Všichni lidé bratry jsou…

Zpravodaj 4/2014:

Léto roku 1945. První mírové léto po druhé světové válce, nebylo ještě úplně klidné. Našim krajem táhly oddíly rumunské armády, které ke konci války bojovaly po boku Rudé armády proti Němcům, ze zajetí se vracely skupiny Maďarů. Občas tu projeli i sovětští vojáci. To však naše občany příliš nezajímalo. Daleko víc je vzrušovala zpráva, že německé obyvatelstvo má být z našeho pohraničí vystěhováno a následně má být toto území osídleno českými lidmi.

V naší obci se z minulých staletí zachovaly dvě svérázné části, kde bydleli většinou chudí lidé v malých domcích z udusané hlíny. Jednotlivé domky byly přistavovány jeden k druhému bez jakéhokoli plánu, takže tam nabyly žádné přímé ulice a cizí člověk by se v těch úzkých křivých uličkách vůbec nevyznal. Jedné té svérázné části se říkalo Cacardov a druhé Kopeček. A právě pod Kopečkem bydlela v takovém zastrčeném domku stařenka Řehánková.
Po válce jí bylo něco přes čtyřicet roků a byla ještě pořád plná síly a chuti do života. Když se dozvěděla, že se někteří lidé stěhují do velkých pěkných domů v německých dědinách kolem Pálavy, rozhodla se po poradě s mužem, že se tam také zajedou podívat. Příštího dne sedli na kola, neboť autobusová doprava ještě téměř neexistovala, a jeli k Pálavě. Viděli, že kraj je tam rovný a úrodný jako u nás, dědiny pěkné, jednotlivé domy pečlivě udržované. Vše se zdálo být v nejlepším pořádku. Před jedním takovým úhledným domem zastavili a zaklepali na dveře. Otevřela jim dosti hezká, sympatická žena a stařenka Řehánková si na okamžik pomyslela, že si třeba spolu i povykládají. Bohužel německá hospodyně měla smutný a ustrašený výraz ve tváři a bylo jasné, že prožívá nejhorší období svého života. Nepromluvila ani slovo, jen úzkostlivě pozorovala každý pohyb Řehánků. Když ti vešli do ložnice, vběhla tam nešťastná hospodyně za nimi, zhroutila se u jedné z postelí a začala tak toufale naříkat, že si stařenka zacpávala uši a povídá mužovi: „Poďme preč, já to nemožu poslúchat, mně je tak, jak dyby mňa samotnů někdo z mojej chalupy vyháňal.“ A tak usedli manželé Řehánkovi zase na kola a jeli zpátky do Prušánek.
Druhý den přišli na besedu k sousedům a ti se samozřejmě zeptali, jak si za Pálavou vybrali. „Dobře, ale stěhovat se nebudeme“, a stařenka začala vypravovat, jak si vybrali pěkný dům, ale jak se situace změnila po setkání s německou hospodyní a dodala:“ Súsedo, já bych sa v tem baráku ani jednu noc spokojeně nevyspala, já bych tú nešťastnú osobu pořád viděla schúlenú u tej postele, a pořád čula ten její zúfalý nářek. Tak sme sa vrátili z nepořízenú. Ale nevadí. Děcka nám odrústajú a pomalu odcházajú z baráku a nebude to dlúho trvat a budeme tu sami.“ A tak se také stalo. Dospělé děti skutečně všechny odešly do světa a stařečci Řehánci dožili spokojeně ve své chaloupce.
Dávno již odpočívá stařenka Řehánková navěky na prušáneckém hřbitově. Ani její chalupa už nestojí. Byla zbořena jako mnoho takových chalup v Cacardově a na Kopečku. Zdálo by se, jako by tu po dobrých lidech nic nezbylo. Ale není to pravda. Jejich dobrý život je příkladem pro všechny lidi kolem. Je velkým poučením, že člověk si nesmí budovat své štěstí na neštěstí druhého a že má v každém člověku vidět svého bratra a podle toho se k němu chovat.

                                                                                                                          Josef Zigáček st.