Vzpomínka na náboženství

Zpravodaj 3/2022

Nevím, kam až sahá tradice výuky náboženství, ale já patřím k pamětníkům, kteří chodili do náboženství v době komunistické éry, i se všemi důsledky, které to obnášelo. Pravda je, že v osmé třídě (tehdy byla jen osmiletka) jsme z 38 žáků zůstali jen dva, ale nikdy jsem toho nelitovala. V 90. létech chodilo do náboženství až 150 dětí, proto byla také zřízena pro tyto účely samostatná učebna. Loni to bylo údajně kolem 40 dětí, což pořád není málo.

Dodnes si vzpomínám na příběh, který nám vyprávěl tehdejší vyučující p. František Kozár. Byl to příběh kněze Maxmiliána Kolbeho, který se v koncentračním táboře obětoval za otce od rodiny a šel místo něj do tzv. bunkru smrti. Ano, někdo může namítnout, že výuka náboženství není potřebná k tomu, abychom z naších dětí vychovávali slušné lidi, ale hodnoty, které v životě vyznáváme a podle nich pak jednáme, se také nevaří úplně z vody. A náboženství je jedna z možností, kde se tyto hodnoty učí děti nějak vstřebávat. Jako je například v příběhu Maxmiliána odvaha a obětavost pro druhé.  Znalost desatera není určitě nikomu na škodu. Neuvědomuji si, ve kterém předmětu se těmto morálním hodnotám věnuje nějaký čas. To, čím si člověk kultivuje svoje svědomí, si volí každý sám. Jsem moc ráda, že výuka náboženství na naší škole je. A shodou okolností paní lektorku znám jako svoji bývalou kolegyni a vím, že se bude snažit dětem předávat jenom to nejlepší.

Farnice Jitka Omelková