Umění stárnout

Zpravodaj 2/2022: Rozhodnutí uspořádat vloni 25. července první „Světový den prarodičů a seniorů“ přišlo v době, která byla poznamenaná pandemií a utrpením naší starší generace ve všech částech světa. Zprávy o seniorech, kteří museli zemřít v osamění a poté jim dokonce nebyl vypraven ani pohřeb, působily hlubokou bolest.

A léta běží…

V čem spočívá umění stárnout? Přibývání let má být postupným životním dozráváním bez křečovité snahy zdržet čas. Mohou nám pomoci slova Bible. V 31. žalmu král David říká: „…moje budoucnost je ve tvých rukou.“ Kdo se podobně jako David spoléhá na Pána Boha, ten nemusí prožívat ani bolest, ani stesk nad tím, že mu přibývá let. Neklamným znakem přibývajících let života je, že začínáme zapomínat. Také na sobě pozorujeme i to, že se nedovedeme rychle nadchnout a rozjásat, jako tomu bývalo dříve. Radost a štěstí nejsou tak opojné jako kdysi, ale i zklamání a bolest ztratily na své sžíravosti. Nejsme již tak odvážní a podnikaví, jak tomu bylo v mládí. Zkušenosti zatížily naše rozhodování. A tak se pozvolna měníme fyzicky i psychicky.

Až dosud jsme žili s nadějí, že máme ještě všechno před sebou. Postupně v nás však sílí vědomí, že život je krátký a že ho už před sebou máme málo. Jedno z prvních kritických období nastupujícího stáří se dostavuje v době mezi čtyřicítkou a padesátkou, to je v době tzv. přechodu, který je podmíněn hormonálními změnami v těle. Ty mají svůj vliv i na myšlení a na celý životní styl. Před námi se tím nezadržitelně otevírá doba stáří.

Umění nestárnout, ale místo toho dozrávat, se musíme učit. Zásadně platí, že každý je tak starý, jak se cítí. Bernard Shaw řekl: „Člověk dozrává v sedmdesáti až osmdesáti letech, když ho mladší generace už dávno chce odstrčit z cesty.“ Když slavil své devadesátiny, přišel též i jeden mladší fotograf udělat snímek věhlasného mistra. Přitom vyslovil přání, aby směl pořídit podobný snímek, až bude mistrovi 100 let. Bernard Shaw se na něj pátravě podíval, změřil si ho od hlavy až k patě a řekl mu: „Mladý muži, vypadáte celkem zdravě, doufejme, že se toho dožijete.“

Kde je tajemství toho, že někteří lidé i ve vyšším věku jsou poměrně svěží? Mnoho záleží na tom, jak se s nastupujícími změnami tělesného i duševního života dokážeme vyrovnat. Jestliže se jim usilovně bráníme a děláme všechno, abychom je nějak zadrželi nebo zpomalili, stárneme. Dokážeme-li je však z Božích rukou přijmout, a to s modlitbou: „Pane Bože, moje budoucnost je ve tvých rukou“ a přizpůsobujeme-li svůj život novým omezeným možnostem, pak dozráváme. Dozrávat znamená přizpůsobovat všechno věku, ve kterém právě jsem: svou práci a své zájmy, svůj zevnějšek i své zábavy, svoji společnost i tempo a styl svého života. K dozrávání nutně patří také připravenost kdykoliv odejít z jeviště života. Pro toho, kdo věří v Boha, nemusí být dny stáří naplněny nostalgickým smutkem a steskem. Spíše naopak! Kdo dozrál nejen tělesně a psychicky, ale také duchovně, ten může prožívat, že jeho dny ve stáří jsou prohřáty tichým podzimním sluncem vděčnosti a prozářeny světlem naděje před branami nebe.

Vít Hába