Pietní akt u pomníku padlých z I. světové války
Zpravodaj 4/2019: Na starostu obce se obrátil učitel Vladimír Holík se žádostí, zda by mohl se svými studenty provést pietní akt u pomníku padlých v 1. světové válce. Jeho žádosti bylo samozřejmě vyhověno. Jako vhodný termín se ukázal pátek 4. října, kdy se zhruba ve stejné době – tedy kolem 15 hodiny – začali scházet v kulturním domě naši senioři na své tradiční setkání a většina z nich se pietního aktu zúčastnila. Mělo to atmosféru, někteří odcházeli viditelně dojatí…
Výběr naší vesnice nebyl náhodný. Prušánky si V. Holík vybral už do své bakalářská práce, ve které se zaměřil na události první světové války a její přímé dopady na obce Prušánky a Dolní Bojanovice. Rozebíral v ní události ekonomického, ale i vojenského rázu. Hlavní myšlenkou jeho práce je rozbor událostí předložených v kronice a rozšíření povědomí o problematice života zázemí během války, a také přiblížení účasti obyvatel zmíněných obcí na frontách první světové války. Zároveň se snažil vypátrat příběh p. Josefa Galinovského, který měl dle obecní kroniky padnout 24. října 1917 na italské frontě jakožto příslušník 8. pěšího pluku, jehož je pan Holík v současné době také zastupujícím velitelem.
Informace, které zjistil, jsou velmi zajímavé a my se o ně s vámi – s jeho laskavým svolením – podělíme v následujícím číslech našeho Zpravodaje.
Občanům, kteří na pietní akt přišli, se velmi líbil proslov pana Holíka. A tak jsme se rozhodli, že ho na úvod našeho seriálu s názvem „Dopad první světové války na obec Prušánky s přihlédnutím k Dolním Bojanovicím“, který nebude čerpat jen z obecní kroniky, uveřejníme. Tady je:
František Hřebačka. Zabit zakázanou střelou dum-dum. Pohřben v masovém hrobě. Srbská fronta, červenec 1916.
Jakub Sasín. Postřelen u Rawy-Ruske. Po patnáct minutách vykrvácel. Ruská fronta, červen 1915.
František Sasín. V nejprudší palbě vystoupal bezmyšlenkovitě před zákop, rozstřílen kulometem. Mrtev na místě. Italská fronta, říjen 1915.
Martin Kurka. Roztrhán granátem na kusy někdy mezi 4. a 5. červencem, tamtéž.
Jan Kurka. Pohřben zaživa ve své kaverně. Tělo vyproštěno až po několika týdnech. Italská fronta, květen 1917.
Cyril Skřivánek. Dělostřelecký granát mu utrhl hlavu. Italská fronta, leden 1918.
Vážený pane starosto, vážený pane faráři, vážení obyvatelé obce Prušánky, milé kolegyně, milí kolegové,
již jako malý jsem se vzhlédl v nošení uniforem starého habsburského mocnářství. Pamatuji se na své první pochodové kroky ve vojenském útvaru s maketou pušky na rameni. Pamatuji se též na svoji první rekonstrukci bitvy, při které jsem sloužil jen jako spojka. Také si pamatuji ten pocit, když jsem seděl poprvé v osmnácti letech v zákopech s nabitou puškou a pršela mi na hlavu hlína. Byla to hra. Vzrušující a zcela neotřelá hra na vojáčky, kterou někteří odsuzovali, jiní ji adorovali. Pak přišel důležitý milník, tedy nástup na vysokou školu. Spolu s ním přišlo i mé povýšení do důstojnické hodnosti. Přestal jsem pobíhat po polích s puškou a začal řídit jednotku, hlídat ji, zadávat jí rozkazy, dbát na to, aby měla co jíst, kde spát a zejména dávat při našich hrách pozor na to, aby se jí nic nestalo.
Jistě se teď ptáte, co má tento příběh malého chlapce, hrajícího si na vojáčky, společného s dnešním pietním aktem. Překvapivě mnohé. Právě nástupem na vysokou školu a studiem historických reálií přestal být můj koníček hrou a stal se životním údělem. Jakým, ptáte se?! Co může člověk společnosti přinést tím, že na sebe navlékne historickou uniformu a začne pobíhat po poli?
František Hřebačka, Jakub Sasín, František Sasín, Martin Kurka, Jan Kurka, Cyril Skřivánek a Josef Galinovský.
Příběhy, shledání, pieta, uvědomění. To vše mohou naše uniformy přinést. Připomeňme si však ale, proč jsme dnes zde. Je to zejména kvůli těm, kteří chtěli ze všeho nejvíce snášet každodenní maličkosti běžného života. Jeho radosti, strasti, lásky i žal, který takový život přináší. To vše jim ale bylo sebráno a jejich příběhy odvál vítr do zapomnění.
Stejně odvál vítr zapomnění i příběh Josefa Galinovského, který padl 24. října roku 1917 u obce Hoje v dnešním Slovinsku. I on byl tím nešťastníkem, který již nikdy nespatřil své nejbližší. Leží dnes pochován v nějakém bezejmenném hrobě, stovky kilometrů odsud, v cizí zemi. Jakožto následovníci historického 8. pěšího pluku, ve kterém sloužil, přinášíme zemi, na které vykrvácel, zpět do jeho domova. Aspoň symbolicky se tak jeho odkaz vrací zpět do Prušánek. Vrací se, aby vyprávěl dalším generacím příběh o tom, kam může vést lidská nenávist a kolik utrpení jsme schopni si napáchat. Jeho odkaz je o to důležitější, protože jsme se z historie stále nepoučili a slepě jí opakujeme v uzavřených kruzích.
František Hřebačka, Jakub Sasín, František Sasín, Martin Kurka, Jan Kurka, Cyril Skřivánek, Josef Galinovský a mnozí, mnozí další.
Symbolicky dnes uzavíráme jejich příběhy, protože se nedostali domů, aby je mohli vyprávět a varovat před svým osudem ostatní. Uzavíráme příběhy těch, kteří nikdy nespatřili své děti, své manželky a kamarády. Těch, kteří již nikdy nemohli políbit své milé. Bylo jich přes jeden a půl milionu. Těch bezejmenných z císařské armády, kteří bojovali za svoji domovinu, byť se s ní mnohdy nemuseli dokázat ztotožnit. Přes 230 tisíc se jich ale domů už nikdy nevrátilo. Hrozivá čísla, která stojí kdesi v pozadí za příběhy legionářů, které tehdejší, ale i dnešní republika neustále staví jako příklad absolutního vlastenectví a hrdinství. Je to však správně? Nejnovější výzkumy začínají tvrdit opak. Můžeme tak s napětím očekávat, kdy se dostane všem padlým z první světové války stejných poct, stejně okázalých pietních aktů a stejné pozornosti. Ve smrti jsme si totiž všichni rovni, jak měl prohlásit Seneca.
Vážený pane starosto, vážený pane faráři, vážení obyvatelé obce Prušánky, milé kolegyně, milí kolegové. Dovolte zakončit moji řeč rakouským národním heslem: Viribus Unitis, neboli Společnými silami.
Společnými silami mějme na paměti osudy našich předků, starejme se o jejich odkaz, hýčkejme si ho a nosme ho hrdě v našich srdcích. Přivádějme jejich příběhy zpět k životu. Jen tak nepřijde oběť našich předků vniveč. Toto je mým údělem, o kterém jsem již mluvil. Svatou povinností nás všech ale je, aby tyto snahy nevyšly naprázdno.
Děkuji. Vladimír Holík
