho nádob na vodu.
Dodnes zachovaná Dolnica je v Cacardově, pod Ševčíkovým č. 38. Zděná, původně opatřená srubem, později byly na povrch dány skruže. Voda se tahala hákem. Dle vyprávění je stará, existovala již při požáru stodol v Cacardově. Voda z ní byla dobrá a nikdy nikdo z ní neonemocněl, přestože byla v blízkosti močálu a Kaluže, která bývala plná husí a kačen a v létě se v ní praly krávy i s vozy.

Farské studny Po levé straně hlavního vchodu do kostela stávala dříve stará fara a chlév pro dobytek. Dnes už toto hospodářství připomíná jen stará studna. Patří mezi nejstarší v obci. Její vznik lze datovat s výstavbou kostela a fary a zejména trvalým obsazením farnosti. Je ukrytá pod smrky ve farské zahradě a z chodníku přes plot ještě můžeme vidět její betonové krytí. Druhá farská studna vznikla při výstavbě nové fary kolem roku 1930 a je dodnes na farském dvoře.

Komínka před Tesaříkovým v Hodonínské ulici č. 120 byla původně rumpál s velkým napajedlem. Studna byla vydatná a sloužila pro celou ulici. Je dodnes zachovaná, krytá altánkem.

Kúťanka – název byl odvozen od jejího umístění – v koutě za stodolou v bývalé proluce v Hodonínské ulici mezi domy Habáňových č. 12 a Malhockých. Dnes je ukrytá na dvoře Josefa Čecha č. 219. Je zděná, původně s vahadlem, kdysi sloužila jako napajedlo. Do roku 1953 pak byla s okovem, dnes opatřená pumpou a doposud funkční. Je asi 200 let stará, voda je velmi tvrdá, vápenitá.

39 Obecnica - konec 19. stoletíObecnica byla naproti dnešního obchodu Hruška, před domem Hromků č. 225. Dnes ji připomíná altánek a napodobenina rumpálu. První foto je z konce 19. století, druhé kolem roku 1945. Budova v pozadí je obecní váha (v Prušánkách býval na Drahách sklad řepy pro cukrovary v Břeclavě a Hodoníně).

42 studna OřeškaOřeška byla v uličce před Janečkových domem č. 82. Dnes je zrušená. Z oslovených pamětníků si na ni nikdo nevzpomíná.

Víznerka byla v Cacardově vedle obchodu Žida Aloise Wiesnera, dnes dům Martina Budína č. 330. Byla zděná, nahoře opatřená srubem. K tahání vody musel mít každý svůj „štranek“, na který nádobu zavěsil a tak tahal vodu. Hákem to nešlo, protože hladina byla hluboká 10 metrů.

Drábkova a Stojanova V březnu a dubnu 1925 se začalo s odvodňováním pozemků Padělky a Díly nad kostelem, v dalším odvodňování se pokračovalo na jaře roku 1926. Voda stékala pod povrchem a naplňovala studny s velkou vydatností: první před Drábkovým, Nová ulice č. 461. Studna je zděná, při povrchu jsou skruže. S budováním chodníků byla zakryta a zavezena hlínou. Druhá je před Stojanovým, Nová ulice č. 438. Hloubka je šest metrů, dříve se tahalo hákem. Dnes je opatřená pumpou a je stále funkční.

Od Drábkových stékala voda humny dolů až na pozemky Díly od Těšicka a Ostudy, kde je v blízkosti kapličky Sv. Antonína další studna. Odtud voda tekla dolů ke Konci směrem k Prušánce. Z tohoto zdroje byla další mělká studna před Imrichových domem v Hodonínské ulici č. 498. A voda tekla dál… přes „Kanálek“ (což byla betonová roura) k domu Petrášových v Nechorské ulici č. 128 do mělké tůňky. Tam se voda nabírala do konvičky, prala se zelenina, kačeny … a voda tekla ještě dál přes „škarpu“ a pak járkem přes dnešní Bůškových a Kašparových humna stékala do rybníčka a s konečnou platností do Prušánky. Zrušeno při výstavbě kanalizace.

Na začátku Školní ulice před domem Čechových a Šťavíkových je kamenná studna stará více než osmdesát let. U vrchu jsou dvě skruže. Je pořád plná vody, nabírá se hákem, dříve se používala jako pitná, dnes je však pouze užitková. Odtud žídlo stéká po slínových vrstvách do studny před Gazdíkových domem ve Školní ulici č. 735. Je velmi hluboká, vyzděná, u povrchu jsou skruže. Dnes je zakrytá betonovým poklopem.

