Rozhovor s Lubomírem Zahradníkem

Zpravodaj z Prušánek 4/2014:

Jsem Prušaňák s titulem „náplava“

Ještě nikdy jsem nepřipravovala rozhovor se starostou. S Lubomírem Zahradníkem jsem ale naštěstí už rozhovor chystala, takže má tréma byla jen poloviční. A ukázalo se, že byla úplně zbytečná. Náš nový starosta odpovídal na každou otázku. Otevřeně a s obdivuhodnou lehkostí. Protože jsme se sešli jen týden po jeho uvedení do funkce, dohodli jsme se hned v úvodu, že se nebudeme věnovat provozním záležitostem a vedení obce. V té době ještě nezasedala první rada ani nově zvolené zastupitelstvo. Nabízím tento rozhovor jako příležitost k seznámení, jako nabídku k otevřenosti a komunikaci. Uvařte si dobrý čaj nebo si nalijte sklenku vína či medoviny a přijměte pozvání k malému předvánočnímu setkání.

Psal jsi Ježíškovi, když jsi byl malý?

Ano.

Většina z nás má dětskou vzpomínku na nějaký nezapomenutelný dárek. Ty taky?

Ano, dostal jsem dva a mám to ještě v živé paměti. První byl stolní fotbal s fotbalisty na pérku a druhé bylo kolo.

Odkud pocházíš?

Z Kyjova.

A byl jsi městské nebo příměstské dítko?

Jsem dítko příměstské. Vyrůstal jsem v domě s velkou zahradou včetně potoka, takže lodě, výpravy, bunkry a piráti… to bylo moje.

A měli jste domácí zvířata?

Měli jsme malé domácí hospodářství. Slepice, králíky, krůty… a navíc já jsem miloval knížky od Jacka Londona, knížky o zálesácích, divoké přírodě, takže jsem pořád nějaká zvířátka tahal domů. Zachraňoval jsem opuštěná mláďata, choval jsem ježky, kuny, kavky. Takový malý zvěřinec.

V okolí Kyjova je překrásná příroda. Která místa jsi měl nejraději?

Já jsem z části Kyjova Nětčice, takže v létě byl naším rájem potok Kyjovka, na kterém jsme podnikali výpravy proti proudu na vlastnoručně vyrobených „lodích“. A potom jsme měli spády do lesíka zvaného Chrastí, to je z Kyjova směrem na Ježov. Tam jsme se hodně vyřádili.

Když tak mluvíš o přírodě, přemýšlím, jak ses pak dostal do Zlína, kde jsi studoval ryze technický obor – plastikařinu.

Já jsem se do Zlína dostal shodou okolností. Od malička jsem chtěl být veterinářem a pak asi od patnácti lékařem. Celý gympl jsem o tom snil. Po maturitě jsem dělal přijímačky na medicínu a nevzali mě. Někdy v srpnu pak vyšel seznam volných míst na vysokých školách, tak jsem zapíchl prst a byl tam Zlín. Přijímačky mi uznali z medicíny a tak jsem šel s tím, že za rok zkusím medicínu znovu. Zlín mě jako město chytil, protože má úžasnou atmosféru a taky mě tam nadchla parta spolužáků. Jezdili jsme na vodu, v zimě na lyže. Tam jsem také potkal svoji budoucí manželku. Po roce jsem si řekl, že se mi tam vlastně líbí a rozhodl jsem se ve Zlíně zůstat a o medicínu dále neusilovat. Takže se ze mě stal plastikářský technolog.

Ty pocházíš z Kyjova, tvoje žena od Příbrami. Nabízí se tedy otázka, jak jste se vy dva dostali do Prušánek?

Bydleli jsme v Kyjově v jednopokojovém bytě a já jsem jezdil do Hodonína. Pracoval jsem jako hlavní chemik v agrochemické laboratoři. Nevím, kdo na mě tehdy dal tip, ale přijel za mnou tehdejší předseda JZD z Prušánek. Budovala se tady zpracovna ovoce, nazývaná „sukusárna“. Přijel s tím, že se buduje velká laboratoř a že potřebuje chemika. Nabídl práci mně, manželce a k tomu byt na bytovce, takže nebylo co řešit. Já jsem vzápětí přešel na místo technologa zpracovny ovoce a výroby koncentrátů a manželka pracovala v laboratoři.

Ty jsi v Prušánkách už od roku 1986. Takže máš tady už domovské právo.

