Alena Kristová (61) žije v Prušánkách od narození. Vystudovala střední zemědělskou školu a poté pokračovala ve studiu tělesné a občanské výchovy v Brně. Dříve působila jako ředitelka naší základní školy, nyní vyučuje biologii, tělocvik a náboženství. V zastupitelstvu obce působí v kontrolním výboru.
Jak jste se dostala k pedagogice?
Od mala jsem hodně tíhla k dětem. Už coby dvanáctiletá jsem dělala chůvu v naší ulici. V sedmnácti letech jsem si udělala cvičitelský kurz a zjistila jsem, že bych chtěla učit tělocvik. Po vysoké škole jsem začala učit v Hodoníně u Červených domků, což je škola zaměřená na atletiku. Vzhledem k tomu, že jsem závodila za univerzitu v Brně, v Hodoníně mě poprosili, zda bych u nich nemohla hledat atletické talenty a vést přípravky. Zde jsem působila šest let. Poté se uvolnilo místo učitele tělocviku v Prušánkách. Mému synovi byl v té době rok. Pamatuju si, jak na konci vyučování za mnou jezdila má maminka s kočárkem.
Jak dlouho se sportu věnujete?
Sport mě provází celý život. Už jako malá jsem stála na hlavě i u večeře.
Chodila jsem zde na kulturní dům do gymnastiky, kde jsme měli různá vystoupení. Na střední škole jsem závodila za Jiskru Kyjov a poté i v Hodoníně. Běhání mě začalo bavit. V Hodoníně jsem zaběhla pár rekordů a na vysoké škole se dostala několikrát na mistrovství republiky. Můj poslední dobrý závod byl krátce před svatbou, kdy jsem běžela s Jarmilou Kratochvílovou. Dokonce jsme prohodily i pár slov při rozběhu.
Nyní hraju profesionálně kuželky. Letos pojedu po sedmé na mistroství republiky v seniorkách. Do toho ještě pár děcek trénuju. Celkově se snažím děti motivovat ke sportu. Díky tomu, že znám prostředí, z jakého žáci pochází, vím, k čemu mohou mít předpoklady.
Proč jste kandidovala do zastupitelstva?
Ke kandidatuře do zastupitelstva mě vedlo jedno moje motto, a to být užitečná. Teď jsem v zastupitelstvu po dlouhé době. Posledně jsem skončila, když se bývalý pan starosta obával střetu zájmů. To bylo v době, kdy jsem byla ředitelka školy.
Jak by podle vás měl vypadat dobrý zastupitel?
Myslím, že je dobré, když má člověk dlouholeté zkušenosti v nějakém oboru. Měla by být zastoupena část podnikajících, kteří ví, jak hospodařit a část, která je empatická, citlivá a stará se o úřední věci. V rozmanitosti zastupitelů vidím právě ten půvab. Díky tomu se můžeme vzájemně doplňovat a objektivně rozhodovat.
Mluví s Vámi někdo jakožto se zastupitelem?
Díky tomu, že je náš pan starosta otevřený, je směřována spousta otázek přímo k němu, ale občas slýchávám dotazy ohledně areálu za kostelem. Spoustě lidí vrtá hlavou, co s tím. Odpovídám, že to chce čas, musíme si zvyknout. Postupně se najde spousta příležitostí, jak toto místo využívat – například při posledním rozloučení. Myslím, že až areál zaroste zelení, stoupne více do povědomí.
Přijala byste funkci starostky nebo místostarostky?
Kdyby se tato příležitost naskytla před deseti lety, tak bych o tom vážně uvažovala. Teď už ne. Nyní jsem ráda, že už nemám ředitelskou funkci, kterou jsem vykonávala dvacet let. Je to velká zodpovědnost, člověk musí neustále nad něčím přemýšlet a řešit spoustu záležitostí. Jsem ráda, že nyní mohu sledovat novou energii svého nástupce.
Jaké místo máte v Prušánkách nejraději?
Mám místo, které mě vždy uklidní a nabije. Tím je náš kostel. Starám se v něm o květinovou výzdobu, a tak často přicházím, když je úplně prázdný. I když je teď v rámci oprav osekaný na cihly, přijde mi ještě původnější. V Prušánkách je ale řada jiných míst, které vnímám jako krásné. Například poldry, kde se můžete posadit u vody a chvilku rozjímat. Nebo nová cyklostezka do Nechor, která vybízí k procházce.
Je nějaká akce, na kterou se celoročně těšíte?
Je to náročné, ale jsou to hody. Cítím hrdost na všechny ty děcka, co chodí v kroji a že jich je tolik. Vnímám nadšení a obdiv přespolních, kteří za davem krojovaných cupitají s foťáky a kamerami. Jsem ráda, že tady tuto tradici máme.
Je něco, co vám v Prušánkách chybí?
Kdysi mi scházel bankomat. Ale vzhledem k tomu, že si můžu vybrat hotovost v samoobsluze a dá se na spoustě místech platit kartou, tak už mě tato skutečnost tolik nebolí.
Na druhou stranu si všímám jedné smutné věci. Lidé se zde přestávají zdravit. Dřív bylo zvykem, že se každý zdravil s každým, byť se neznali. Myslím, že lidi, kteří jsou z jednoho místa, by kolem sebe neměli chodit jako bubáci. Pozdravem totiž dáváme najevo že člověka vnímáme, přijímáme.
Co byste vzkázala čtenářům?
Buďme hrdí na naši obec a snažme se řešit problémy v samém počátku, ať se tu máme dobře.
Za rozhovor děkuje Markéta Husková
