Reportáž: Jak jsem odšlapal Míle…
Zpravodaj 2/2023
Někdy v roce 2013 jsem viděl v televizi filmový dokument ze závodu 1000 Miles Adventure, tehdy již ze třetího ročníku. Je to přesně typ té akce, která je mi hodně blízká a kterou bych chtěl někdy zažít. Jenže jde o nejtěžší cyklistický závod svého druhu v Evropě, tak mě myšlenky na absolvování tohoto podniku rychle přešly… Nicméně každý následující rok vznikal nový dokument z právě proběhnutého ročníku a já v tom „lítal“ čím dál víc. Nakonec uběhlo pár let a téměř v padesáti jsem dostal konečně odvahu a zkusil se přihlásit. Řekl jsem si, že pokud to tak půjde dál, za pár let už na to nebudu mít. Takže nastal Silvestr a přesně o půlnoci, kdy se spustila registrace a kdy ostatní vítali příchod roku 2022, jsem klepal na klávesnici dost rychle na to, že se mi to povedlo. Jedná se o přejezd především na horském kole (jsou i chodci a koloběžkáři) z Nové Sedlice na východě Slovenska u ukrajinských hranic až do Skalné u Chebu u německých hranic. Jde o závod bez jakékoliv podpory, vede vlastně jen horami, cestami necestami a pro bikery je asi 1630 km dlouhý. I přesto se kapacita 150 volných míst zaplnila za minutu a něco po spuštění registrace. Takže první úkol splněn. A vlastně ihned mou velkou radost vystřídala obava, do čeho se to chci pustit. No, za storno poplatek, který se samozřejmě s blížícím se startem zvětšuje, se můžu odhlásit vždycky. Náhradníků je dost…
V druhé polovině června jsem už měl ale vše nachystáno. Natrénováno téměř nic, ale tady prý rozhoduje především hlava. Navíc nejedu závodit, ale užít si to, tak to půjde. Druhého července v Olomouci nastupuji do speciálního vlaku, který většinu závodníků odváží na východ Slovenska někam za Košice. Na samotný start nás už pak vezou autobusy. Už ve vlaku však zjišťuji, že je něco špatně. Všichni mluví jen o tom, kdo absolvoval kolik závodů, kdo kde absolvoval nějaký ultramaraton, kdo má najeto kolik tisíc kilometrů a že denně počítají minimálně se 150 až 170 kilometry a třeba jen třemi hodinami spánku. A věkem už si mezi ostatními také připadám skoro jak veterán. Takže trochu mimo mou realitu. Naštěstí se později ukázalo, že pár lidí mně podobných přeci jen odstartovalo. V neděli 3. července 2022 ve tři odpoledne zazněla startovní siréna a já si hned po třech kilometrech připsal jedno prvenství. Nikdo jiný dřív defekt neměl. To to hezky začíná. Navíc po 22 km volám ještě s jedním koloběžkářem záchranku pro dalšího koloběžkáře, který si hned na úvod zlomil při sjezdu klíční kost. Takže už po 22 km mám ztrátu na čelo závodu skoro dvě hodiny. Ale pořád jsem na tom líp než zmíněný koloběžkář, pro kterého závod skončil.