Příště se můžete těšit na pokračování „Studny v Nechorách“.

                                                                                                               Jindřiška Zigáčková

40. Obecnica kolem roku 1945Prameny:
Pamětní kniha obce Prušánky I., Okresní archiv Hodonín
Pamětní kniha obce Prušánky II., Okresní archiv Hodonín
Vyprávění pamětníků
Rodinný archiv

foto: archív Obce Prušánky a autorky textu

Čteme z prušánecké kroniky 3/2015

Zpravodaj 3/2015:

Následkem velké neúrody v roce 1917 nastal mezi obyvatelstvem nedostatek potravin a hlad. Nejhůře bylo tam, kde byly četnější rodiny. Následkem toho nastal nový druh zlodějství, a to jak rolníci zasadili brambory na pole, tu někteří přišli a tyto zasázené brambory vyhrabávali, takže mnozí museli sázet brambory znovu, měli-li totiž jaké. Ceny životních potřeb stouply do úžasné výše. Obilí se prodávalo za 500 – 700 – 800 korun, byly i případy, že se prodávala pšenice až za 1000 korun za sto kilogramů. Sádlo za 50 – 60 korun za jeden kilogram. Selata za 40 – 50 korun za kilogram živé váhy. Ale vše se prodávalo tajně.

Zase přišla rekvizice. Tentokráte byla nejubožejší za všech rekvizicí za celou válku prováděných. Několik kilogramů fazole a mouky – to byla celá kořist této expedice, která sháněla živobytí pro ve městech vyhladovělé úřednictvo. Bylo po rekvizici, vše prošlo hladce. Též byla odbyta prohlídka u Imricha Františka (Ferdy) na „konci“ č. 208. Avšak najednou se rekviziční komis vrátila a šla zpět na „konec“ přímo k Františkovi Imrichovi, kdež byli velice překvapeni nenadálým návratem této komise. Záhadným způsobem byla rekvizice upozorněna, že má schované obilí a mouku. Skutečně, když přišla, tak viděla vytahané pytle z jámy, kdež bylo všechno schované. Ihned bylo všechno zabaveno a odvezeno. Bylo toho dvanáct pytlů, a k tomu musel ještě František Imrich platit 400 korun pokuty.

Snad nikdy nebyly žně tak toužebně očekávané jako v roce 1918. Jakmile trochu zazrál zimní ječmen, který byl setý na panských polích, už na něj bylo útočeno. Vyžatá kola dosvědčovala, že už tam byla návštěva. Lidé ze zoufalství neznali rozdíl mezi svým a cizím. Ukradený ječmen se na slunci nebo na kamnech usušil, pak se vymlátil a potom na domácích šrotovničkách sešrotoval, čímž byly bída a hlad zčásti zažehnány.
Vojáci přijížděli na dovolené, ale vida, že založený „zelený Kádr“ dobře prospívá, tu se rozhodli, že se též přidají. Chlapcům se dařilo dobře, ve vinohradech už byly zralé třešně a to už nedalo umřít hlady.
Bylo to přede žněmi v roku 1918, když byli desertéři v Prušánkách nemile překvapeni. Už několik dní kolovala zpráva, že má přijít do Prušánek vojenská výprava. Což se stalo jednoho dne skutkem. Časně zrána se objevilo v Prušánkách asi třicet mužů pěchoty za doprovodu několika četníků. Nastal ihned poplach. Vojsko bylo rozděleno na několik stráží, které chodily dům od domu a obzvlášť, kde byli desertéři, tam bylo všechno bedlivě prohlíženo. Výsledek byl tento: chyceni byli Zigáček Isidor, Otýpka Hubert, Předinský František a Svoboda František, který si nebyl doma jistý, a proto si šel lehnout na hůru k Matějovi Svobodovi, kdež ho našel četník se dvěma vojáky. Chycení desertéři byli zavřeni v hasičském skladišti a pak byli odvezeni eskortou do Vídně a do Brna, kdež byli zavřeni do arestu. František Svoboda za několik dní utekl zase domů.