Ano, jsem Prušaňák s domovským právem a s titulem „náplava“ .

V této době vzniklo v Prušánkách FRUKO. Název byl Tvůj nápad?

Nevím, jestli si mohu název přisuzovat jen já. Vzniklo to v jedné skupinové debatě a asi není úplně podstatné, kdo to vyslovil první. Co ale je z „mojí dílny“, to jsou receptury prvních čtyř krabičkových nápojů FRUKO. Po mém odchodu pak pokračovala na vývoji těchto úspěšných nápojů moje manželka.

Bavilo by Tě ještě dnes pracovat v tomto oboru? V současnosti, kdy se v nápojích poměr ovoce neustále snižuje a nahrazuje jinými přísadami?

Manželka je velmi šikovná vývojářka a v tom oboru pracuje dodnes. Vždycky jsme se snažili, aby nápoje byly kvalitní a aby měly co největší obsah ovocné složky. Je to ale vždycky o kompromisu kvality a ceny. Čím více je tam toho kvalitního, tím je nápoj dražší, tím menší je cílová skupina a tím hůře si vede v konkurenci. Na druhou stranu, dle mého hlubokého přesvědčení, by se nikdy nemělo jít pod určitou hranici.

Díky nápojům FRUKO ses dostal k další zajímavé práci.

My jsme vlastně původně vyráběli ovocné koncentráty a ty byly polotovary pro výrobce šťáv. Někdy v roce 1989 nás napadlo dělat finální výrobky a my začali jednat o tom, do čeho šťávu zabalit. Tehdy byl na západě velmi populární TetraPak. Hned jak to bylo možné, jsme vstoupili do jednání s firmou TetraPak a koupili jsme první linku. Při jednáních jsem byl nejen v roli technologa, ale zároveň, díky své znalosti němčiny, i v roli tlumočníka. Firma Tetra Pak totiž měla tehdy své zastoupení ve Vídni. Když pak firma zahajovala činnost v Československu, oslovili mě a nabídli mi práci. Prošel jsem náročným konkurzem, tehdy v němčině. Začal jsem jako servisní technik a hned první týden jsem odcestoval do Velké Británie na intenzivní několikatýdenní kurz angličtiny, protože znalost angličtiny byla podmínkou. Pak jsem začal jezdit po Evropě, především do Švédska a Německa, kde jsem prošel řadou odborných školení. V období „pilování“ angličtiny jsem pracoval jako servisní technik, později jako systémový specialista a školitel. Pak jsem se stal členem mezinárodního servisního týmu s centrem v italské Modeně a řešili jsme technické problémy téměř po celém světě.

Zní to velmi lákavě a možná Ti takovou práci i někdo záviděl. Ale ono to asi úplně jednoduché nebylo.

Nebylo. Nalétal jsem tisíce kilometrů letadlem, vystřídal stovky hotelů a z těch zemí, které jsem navštívil, jsem viděl velmi málo. K tomu jsem ročně najezdil až 80 tisíc kilometrů autem. A nejhorší na tom bylo to, že jsem deset let byl doma prakticky jen o víkendech a to zdaleka ne o všech.

V posledních letech jsi měl za jménem uvedenou pozici ředitel.

Já jsem byl v TetraPaku dlouho technikem. Pan ředitel mi jednou nabídl, zdali bych nechtěl dělat obchodníka orientovaného na klíčové zákazníky. Moc se mi do toho nechtělo, ale on mi říkal: „Víš, z obchodníka technika neuděláš, ale opačně to funguje, uvidíš“. Takže jsem prošel znovu náročným konkurzem a začal jsem pracovat v Praze jako obchodní manažer. Podobnou práci jsem pak dělal na Slovensku v Bratislavě. Koncem roku 2001 jsem pak dostal nabídku pracovat v mém původním vystudovaném oboru, tedy technologie plastů, v Hodoníně. Po dlouhém zvažování jsem přijal místo technického ředitele a od té doby jsem ve všech svých dalších zaměstnáních byl technickým ředitelem.

Ve funkci starosty Tě čeká jedna změna v rozhodování. Ve firmě jsi dělal rozhodnutí a nesl jsi za ně zodpovědnost sám. Teď svá rozhodnutí budeš konzultovat s radou nebo zastupitelstvem.

