Veliká noc křesťanů: 2. část
Zpravodaj 1/2014:
Loni jsme si připomněli velikonoční události počínaje poslední večeří a konče vydáním Krista k ukřižování. Nyní příběh dokončíme.
Ježíše už čekala jenom cesta na popraviště a ukřižování. Slovo „jenom“ tu však nastávající okamžiky moc věrně nevystihuje. Putování na Golgotu, tak se jmenoval pahorek za městem určený pro popravy, podrobně vykresluje obřad zvaný „Křížová cesta“ se svými čtrnácti zastaveními a zájemci jej mohou absolvovat i v místním kostele. Samotné ukřižování není příjemný úkon a ty, kdo by jej chtěli blíže poznat, jen odkážu na příslušnou literaturu, třeba knihu „Den, kdy zemřel Kristus“. Utrpení na kříži bylo nesmírné. Vojáci nabízeli odsouzencům víno se žlučí nebo ocet, což mělo otupovat vnímání bolesti. Na kříži byla také napsána vina ukřižovaného. V případě Kristově byla dost zvláštní. Žádný zloděj, vrah ba ani buřič, ale „Ježíš nazaretský, král židovský“. Kněžím se tento text nelíbil, ale Pilát jejich stížnosti na něj nevyhověl. Vypadá to, že je rozezlen vyhodil.
Spolu s Ježíšem byli ukřižováni ještě dva lotři. Jeden po jeho levici, druhý po pravici. Ten vlevo se mu vysmíval, ten vpravo měl však přeci jen trochu soudnosti, uznal, že on tam visí oprávněně, ale ten uprostřed nic špatného neudělal a v posledních chvílích života, kdy už není čas na ohledy, „co tomu řeknou lidé“, ani na výmluvy, že to, čím se provinil, nebylo tak hrozné, se jednoduše obrátil k Ježíši a požádal ho, aby si na něj vzpomněl, až bude ve svém království. A Ježíšova odpověď byla obdivuhodná: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji“.
V takové chvíli jistě nešlo ze strany provinilce o chladný kalkul typu: „Něco mu navykládám a třeba mi to spolkne, a jestli je to fakt nějaký bůh, tak si snad polepším, za pokus to stojí, horší už to stejně ani být nemůže“. Kdepak. Na kříži už není vhodný čas na kličkování, výmluvy a okolky. Jistě už kašlal na krále, velekněze i Římany, neohlížel se na mínění lidí, ani na to, jak vypadá, nemyslel na výtěžek posledního lupu, na velikost svého majetku, ani na nic, čemu se v životě věnoval. Už zbývalo jediné, říct: „Byl jsem lump, ale, Ježíši, zachráníš mě?“ A povedlo se.
Odsouzenci na kříži umírali i několik dní, ale Ježíš byl po probdělé noci a mučení vyčerpaný natolik, že za několik hodin zemřel. Tradice říká, že byly tři hodiny odpoledne. Jeho skon byl doprovázen zemětřesením, zatměním slunce a dalšími jevy, až i velitel římské stráže prohlásil, že muselo jít o Božího syna. Také se roztrhla chrámová opona, která zakrývala vnitřek velesvatyně, to proto, že byl právě zjednán volný přístup k Bohu pro každého.
Navečer na onen Velký pátek museli odsouzence odstranit z křížů, protože následující sobota byl velký svátek, kdy nesměly být mrtvoly venku. Římský voják se bodnutím do boku přesvědčil, že je Ježíš mrtvý, vyšla z něj kromě krve voda, a dal tělo Josefu z Arimatie, tajnému Ježíšovu učedníku, k pohřbení. Ten jej zabalil do plátna, položil do svého nového skalního hrobu a vchod uzavřel kulatým kamenem. Takový byl tenkrát na Blízkém východě zvyk.
O následující Bílé sobotě se nesmělo nic dělat, byl největší svátek v roce, ale hned v neděli ráno, to je v Izraeli pracovní den, šly některé Ježíšovy učednice, i jeho matka, dodělat pohřební úkony, které v pátek nestihly. Jenže, a to je největší událost Velikonoc, kámen je odvalený, vchod do hrobky otevřený a tělo nikde, jen stočené plátno od Josefa z Arimatie v místě, kde tělo leželo. A to nechal Pilát hrob hlídat, aby snad Ježíšovi učedníci neodnesli tajně tělo, protože Ježíš ještě za svého pozemského života prohlásil, že třetí den vstane z mrtvých. Stráže se však báli andělů, kteří pro Ježíšovo tělo přišli a utekli. Řekli to kněžím a ti je uplatili, aby na veřejnosti tvrdili, že usnuli a ubezpečili je, že když se to doslechne velitel, tak to s ním urovnají.
Ježíš se potom postupně ukázal všem svým následovníkům a začala se rozvíjet nová éra – křesťanství. Proč však musel zemřít? Jednou, na samém počátku lidstva, se jeho první příslušníci Adam a Eva rozhodli uposlechnout Božího nepřítele, Satana. Nechali se obelstít a přistoupili na jeho nabídku, přijmout do svého srdce dobro i zlo. Od té doby umí být každý člověk dobrý i zlý. Někdo víc, někdo míň, ale každý má v sobě obojí. Přijetí tohoto principu však neznamenalo polepšení si, jak sliboval Satan, ale pád, vyhnání z ráje. Cesta zpět je možná, ale jen bez toho zla, které se stalo naší pevnou součástí. A tady přichází Ježíš se svou nabídkou: „Vezmu tvé zlo na sebe a odnesu ho do pekla k Satanovi, kam patří. Stačí jen, když o to upřímně požádáš, jako ten lotr ukřižovaný po mé pravici.“ Že se to už stalo před dvěma tisíciletími a my jsme ještě nebyli na světě, tak jsme to propásli? Ne, nebojme se, to už není naše starost, jak to Kristus zařídí. Máme ovšem ještě jednu možnost. „Zanést“ naše zlo do pekla sami. A už tam zůstat.
Budou Velikonoce, znovu se budou všechny ty události, Kristova oběť a hlavně zmrtvýchvstání připomínat. Už skoro po dvoutisící. Velká noc se však slaví, jak jsme v minulých letech ve Zpravodaji již uvedli, déle. Bible o ní mluví poprvé při odchodu Izraelců z Egypta. Judaismus však disponuje dalšími vyprávěními, jmenují se targumy, Targum pseudo – Jonatan uvádí: „A stalo se na sklonku dní, čtrnáctého nisanu, že přinesl Kain něco z plodů země, semeno lnu, jako oběť prvotin před Hospodinem. A Ábel také přinesl …“
Víte, co ten časový údaj znamená? VELIKONOCE !
Opravdu, starý svátek.
Jako lidstvo samo.
Ing. Josef Zigáček