Jednoho dne ku konci července v roce 1918 přijel na kole do Prušánek listonoš novoveské pošty Matěj Zámečník a oznámil desertérům, že do Nové Vsi přijel oddíl vojska asi šedesáti mužů, jejichž cílem bylo schytat desertéry v Prušánkách. Tato zpráva vzbudila ohromný rozruch mezi desertéry. Ihned bylo všechno zalarmováno a přísežní obránci rakouské říše úprkem uháněli z dědiny směrem do vinohradů a „Drahama“ do „Úlehlí“, kdež se rozběhli, vyhledajíc si vždy několik hochů pohromadě nějaký dobrý úkryt, kdež se utábořili. Vojsko přišlo do Prušánek časně zrána. Ihned byly obsazeny všechny uličky a několik patrolí chodilo dům od domu, všechno prohlížejíce. Tato prohlídka trvala půl dne. Avšak lov celé této vojenské výpravy do Prušánek byl velmi ubohý. Chycen byl jenom jeden desertér Řehánek Antonín, kterýž byl odveden eskortou do Vídně, odkud však asi za týden utekl znovu. Tyto jevy znamenaly jakýsi přelom ve válečných událostech. Dovolí-li si už vojsko při tak strašlivé disciplíně utíkat z fronty, to už se musí něco zvláštního dít.

                                                       Z prušánecké kroniky přepsala a upravila Jana Kamenská

Informace ze SRPDŠ

Zpravodaj 3/2015: Sdružení rodičů při Základní škole bylo založeno v roce 1999, ale jako SRPŠ si ho pamatujeme asi snad každý. Sdružení funguje mnoho let, jako podpůrná instituce školních aktivit žáků. Za dobu své existence se ve výboru sdružení vystřídala spousta rodičů. S tím, jak děti odchází ze školy, probíhají změny i v radě sdružení. Stejně tak je tomu i nyní, kdy do konce srpna byla několik let předsedkyní sdružení Jana Flajžíková, místopředsedkyně Lenka Husková a pokladníkem byla Ilona Zálešáková. Na schůzi sdružení dne 16.9.2014 bylo zvoleno nové vedení – tzv. Rada sdružení – s uvedením do funkce od září 2015 a to ve složení předsedkyně Lenka Tlachová, místopředsedkyně Vlaďka Weissbergrová a pokladník Helena Hosajová. Ostatními členy výboru jsou třídní důvěrníci jednotlivých tříd. Zatím nám chybí třídní důvěrníci za první třídu a pátou třídu, ale věřím, že na nejbližších rodičovských schůzkách bude stav výboru doplněný.
Chtěla bych touto cestou oficiálně poděkovat Janě Flajžíkové, Lence Huskové a Iloně Zálešákové za jejich práci, kterou pro sdružení udělaly. Určitě nebylo málo aktivit, které by za jejich působení byly podpořeny, snažily se o dobré fungování sdružení a obětovaly tomu svůj volný čas. Doufám, že i nám, novému vedení, se podaří sdružení udržet a rozvíjet tak, aby plnilo svou funkci a cíle, které má.
Výbor v novém složení se sešel dne 17.9.2015, kdy byly projednávány důležité události tohoto školního roku a další financování SRPDŠ. Z fondu SRPDŠ jsou pravidelně poskytnuty finanční prostředky na aktivity jednotlivých tříd. Asi před dvěma roky byla z fondu SRPDŠ zakoupena nová lyžařská výzbroj, která je používána pro lyžařský výcvik. Pro1.stupeň je financována z fondu úhrada za autobus do divadla. V 6. a 8. třídě přispívá SRPDŠ na úhradu pobytu instruktorů na Týmečkách a jedné větší aktivity (např. lanové centrum). Sedmákům sdružení přispívá na úhradu autobusu na lyžařský výcvik. V 9. třídě je to pak úhrada instruktora tance a organizace plesu. Ve školce SRPDŠ přispívá na aktivity vždy na základě domluvy s vedoucí učitelkou paní Radkou Šůrkovou. Vzhledem k růstu cen a také pro zvýšení možnosti přispět na nové aktivity nebo pomůcky rozhodl výbor pro školní rok 2015/2016 o zvýšení příspěvku do fondu SRPDŠ na 150,- Kč na dítě. Pokud má rodina tři a více dětí, které vykonávají školní docházku na Základní škole v Prušánkách, tak třetí a všechny následující děti platí 100,- Kč. Tuto informaci dostanou rodiče i na třídních schůzkách.

Do konce roku čeká sdružení jedna změna, která je dána novým občanským zákoníkem, a to přejmenování se na spolek. S touto změnou souvisí některé administrativní úkony, které musí být podložené dřívějšími listinami. Touto cestou prosím dřívější členky výboru, jestli mají doma původní stanovy sdružení, aby nám je předaly. Pokud někdo z rodičů by měl nebo má nějakou připomínku nebo příspěvek k SRPDŠ, budeme rádi, když nám o ní řekne.