Není to pro mě taková změna. Vždycky jsem byl hodně zvyklý pracovat v týmu. Umím, myslím si, naslouchat, rád své nápady s týmem konzultuji a jsem rád, když dojdeme v týmu ke shodě. Na druhou stranu vím, že to vždycky nejde a někdy člověk musí rozhodnout, přiklonit se k nějaké variantě. Vždy je ale velmi důležité svá rozhodnutí vysvětlit. To mluvím o běžných provozních věcech. A pak jsou věci, které potřebují souhlas v rámci zastupitelské demokracie. Tam, kde je potřeba schválení radou nebo zastupitelstvem, tam samozřejmě respektuji většinu.

Komunální politika má tu výhodu, že informace o rozhodnutích se dostávají rychle mezi občany, kteří pak různými způsoby reagují. Jsi připraven na diskusi s občany a kritiku?

Samozřejmě, že ano. Konstruktivní kritika je důležitá. Bez toho to nejde. Kritika je dokonce velmi přínosná. Mám na mysli kritiku typu: „Nelíbí se mi to a to a dělal bych to tak a tak“. To je pro mě jasný signál. Pokud někdo jen kritizuje bez toho, že by se zamyslel, co je důvodem, proč to tak je a už vůbec se nezamyslí nad tím, co by se dalo udělat jinak, tak takovou kritiku rád nemám. Ale konstruktivní kritiku beru všemi deseti kdykoliv. Co se týká diskuse s občany, člověk se té veřejné funkce nezbaví ani o víkendech, večer nebo ve sklepě. Já mluvím s lidmi o věcech obecních velmi rád, názory vnímám. Mám rád nápady, podněty. S těmi pak pracuji a přenáším je dál.

Teď, když rozhovor připravujeme, jsi ve funkci starosty týden. Už jsi stihl být oddávajícím na svatbě. Jaké to bylo?

To byl moc pěkný zážitek. Navíc jeden z novomanželů byl cizinec, tak to mělo nádech exotiky. Je to hezký pocit mít možnost být přitom a „posvětit“ tak důležité rozhodnutí jako je manželství.

Zkus, prosím, vyjmenovat tři věci, které se Ti na Prušánkách líbí.

Na Prušánkách se mi líbí klima, to že je tady pořád teplo. Pak se mi samozřejmě líbí na Prušánkách, že je srdcem vinařské oblasti. Je to významná vinařská obec. Pak se mi tu líbí kultura ve smyslu tradic. Za prvé, že tady folklorní tradice jsou a byly udržovány, že se pořád udržují a že je stále dostatek aktivních lidí a obětavců, kteří to táhnou dál. A za druhé, a to mi dělá velkou radost, že je tady skupina lidí, kteří se věnují malých dětem a že tradice žije a má budoucnost. Je to takové prušánecké a vlastně i národní zlato.

V tuto chvíli musím přiznat čtenářům Zpravodaje, že jsem až po natočení rozhovoru zjistila, že se kvůli technické chybě kus nenatočil. Nezaznamenal se náš rozhovor týkající se zájmů nového starosty. Omlouvám se. V této souvislosti si dovoluji odkázat na předvolební rozhovor s Lubomírem Zahradníkem, který je k nahlédnutí na www.facebook.com/Nezavisli.Prusanky. Tady nabízím část našeho povídání týkající se koníčků. Děkuji za pochopení.

Hraješ a zpíváš v Kapele starých časů. Na kolik hudebních nástrojů zvládáš hrát?

V kapele hraji na tři nástroje: akustickou kytaru, banjo a foukací harmoniky. A zpívám. Jsem samouk, nemám žádné hudební vzdělání, neznám noty. A možná právě proto mě muzika tak baví J

Kapela na jaře tohoto roku absolvovala dlouhou cestu po Švédsku. Kromě hraní jste tam také propagovali zdejší vinaře. S jakým úspěchem?

S ohromným úspěchem. A nejen vinaře, ale Prušánky a oblast Podluží jako takovou. Velká většina přítomných do té doby ani nevěděla, kde vlastně Prušánky jsou. Ta akce byla přijata nesmírně pozitivně a s obrovským ohlasem. My jsme se snažili, aby tento ohlas také poznali ti, kteří nám poskytli vzorky nezištně a velmi rádi. Velmi mile mě překvapilo, kolik vzorků jsme dostali. Proto jsme se snažili, aby byli vinaři oceněni. A byli oceněni krásnými diplomy od česko-slovensko-švédského spolku krajanů. Měl jsem možnost tady ta ocenění vinařům předat a někteří byli až dojatí. Vinaři byli příjemně potěšeni, že se jejich víno dostalo až tak daleko, a my zase byli potěšeni, že se na severu už ví něco o Prušánkách a jihomoravské vinařské oblasti.

