Slovo starosty 1/2022

Zpravodaj 1/2022 Vážení a milí spoluobčané,
ani v nejhorším snu by mě donedávna nenapadlo, že se ocitneme ve válečném ohrožení. Po více než dvouletém boji s Covid-19 a po živelné katastrofě, která postihla náš region před několika měsíci, to vypadalo, že si konečně vydechneme a začneme normálně žít. Bohužel, není tomu tak. Ruský agresor zaútočil na svobodný a suverénní stát Ukrajinu. Jen několik stovek kilometrů od našich hranic. Rozpoutal válku. Válku, která je velice blízko. Válku, která bude mít vliv na životy nás všech.
Ruská invazní vojska narazila na nečekaný, odhodlaný odpor. Jejich představa „bleskové války“ se snadným a rychlým vítězstvím nevyšla. Agresor se uchyluje k použití barbarských metod „spálené země“. Neštítí se útoků na nemocnice, školy, kulturní památky bez ohledu na civilní oběti, totálně ničí celá města a nerozpakuje se ani nad útokem na jaderné elektrárny. Jedná se o porušování a naprostou ignoraci všech mezinárodních dohod a smluv. Jedná se o rozsáhlé a nijak omluvitelné válečné zločiny. To vše jen proto, že si ruský „Vůdce“ vzal do hlavy, že je třeba obnovit Sovětský svaz včetně znovunabytí jeho vlivu. Šílené. Bohužel ale až příliš skutečné.
Naše historie má s Ruskem (tehdy Sovětským svazem) své zkušenosti. Okupace Československa v roce 1968 měla stejné „noty“ jako ta současná na Ukrajině. S tím rozdílem, že nám okupanti zemi nerozbombardovali, nicméně s následky okupace a následné „normalizace“ jsme se vypořádávali třicet let. Velký rozdíl je v tom, že se Ukrajinci rozhodli bránit svou zemi se zbraní v ruce. S masivní a jednotnou podporou NATO, Evropské unie a drtivou většinou všech států světa. To jsme my tehdy neměli. Považuji proto za obrovské štěstí, že jsme nyní pevnou součástí těchto struktur. Pevně věřím, že naše společná, rychlá pomoc těžce zkoušené Ukrajině pomůže odradit Rusko od dalších výpadů.
Jsem přesvědčen, že musíme pomoci ukrajinskému národu. Momentálně hlavně tím, že se postaráme o stovky tisíc válkou vyhnaných lidí, většinou žen a dětí tak, aby v bezpečí mohli přečkat období, kdy jejich manželé, otcové a bratři doma bojují za jejich, ale i naši svobodu. A aby, až jednou toto běsnění skončí, se mohli vrátit domů. Zatím se s náporem válečných uprchlíků potýkají především velká města. Jejich kapacity se ale rychle naplňují. Musíme být připraveni na to, že i k nám, do Prušánek, přijdou možná desítky válkou vyhnaných lidí a bude naší povinností se o ně postarat. Jsem si jist, že většina z nás má podobný názor a že jsme připraveni a odhodláni jim pomoc poskytnout.
Chci touto cestou poděkovat všem těm, kteří již svou pomoc nabídli. Ať už formou finančního daru nebo nabídkou ubytování v soukromí bez ohledu na to, zda a kolik za to dostanou. Patří jim můj velký obdiv a dík.
Očekávám, že přijdou i nějaké potíže, které při událostech tak velkého rozsahu obvykle nastávají. Vždy se najdou jedinci, kteří chtějí situaci využít ve svůj prospěch. Kterým je zloba, závist a vlastní ego bližší než soucit, velkorysost a schopnost pomáhat. Nenechejme se tím odradit ani otrávit. Budou to jen jednotlivé případy, se kterými se jistě vypořádáme.
Ano, tato válka nás zasáhne všechny. Udělejme všechno pro to, abychom v této těžké zkoušce obstáli s co nejmenšími šrámy. Budeme-li jednotní, dokážeme to. A pomáhejme! Nikdy totiž nevíme, zda jednou sami nebudeme pomoc potřebovat.
Přeji nám všem klidné, zdravé a bezpečné časy.

Váš starosta.