Foto: Hromadný start v Nové Sedlici
První větší nástrahou byly dva brody. Nejprve přes řeku Laborec a o chvilku později přes Ondavu. Vzhledem k tomu, že na východě Slovenska už tři měsíce nepršelo, proběhlo to celkem v klidu. Ani jsem se moc nenamočil. Navíc výhodou bylo, že startovní pole ještě nebylo úplně roztrhané, takže ti přede mnou mi ukázali, kudy v pohodě projít. Slabší proud a vody maximálně do pasu. Důležitým místem na trati byla po 170 km chata Hrešná. Odtud jsme se totiž až po Trenčín pohybovali v „medvědím“ území. To znamenalo, že jsme se mohli pohybovat pouze od šesti ráno do devíti do večera. Navíc, spát můžeme pouze v obydlené oblasti. Porušení čehokoliv mohlo znamenat velkou časovou penalizaci, nebo i diskvalifikaci. Kontrola byla od pořadatelů jednoduchá. Všichni vezeme trackery, takže pořadatel kdykoliv vidí, kde zrovna jsme a jak rychle se pohybujeme. Navíc celou projetou trasu musíme nahrávat na navigaci a pak v cíli odevzdat pro zpětnou kontrolu (týden před startem závodu jsme každý obdrželi trasu, kterou si musíme nahrát do navigací a jedeme přesně podle ní. Té hromadě šílených cestiček se tedy vyhnout nedá). Myslel jsem, že mě zmíněné medvědí omezení bude zdržovat. Záhy jsem pochopil, že vůbec. Byl jsem téměř každý večer tak vyčerpaný, že jsem od osmé večer nemyslel na nic jiného, než že si lehnu. A bylo mi jedno kam, hlavně ať ležím… Na rozdíl od spousty závodníků já medvěda vůbec nepotkal. Možná i kvůli rolničkám, které jsme měli povinně přivázané na řídítkách. Málem jsem z nich zblbnul. Za medvědím zákazem šli okamžitě do batohu… Ale než jsem je mohl schovat, musel jsem přejet i Spiš, část Nízkých Tater, Velkou Fatru s nejvyšším bodem na trati Krížnou (1574 m) a Strážovské vrchy. Jen nevím, jestli slovo přejet je úplně správné. Kopců jsem tolik neviděl snad ani v Alpách, každou chvilku mi navigace ukazovala sklon přes 20 % (rekord 29 %), převýšení přes 3000 výškových metrů za den bylo vlastně normální. Ale to by nebyl až takový problém. Problém byl v kvalitě cest. Všude samý kořen, šutr, klestí… Takže neustálé tlačení těžkého kola.
Foto: Při sjezdu z Krížne ve Velké Fatře
Vrchol všeho byly Strážovské vrchy. Tolik bláta jsem v životě neviděl. Tam jsem kolo tlačil i z kopce a připadal si jak na ledě. Po úzkých cestičkách někde v roští jsem chodil vlastně bos. Jak jsem zvedl nohu, bota zůstala v blátě. Ještě že jsem měl to kolo. Měl jsem se o co opřít. Když teda zrovna nepodklouzlo. No, kdybych se pohyboval rychleji, ušetřil bych si to. Být tam o dva dny dřív, ještě tam to bláto nebylo. Na druhou stranu, zadek jsem měl už tak rozedraný, že jsem byl vlastně rád, že na tom kole nemusím sedět…
Šestý den jsem se dostal k Trenčínu, kde byl první checkpoint. Taková povolená podpora od pořadatelů. Dostal jsem kofolu, nějaké to jídlo, mohl seservisovat kolo. Ale to nebylo nutné. Prozatím. Ještě před tím na mě čekal brod přes řeku Váh. Tady už bohužel nikdo ze závodníků nebyl, takže poraď si sám. Byla tam jen hromada pořadatelů s foťákama a ti radit nesmí. Prošel jsem až na druhý pokus, když při tom prvním jsem se málem utopil a v tom proudu skoro přišel o kolo. Při druhém jsem se zase téměř srazil s vodákama. Nicméně přihlížející pořadatelé se dobře bavili. A já vlastně taky.
