Tradice a zvyky

LIDOVÉ ZVYKY A SLAVNOSTI BĚHEM ROKU

Život našich předků byl krušnější, ale v mnoha směrech i radostnější než ten náš. Uměli se bavit a každý svátek prožívali naplno se vším, co nabízel.

• • Pro chasu začínal rok na Štěpána – 26. prosince. Ten den pacholci a děvečky opouštěli službu, odtud pochází pořekadlo “Na Štěpána není pána“. Za dobrou službu dostávali od hospodáře koláč, děvčata někdy kousek plátna na sukni a vraceli se domů k rodičům. V obecní hospodě pak byla zábava, na níž se volili stárci, kteří po celý příští rok organizovali taneční zábavy, starali se o hody a veškerou činnost chasy. I dnes se stárci a stárky volí na Štěpána, už ne na zábavě v hospodě, ale u Nechor.
  • Na svátek Jana Evangelisty – 27. prosince – se v kostele žehnalo víno.
  • Od Nového roku do Popeleční středy se organizovaly plesy  – hasičský, školní, svůj ples měly i ženy a samozřejmě chasa, která ho pravidelně zahajovala Moravskou besedou.

• Konec masopustu byl ve znamení převelikého veselí. Tři dny se tancovalo, v úterý se válely „dyně“. Dvojice v pevném sevření se musely co nejvíce válet po zemi, aby narostly velké dýně. V pondělí a v úterý chodili po dědině „maškarádi“, zpívali fašaňkovou píseň Pod šable, pod šable, aj pod obušky a speciálně v Prušánkách k ní zpěváci přidávali text, svědčící o zdejší vinařské tradici: … dali nám z bečky, ze škařůpečky, z koštéřa… V každém domě byli „maškarádi“ něčím obdarováni, ale ještě dělali „na potforu“  – snažili se domácí nějak zabavit a odnést si z domu ještě něco navíc. Do velikého koše dostávali vajíčka, slaninu, koblížky a paprčky (smažené těsto). Někdy uměli také zajet do školy a to bylo teprve veselo!  Bohužel tento zvyk se už řadu let neudržuje.
• Velikonoce jsou největším křesťanským svátkem, protože symbolizují zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Smrtka se už v Prušánkách nevynáší, zůstalo svěcení kočiček v kostele, které podle pověry mají ochránit dům před bouřkou a polknutí svěcené kočičky prý vyléčí bolest v krku. Na Zelený čtvrtek, kdy zvony umlknou na znamení smutku nad smrtí Krista, je jejich zvonění nahrazeno klepáním.

  

  Po vsi jezdí hrkači, kterým se tady říká „vrngačé“ nebo „klepačé“. Jsou to chlapci školního věku, vede je ten nejstarší. Nejmladší kluci mají řehtačky, starší mají klepače a nejstarší tragače – „vrnčadua“. Tento zvyk je velice starý, bohužel byl přerušen v období totality, kdy chlapci mohli chodit jen okolo hřbitova. Znovuobnoven byl tento mezi chlapci oblíbený zvyk v roce 1990. Hrká se dvakrát na Zelený čtvrtek, pětkrát na Velký pátek a třikrát na Bílou sobotu. Na Velký pátek se dodržuje přísný půst a také všichni dodržují tradici, že v tento den se v žádném případě nepracuje se zemí.

• 

  Na Bílou sobotu se navečer slaví Vzkříšení. Tento den je současně věnován i všem padlým v obou světových válkách. Na velikonoční neděli se v kostele světí vajíčka a pečivo. Dříve zde byl zvyk škrabání vajec, dnes se vajíčka zdobí nejrůznějšími způsoby. V neděli pořádá místní chasa velmi oblíbenou velikonoční krojovanou zábavu. V pondělí velikonoční chodí děti „po šlahačce“ ke svým příbuzným. Školáci a studenti chodí po spolužačkách. Dříve chodívali i dospělí muži, s harmonikou a se zpěvem navštěvovali kamarádky, kolegyně z práce. Dnes už tento zvyk zanikl. V naší vesnici se dívka lehce „pošlahá žilou“, která je upletena z vrbového proutí. Všichni šlaháči ví, že žena se má „vyšlahat“ do pravého poledne, ale stejně to nikdo nedodržuje. Úterní „šlahačka“ děvčat a žen se už nedodržuje, stejně jako zábava, kterou v neděli po velikonocích mívali odvedenci.

• 

  Boží tělo bývala krásná slavnost. Vesnice byla uklizená, domy čerstvě olíčené vápnem, u několika domů postavené oltáře, určitě se soutěžilo, kdo ho má pěknější. Všude bylo plno květin, lidé byli slavnostně oblečení, děvčátky měla košíčky s květy, kterými posypávala cestu, hrála hudba, zvonily zvony… Poslední průvod šel přes vesnici v roce 1961, potom mohl jen chodit jen v areálu kostela. Znovuobnoven byl tento zvyk po roce 1990, ale už ne v takovém rozsahu.

