Z naší školičky (jaro 2016)

Přešla zima, zmizel mráz,
jaro přišlo mezi nás.
Zas kytici květů máme,
jaru za ni zazpíváme (Zpravodaj 1/2016).

Toto nádherné roční období nepřichází naráz a s jistotou. Hraje si na schovávanou. Sluníčko má sice ještě chladné paprsky, ale my cítíme, že jaro už je ve vzduchu. A když potom nastane, je den ze dne krásnější. Jaro je kouzelník, který čaruje teplem a pestrostí barev. Na jaře můžeme sledovat zázraky, které se v přírodě dějí. Jarní slunce budí všechno ze zimního spánku svým polibkem jako princ Šípkovou Růženku. Začínají se zelenat pole a louky, ze země vyráží nové kvítí, na stromech a keřích se objevují nové lístky. Slyšíme první bzukot včel a much, milé švitoření vlaštovek, jiřiček a veselé melodie skřivánků. V trávě se objevují první brouci, ptáci si staví hnízda a společně se zvířátky se chystají na rodičovské povinnosti.

Jen mít oči k vidění, uvidět, co jiní lidé nevidí a neuvidí. Vidět, jak si zlatohlávek češe zlatý vlas, vidět že má sedmikráska vskutku sedm krás.

A tohle všechno učíme děti z naší školky vidět. Péče o tvorbu a ochranu životního prostředí má z hlediska pedagogického velký výchovný význam. Vedeme děti k pochopení vztahu mezi člověkem a jeho životním prostředím. Vzhledem k tomu, že v určitých situacích nejsou děti ještě schopny rozlišovat skutečnost od myšlenky, je citlivé a správné vedení dospělých a hlavně dobrý přiklad to nejdůležitější. Do přírody chodíme co nejvíce od prvních jarních dnů. Seznamujeme děti se změnou přírody tak, abychom zaručili prožitek a jejich aktivity. Všechna roční období nám poskytují mnoho podnětů pro pozorování, ale největší zájem vzbuzuje právě jaro.

Kde se vzali, tu se vzali motýlkové, včeličky, přiletěli, zulíbali všem kytičkám hlavičky. Tak přejeme všem krásné jarní dny plné sluníčka.

Úsměvy jara. Převlékáme se na vycházku.
Uč. „Vítku, s takovou tady budeš ještě zítra.“ Víteček: „No tak to pěkně děkuju.“
Zuzanka: „Paní učitelko, že nevíš, co jsem nakreslila.“ Uč: „No to nevím, co?“ Zuzanka: „Nic.“
Majdalenka: „Paní učitelko, my se s Martínkem milujeme a dali jsme si pusu.“ Uč. „Tak to jste jak ženich a nevěsta, že?“ Martínek: „Já nejsu ženich, já su machr.“ Majdalenka: „To neva Marti, já su normální.“
Sonička: „Paní učitelko, oni mě pichali do ruky a já to mám teď změklé jak kámen.“ Viktorka: „Paní učitelko, naše babička má nemocné bříško a v nemocnici jí z teho bříška vytahovali stehna.“

                                                                                                       Text a foto Radka Šůrková