Foto: Problémy při brodu Váhu u Trenčína
Foto: Setkání s vodáky při brodu Váhu
Pak jsem vyrazil do Česka. Na Javorníku jsem překročil hranice. Ale ještě než se to stalo, dvakrát jsem stihl píchnout a trochu si odlehčil od drátů v zadním kole. Doufám, že s těmi, co mi v kole zbyly, dojedu aspoň do Vizovic do servisu. On to ale nebyl problém. To bláto, které bylo ve Strážovských vrších se nakonec ukázalo jako hračka. Vizovické vrchy to ještě překonaly. Chodím jen pěšky a strašně nadávám. Ale aspoň jsem kolo dostal do servisu a nerozbil ho úplně. To mělo přijít později…
Foto: Při sjezdu v Hostýnských vrších
V Nízkém Jeseníku, někde za vodní nádrží Kružberk, z ničeho nic šlapu naprázdno. A ono ejhle, ořech v zadním kolem se rozsypal. Nevydržel nápor kopců a bláta. Takže, když to napíšu hodně stručně, následoval pochod 40 km do Bruntálu a oprava kola. Jako zázrakem z toho bylo jen dvacetihodinové zpoždění, když mi neskutečným způsobem pomohli dva lidi. Jen si mám prý příště pořídit normální kolo, aby se na to daly sehnat rychle díly…
Devátý den přišel šok. Pozdě večer jsem dorazil do druhého checkpointu, který byl zároveň vyhlášený i jako cíl 500 mil pro ty, kteří už toho měli dost. Anebo nechtěli obětovat víc dovolené. Skoro všichni ti, se kterými jsem se tak nějak mohl rovnat, řekli dost. A co teď? Už jsem toho měl fakt plné zuby, ale protože jsem akci zároveň pojal jako dobročinnou, nějak jsem si nedovolil nepokračovat. Ale padlo to na mě. Od této chvíle bylo jasné, že nepotkám skoro nikoho. Zatnul jsem zuby, zapomněl na zadek (protože bolest kolene bolest zadku přehlušila) a pokračoval přes Jeseníky, Kralický Sněžník, Orlické hory a Broumovsko do Krkonoš.
Foto: Vrchol Brousek v Králickém Sněžníku
Těšil jsem se, jak se projedu po českých horách. Spletl jsem se. Když už byla konečně cesta širší než 30 cm a dalo se v ní aspoň trochu jet, kamarádi lesáci při odklízení po kůrovci všechny zbytky naházeli přímo do cesty. Neskutečné! V Krkonoších to tak nebude, tam to pojede! Myslel jsem si. Z Výrovky do Špindlu to bude určitě parádní sjezd! Nebyl. Pěší turistická cesta (nic neobvyklého v tomto závodě) vedla 1. zónou národní parku a tam se na kole nesmí. Celý kopec směrem dolů až do Špindlu tedy vedu kolo vedle sebe. Aspoň, že tentokrát nebude problém s hospodou, které jinak velmi úspěšně míjím. Teplé jídlo chybí, tak si dám dvě! Zase omyl. Dal jsem si jedno, nechal tam skoro čtyři stovky a byl rád, že jsem něco teplého snědl…
Foto: Celkem normální cesta plná klestí
Přes další hromady klestí v cestách jsem se proploužil do Lužických hor, které byly ale nádherně jezdivé. České Švýcarsko jsem stihl projet ještě před tím, než tam začalo hořet a pomalu se blížil k cíli.
Foto: V Českém Švýcarsku
V cestě stály Krušné hory. Na Klínovec jsem sice šlapal v neskutečných 38 stupních ve stínu, ale byl to poslední větší kopec. Alespoň jsem si to myslel. Večerní dlouhé a prudké stoupání z Kraslic kamsi do nebe mě už ale nemohlo rozhodit. Do cíle mi chyběla jedna noc a 45 km. Dostavila se euforie. Byla to neskutečná dřina, ale bylo to krásné. A ta krajina, radost pohledět! Slovensko i Česko jsou nádherné země.
Dojezd do cíle, kde na mě po osmnácti dnech čekala manželka, děti a sestra byl radostný a smutný zároveň. Těšil jsem se na blízké, ale zároveň na mě přišla lítost, že to všechno končí.
Foto: V cíli
Moto závodu: „Dílčí osobní vítězství, dosažení vlastního cíle, sebepřekonání, nabytí sebedůvěry, pocit pokory, úcta k soupeři i přírodě, sebepoznání, strach, euforie, radost, bolest a hlavně velké dobrodružství!“ jsem prožil ve všech bodech. To vše ve výsledném čase 16 dní, 19 hodin a 28 minut. Navigace se mi zastavila na 1 681 km (včetně bloudění, zajížděk k obchodům apod.) a nastoupal jsem přes 38 000 výškových metrů. Vše o závodě a případně se zkusit i přihlásit je možné na stránkách: www.1000miles.cz . Vřele doporučuji. Já, pokud zdraví a okolnosti dovolí, to zkusím určitě ještě jednou. Nově existuje i jižní trasa, která vede nedaleko Prušánek, a to je velké lákadlo!
Petr Tlach