Z prušánecké kroniky: rok 1916
Zpravodaj 2/2014:
Dne 7. Ledna 1916, když slavili ruští zajatci svoje vánoční svátky, při kterých zpívali svoje písně, tu Jan Hromek (Kurotva), slyše Rusů zpívat, vzal flintu, vyšel na ulici, vystřelil do vzduchu, přitom vykřiknul „sláva Rusům“. Po tomto činu vešel do hostince k Jakubovi Škápíkovi. Tamější hosté se ptali, kdo to střelil? Jan Hromek odpověděl: „Já, na oslavu Rusům.“ Ale někdo toho využil a Jana Hromka udal. Za čtrnáct dní nato ho sebrali četníci, když oral na dílách „nad kostelem“. Načež byl odveden eskortou do Brna na Špilberk do vyšetřovací vazby, kdež byl po tři měsíce vězněn. Pak mu bylo vojenským soudem nasouzeno šest měsíců žaláře. Načež byl onen rozsudek poslán ke schválení k nejvyššímu soudu do Vídně. Ale tam mu ještě čtyři měsíce přidali. Celkem byl odsouzen na deset měsíců žaláře, který měl odpykat až po válce. Po vynesení rozsudku byl odvezen eskortou do Rakous do města St. Pölten (Svatý Hipolit)., kdež musel u 25. pluku zeměbrany jako nebezpečný rusofil za trest až do konce války krmit prasata. Přičemž se měl sám dobře, dělíc se s nimi o jejich porci.
V lednu roku 0916 byla provedena změna v obecním zastupitelstvu (k tomuto kronikář neuvádí žádné podrobnosti).
Roku 1916 v lednu museli narukovat 50 – 51 letí otcové a zároveň s nimi 18 letí hoši. Byly to trochu odrostlé děti, které šli doplnit prořídlé řady rakouské armády. Znovu se opakovaly scény smutného loučení, tentokráte ale nejsmutnější, protože už byli mnozí dědečky, lidé už nad hrobem. Lítice války se dotkla kdekoho. Vše pro cisaře!
Kvůli jistějšímu vítězství byla každou neděli vystavena velebná svátost a po mši zpívaná císařská hymna. Jako výsměch proti tomu zlu, co napáchala válka.
Roku 1916 v únoru byli přivedeni do Kuffnerového dvora noví zajatci, šest Italů a osm ruských Čerkesů. Na jaře byl starosta Martin Hromek někým udán četnictvu pro rusofilství. Toto nebezpečné udání mohlo mít dalekosáhlé následky, neboť rusofil znamenalo jako velezrádce rakouského státu a spojení s nepřítelem. Starosta Martin Hromek byl za toto nařčení souzen vojenským soudem v Brně na Špilberku, kdež mu hrozila šibenice.
Snad si ani nepomyslil onen udavač, co to může mít takové udání za následky, avšak ať jest tomu tak či onak, přece musí býti takový skutek nazván jako největší zločin a darebáctví, co jen se může stát. Následkem těchto událostí přišla nová katastrofa na obecní zastupitelsvo.
Okresní politická zpráva uznala za nemožné, aby to tak dále šlo. Jednoho dne přišel komisař od okresní politické správy, rozpustil obecní zastupitelstvo, a včelo obce ustanoven vládní komisař farář Rudolf Sedlák. Martin Hromek mu předal obecní úřad, což Rudolf Sedlák přebral, ale s podmínkou, že napřed musí přijít zemská revize. Což se taky stalo.
Martin Hromek byl souzen vojenským soudem, ale nebylo mu nic dokázáno, tak byl osvobozen, ale musel taky hned narukovat k vojsku.
Roku 1916 na jaře přišla rekvisice, tentokrát ale v průvodu vojenského oddílu. Šestnáct Maďarů pomáhalo úřadům zbavit obyvatelstvo posledních zásob, které byly dosti skrovné. Rekvírovalo se jenom obilí, avšak už nebyli lidé tak hloupí jako na začátku. Každý měl nějaký šikovný úkryt, o kterém nevěděli ani všichni členové domácnosti. Tak výsledek celé rekvisice byl velice ubohý.
U Josefa Maděry (vedle školy) bylo vše velice důkladně prohlédnuto, i do hnoje a do slámy bylo pícháno byjonety, avšak nic se nenašlo.
Vojáci chovali se k lidem slušně a lidé k nim také. Obilí a mouka se schovávala, avšak mnoho se z toho zkazilo, zplesnivělo a ztuchlo od vlhka, v jiných místech od myší prokousané pytle a požrané obilí, které lidé raději nechali zhníti, nežli by to odevzdali rekvizici. Všude se jevil velký odpor proti válce.
Anně Bůškové, chudé stařence, bylo zrekvírováno (ukradeno)polovička všeho, co měla.Měla totiž něco nasbíraného ječmene, majíc strach, tak se k tomu přiznala a prosila, aby jí to bylo ponecháno, ale nebylo dbáno jejího nářku a proseb. Zlodějská rekvizice jí sebrala asi 50 kg ječmene. A tak dělala všude, kde co našla.
Roku 1916, dne 5. května padl vojín mládenec Tomáš Kuhajda, byl střelen do hlavy a do prsou a jest pochován u vesnice Dobrá Noc v Polsku. Budiž mu země lehká…
Roku 1916 na jaře byl Jakubovi Ivičičovi, devatenáctiletému brzdaři zkonfiskován majetek pro velezradu, že sběhnul k nepříteli. Byla mu nějaká maličkost, kterou zdědil po otci zabavena ve prospěch státu. Hůře však bylo s jeho matkou, která žila v Hustěnovicích u Uherského Hradiště. Byla to churavá žena a byla jí odebrána státní podpora, následkem toho žila po celou válku velice bídně.
Vzhledem k vícero případům různých nemocí bylo v květnu roku 1916 nařízeno povinné očkování všeho obyvatelstva. Kdo se snad nedostavil, byl přísně potrestán.
Z front přijížděli ranění na krátkou či delší dovolenou, přijížděli i zdraví podívat se na svoji rodinu, vypomoct něco na poli séct, vázat, mlátit a podobné. Přijížděli a zase odjížděli. Válka nebrala konce. Není svateb, děti se též nerodí. A proč by se rodily na takový oškklivý svět? I lidé málo mřeli, smrt neměla kdy, neboť byla zaměstnána na různých bojištích, kde měla pravé žně…
Dne 27. srpna roku 1916 v 9 hodin večer vypovědělo Rumunsko válku Rakousku-Uhersku. Zase nový nepřítel, zase nová fronta.
Dne 21. listopadu 1916 zemřel největší viník světové války císař rakouský František Josef I. Zpráva o smrti císaře nikoho neroplakala, jen tu a tam si někdo odlehčil“dávno ho měl čert sebrat“. Ani smuteční prapory nabyly vyvěšeny. Na frontách byla rovněž zpráva o smrti císaře přijata lhostejně. Nastoupil nový císař Karel, kterému Češi říkali Karel Poslední. Nic se nezměnilo, válčilo se dále.
V armádě se odbývaly znovu přísahy novému císaři. Stará přísaha už neplatila. Tu a tam se vojáci vzbouřili, raději by chtěli mír a ne novou přísahu, ale nebylo to nic platné, odpřísahalo se a vraždilo se dál.
Koncem roku 1616 proběhla maďarskými časopisy zpráva o profesoru Masarykovi, že kuje pikle za hranicemi proti Rakousku. Pěkná to zpráva pro český národ.
Z prušánecké kroniky přepsala dr. Jana Kamenská