Za celý výbor SRPDŠ přeji vám i dětem příjemný podzim a budeme se snažit vás alespoň cestou Zpravodaje informovat o dění v SRPDŠ.

                                                                                        předsedkyně SRPDŠ Lenka Tlachová

Zloduši a padouši

6Zpravodaj 3/2015: Ve druhém zářijovém týdnu odjížděli naši šesťáci na turistickou základnu Littner, aby zde prožili svůj outdoorový kurz s názvem Zloduši a padouši. Trochu jsme se obávali počasí, které bývá už v tomto čase vrtkavé, ale ačkoli jsme zažili i pár dešťových kapek, bylo vcelku hezky a děti si užily i krátce bazén. Pro šesťáky byly připraveny tři dny plné her a aktivit, které měly prokázat, jak dokážou řešit situace, překonávat překážky, jakou mají fyzickou kondici i jestli zvládnou jako jeden tým řešit nenadálé situace. Inspirací k námětu byl trailer k filmu, který bude v kinech až v roce 2016 a řeší otázku, zda se může zloduch změnit, jestli lze využívat jeho schopností a ve jménu čeho.

Zatímco děti hrály divadlo, malovaly, sportovaly, soutěžily, učily se, ale i jedly nebo jen pobývaly v chatkách, nám učitelům se tvořil obraz, jaké které dítě je, jestli je zvyklé na domácí servis rodičů nebo zvládne se vcelku o sebe postarat a dokáže zdolávat překážky. Po třech dnech jsme všichni bez úrazu odjížděli domů. Závěrem bych chtěla poděkovat panu Zálešákovi za odvoz materiálu na Littner.

                                                                                                                     Vanda Bušková, foto: Petr Omelka

Výlet za odměnu

5Zpravodaj 3/2015: Ano, i výlet může být za odměnu. V naší škole bývá výlet každoročně za odměnu pro třídu, která vyhraje v celoroční soutěži v třídění odpadu. V loňském školním roce poprvé vyhrály třídy dvě – 1. a 3. třída.

A tak se letošní druháci a čtvrťáci vydali na ekovýlet do Kovosteelu do Starého Města u Uherského Hradiště. Nejdříve jsme si ve výukovém programu zopakovali vše o třídění odpadu a potom nás čekala cesta vláčkem Steelinka po areálu Kovosteelu, kde jsme viděli množství kovošrotu a také elektro odpadu a jeho třídění pomocí různých strojů. Potom jsme navštívili unikátní Kovo ZOO, která je jediná svého druhu v Evropě. Z různého kovového odpadu je zde sestaveno množství zvířat v životní velikosti. Asi nejvíce nás zaujal slon, žirafa, medvěd, ale také páv, sova nebo plameňák. Celý areál jsme si pak prohlédli z výšky majáku Šrotík a jako námořníci jsme se cítili na lodi jménem Naděje.

Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili ve vesnici Tupesy, kde jsme navštívili keramickou dílnu, vyslechli jsme přednášku o výrobě keramiky a také jsme viděli malérečku při zdobení keramiky. Výlet se nám všem moc líbil a možná, že za letošní třídění odpadu se dočkáme dalšího výletu. A vy máte tip na podzimní rodinný výlet – Kovo ZOO ve Starém Městě za to určitě stojí.

                                                                          třídní učitelky J. Nesvadbová a L. Trechová

Čáry, máry, ententyky, poletíme do Afriky…

3Zpravodaj 3/2015: A právě toto říkadlo zaznělo v sobotu 29. srpna na tradičním setkání prvňáčků, kdy se děti i jejich rodiče vzájemně poznávají formou her a spolu se svojí třídní učitelkou se připravují na společnou cestu prvním školním rokem. A to naše letošní setkání se neslo v cestovatelském duchu. Dali jsme si totiž za úkol, že v průběhu roku procestujeme celý svět. To si ale troufáme! A tuto naši dobrodružnou cestu jsme zahájili v Africe. Děti ukázaly, že jsou na náročnou cestu dobře připravené, že jsou samostatné, nebojí se, jsou zvídavé, zručné (výroba krokodýla pro ně byla hračka) a obratné, což předvedly při zdolávání opičí dráhy. V průběhu našeho setkání jsme také poznávali některá cizokrajná zvířátka, která nás budou postupně provázet abecedou a celým školním rokem.

Chtěla bych popřát všem dětem i rodičům spoustu hezkých školních zážitků a radost ze společného objevování nových věcí. Věřím, že nám příjemná atmosféra sobotního odpoledne vydrží po celý školní rok.

Text a foto Miroslava Konečná, učitelka 1. třídy