• Dříve se chodívalo také na poutě. Za první republiky se chodilo na pouť do Týnce k Panně Marii Pomocné, od května do října se konaly mariánské poutě do Žarošic, cesta z Prušánek trvala dva dny. V současné době se na poutě do vzdálenějších míst jezdí autobusem, někteří věřící jezdí na poutě i do zahraničí.
• V letním období se pořádávaly výlety, nejčastěji k Nechorám. Výlety

  

  pořádali hasiči a republikánský dorost. Mládež ráda chodívala na výlety do lesa Lapoštorf. K výletům patřily i dožínky. Do konce 1. světové války se konaly formou „aldamáše“. Ženci upletli věnec a se zpěvem ho zanesli hospodáři. Ten měl pro něpřipraveno pohoštění jako poděkování za jejich práci. Za první republiky získaly dožínky společenskou formu. Velký průvod vyšel z vesnice k Nechorám, sekáči měli omašlené kosy a odběračky, děvčata byla krásně ustrojena. Po příchodu k Nechorám lidé nejdříve vyslechli slavnostní projev, potom byly zahrány státní hymny a předvedeno dožínkové pásmo, které se všem moc líbilo. Pak začala dožínková zábava. Když se JZD v padesátých letech po kolektivizaci vesnice snažilo dožínky obnovit, už to nebylo ono.

• V září „zarážáme horu“, o dva týdny později slavíme Vinobraní pod Nechory. Největší událostí jsou třídenní hody, které se konají druhou srpnovou neděli. Zajímavé je, že dříve mívali na hody svoji muziku i školáci. Mnozí učitelé to však pokládali za nevhodné a stavěli se tak dlouho proti, až byly školácké muziky koncem 19. století zakázány. Otázka vhodného věku účastníků tanečních zábav se vyřešila v roce 1947 usnesením místní osvětové rady, že mládeži do šestnácti let bude přístup na taneční zábavy přísně zakázán. V dnešní době se tradičních muzik zúčastňuje mládež po skončení základní školy.
• Dříve se pořádal v Prušánkách i dívčí vínek (poprvé v roce 1980), který organizovaly zvolené stárky. Děvčata byla oblečená do dlouhých šatů – toalet, chlapci měli tmavé obleky. Hojně byl navštěvován i staršími ženami, které na „súdné stolici“ viděly a zkritizovaly úplně každého. Uspořádání vínku bylo finančně náročné, protože hudby se zprofesionalizovaly a byly drahé, takže po několika letech tato akce zanikla, stejně jako taneční zábava pořádaná na sv. Kateřinu 25.11.
• Advent byl a je obdobím půstu, nekonají se žádné taneční zábavy. Přesto jde o radostné období plné očekávání. V předvečer sv. Mikuláše chodí Mikuláš, anděl a čert po malých dětech tak jako kdysi. Dříve dostávaly hodné děti ořechy a křížaly za malou modlitbičku,  nehodné děti bramboru nebo kousek uhlí. V dnešní době děti spíše recitují básničku nebo zazpívají písničku a dostanou sáček plný čokolády a ovoce. Čerta se ale děti bojí stejně, jako před sto lety.

• 

  Advent byl také obdobím, předení konopí, draní peří, „vyšustování“ kukuřice. To se sešli sousedé, kamarádi nebo rodina, pracovalo se a hlavně se vykládalo. Co se stalo kdysi, co kdo viděl a hlavně se probíraly „pletky“ – co se v dědině děje, kdo s kým chodí, v které rodině čekají přírůstek… O adventu bývaly také zabíjačky.

• Na Vánoce se děti těšívaly vždycky. I když dříve ani náhodou nedostávaly takové dárky jako dnešní děti. Všechno, co se odehrávalo na Štědrý den, bylo zaměřeno na zajištění prosperity celého hospodářství. Všichni se postili a těšili se na slavnostní večeři: luštěninovou polévku, pukance, rozvařené sušené švestky a křížaly. Na stole byla i sušená dýňová jádra, na Podluží velmi oblíbená. Svůj díl z večeře dostal dobytek i ovocné stromy. Štědrý večer byl opředen kouzly a pověrami, dodržovalo se mnoho zvyků, jejichž prostřednictvím lidé zjišťovali, jestli budou v příštím roce zdraví, rodiny spolu nebo jestli se dívka vdá. Po večeři se chodívalo koledovat. Významným koledníkem byl obecní pastýř. Každému hospodáři, kterému pásl dobytek, popřál zdraví, štěstí, ale také boží požehnání dobytku, a předal mu posvěcený prut, se kterým pak hospodáři vyháněli dobytek na první jarní pastvu.
  Novodobým zvykem je konání vánočního koncertu den před Vánocemi.

Z knihy o Prušánkách zpracovala Jana Kamenská