A ty osobně víš, co je to práce na vinohradě? Vyzkoušel sis to někdy?

Ano, měl jsem vinohrad asi pět let. Pracoval jsem v zapůjčeném sklepě, takže vím, co to obnáší. Nakonec jako potravinářský chemik k tomu mám i blízko díky vzdělání. Spoustě vinařů jsem v minulosti pomáhal i s léčením vína, když bylo třeba. Nicméně od té doby, co jsem začal pracovat u zahraničních firem, už se to nedalo dál udržet. Z vinaře pěstitele a producenta jsem se stal vinařem konzumentem.

 Když byl v Prušánkách loni na podzim Gulášfest, hrála na něm Kapela starých časů. Z akce jsou na stránkách obce zajímavé fotky. Na jedné z nich jsi s kuchařskou zástěrou a vařečkou. Byla to jen póza nebo skutečně umíš vařit?

Já vařit umím a vařím rád. Vařím mnoho let, vlastně od dětství. S vařením guláše ve velkém (tím myslím několik stovek porcí) mám zkušenosti i z minulosti, kdy jsem s myslivci vařil na několika akcích, například při příležitosti svěcení kříže.

Blíží se Vánoce a dobrý kuchař se prý pozná i podle toho, jak umí navařit na štědrý večer.

Tradičně vařím každoročně štědrovečerní menu. Naprostou klasiku: rybí polévku, bramborový salát a smaženého kapra. Dělám to už mnoho let s tím, že ta polévka je specialita, která se u nás doma vaří opravdu jen o Vánocích a celá rodina se na ni těší. Dělám polévku jako rybí vývar se zeleninou, lehce zahuštěný světlou jíškou a podávaný s krutony.

Těšíš se na Vánoce? Co znamenají pro Tebe jako dospělého muže?

Je to pro mě nádherné období roku. Těším se na ně. Mám rád na Vánocích tu nezaměnitelnou vůni. Vánoce provoněné cukrovím. Manželka je vynikající cukrářka, takže umí péct krásné kousky lahodící oku i chuti. Každý rok dělá víc jak deset druhů výborného cukroví, které umí nádherně nazdobit. Já jsem zmínil vůni cukroví, stromečku, svíček a to je něco, na co se opravdu moc těším. Ale hlavně se těším, že se na Vánoce sejdeme jako rodina. I když jsou děti už velké, tak se pořád na Štědrý den scházíme a to pro mě znamená moc.

Když jsme se přistěhovali do Prušánek, velmi mě zaujala tradice vánočního koledování u stromu na Štědrý den. Ty jsi tam důležitá osoba, protože hraješ s Kapelou starých časů. Jak tato tradice vznikla?

Tato tradice je tady už mnoho let. Myslím, že koledy původně hrál a zpíval Nechorbend společně s mužáky. Před čtyřmi lety jsme byli osloveni my, jako kapela, a je to pro nás velký svátek. Je to velice milá půlhodina. Je úžasné, že lidi neváhají obětovat porci nejsvátečnějšího času v roce a jdou se potkat, jdou si zazpívat a k tomu si dají štamprličku… Je to bezva.

Kdybys měl možnost napsat Ježíškovi, co bys napsal pro sebe a co pro Prušánky?

Pro Prušánky je to jednoznačné. Je to dáno tím mým oblíbeným sloganem „Za přátelské Prušánky“. A já bych opravdu přál Prušánkám, aby se staly obcí přátelskou. A to nejen navenek, což umíme, ale i uvnitř, což nám zatím úplně nejde. A já bych rád, aby nám to začalo jít a abychom se o to chtěli všichni zasadit.

A pro sebe? Co se týká materiálních dárků, já nic nepotřebuji. Pro mě největším dárkem je, abychom byli všichni zdraví, šťastní a abychom se rádi potkávali. Mně udělá radost i jen nějaká drobnost a může to být i věc, která nic nestojí. Třeba jen to, že na tom někdo dělal vlastníma rukama a dělal to ze srdce.

Tak ti za sebe i další spoluobčany přeji klidné, pohodové, rodinné a příjemnými vůněmi, světlem a požehnáním naplněné Vánoce.

                                                                                                                             Helena Hájková