Zpravodaj 4/2021: V dnešním čísle Zpravodaje vzpomeneme na tři sourozence Valuchovi z Prušánek, z domu č. 148, a to Alžbětu, Františka a Ferdinanda, kteří jako mnoho mladých lidí z moravského Slovácka odešli ve 20. létech minulého století hledat štěstí a dobrou pracovní příležitost v daleké Argentině.

Ve zmíněné době odcházelo z ČSR za prací a novým domovem spousta mladých chlapců a dívek, zejména z početných rodin, a tak tomu bylo i v rodině Valuchové. Rodičům Valuchovým a to Marii, rozené Zálešákové (1877) a otci Janovi Valuchovi (1874) se narodilo celkem osm dětí. Nejstarší byla dcera Marie (1898), dále František (1900), Alžběta (1902), Jan (1903), Ferdinand (1906), Ludvík (1911), což byl otec Květy Kopečkové, a nejmladší Františka (1913), provdaná Melchrtová, u níž ve velice dobré péči dožila jejich maminka Marie Valuchová (1877).

Na základě přání mnohých čtenářů se pokusím zodpovědět otázky, jak vůbec cesta našich rodáků do jižní Ameriky probíhala. Vše začínalo lékařskou prohlídkou u akreditovaného hodonínského lékaře pro migraci, uznal-li žadatele, tak si tento v Hodoníně podal žádost na vystavení pasu. Po dvou až třech týdnech vystavilo Ministerstvo zahraničí v Praze cestovní pas. Pak s pasem a zavazadlem odjel vlakem z Břeclavi nebo Podivína do Prahy k vyřízení formalit u severoněmecké společnosti LOYD, a to s pomocí agenta nebo místních známých. S doklady odjel do Německa přes Drážďany a Lipsko do Brém. V Brémách byl ubytován v určeném hotelu, kde čekal na parník, který byl později odtažen remorkérem na volné moře.
Na lodi se jedlo na tři směny, celkem šestkrát denně, včetně svačin. Po proplutí kanálem La Manche byla první zastávka ve španělské Coruni, další den zastávka v portugalském Lisabonu a pak na Madeiře. Za dva dny po odplutí z Madeiry parník připlul na Kanárské ostrovy. Cesta přes Atlantik trvala osm dní, než dopluli ke břehům Brazílie, podél pobřeží Brazílie a Uruguaye plul parník více než týden. Konečně dopluli do Buenes Aires, kde ústí argentinská řeka La Plata, která zde má šířku 120 kilometrů. Celkem tehdy plavba z Brém do Argentin trvala dvacet jedna dnů.
Po vylodění následovaly různé formality, pak byli ubytováni v tzv. EMIGRANT Hotelu, kde jedli z hliníkových talířů, v místnostech byly vši, štěnice a blechy … Když si žadatel  vybral z nabízených pracovních příležitostí, tak jemu a ostatním místní vláda hradila dopravu do místa, kde si vybral vyhlídnutou práci.
Ale vrátíme se k našim kolonistům z Prušánek, přičemž nelze opomenout cestovatele z blízkých Čejkovic, kteří ve stejném termínu odjezdu do Argentiny rovněž opustili svou rodnou vinařskou obec. Jedním z nich byl Jan Holomáč, narozený 9. 8. 1895, který také pocházel z početné rodiny. Náš cestovatel Jan Holomáč odjel z Čejkovic do Argentiny i se svým bratrancem Jaroslavem Drábkem v roce 1923, spolu s řadou dalších mladých chlapců a dívek, o čemž existuje přihlašovací doklad z emigračního úřadu v Argentině.
Na parníku, který vyplul z Brém, hned v prvních dnech plavby Janovi „padla do oka“ hezká, veselá, temperamentní a kurážná slečna Alžběta Valuchová (2. 2. 1902) z Prušánek. Tuto kurážnou dívku doprovázeli bratři Valuchovi, a to František a Ferdinand, kteří ji však nespustili z očí jak ve dne, tak i v noci.

Alžbětin cestovní pas:

Janovi, který měl typickou čejkovickou klidnou a rozvážnou povahu, Alžběta svým slováckým temperamentem natolik učarovala, že ji už ani v Argentině neopustil, neboť i Alžběta jeho city opětovala, a tak spolu začali v Argentině hledat nový budoucí život. Jako většina příchozích do Argentiny chtěli i oni zakotvit hned v Buenos Aires (B.A.), které v překladu znamená „Dobrý vzduch“, neboť vítr, který zde neustále vane od Atlantiku a Jižního pólu, dělá některým příchozím zdravotní problémy. Zde však už nebyla žádná pracovní příležitost, a tak se na základě doporučení emigračních úředníků vydali do 2400 km vzdáleného města Salsipuedes.

Zde se nejprve nechali zaměstnat na místní latifundii, ale velice brzy poznali, že to není to pravé, co od této země očekávali. Z této takřka bezvýchodné situace díky podnikatelskému duchu Janovi ženy Alžběty se nadchli pro její záměr pustit se do pěstování místní vinné révy. Pro tento záměr si měli vyhlédnout místního latifundistu, který jim poskytl optimální pozemek a nezbytný kapitál. Veškeré práce, včetně namáhavé rygolace a výsadby révy prováděli ve třech mužích, a to s Janovým bratrem Metodějem a už se švagrem Ferdinandem Valuchem, neboť se dne 10. 6. 1925 Jan oženil s Alžbětou Valuchovou.

Naštěstí z prvních několika úrod hroznů si Jan díky své uvážlivosti a prozíravosti koupil za velice výhodnou cenu nabízený poměrně velký pozemek na jižním svahu, na kterém si postavili i veliký dům. Zde všichni společně i s Metodějem a Ferdinandem přebývali a pracovali.

Druhý bratr František (Francisco) Valuch, v místě přezdívaný „Pančo“, se záhy po příjezdu do Argentiny od rodiny oddělil a našel si práci v nedalekém budoucím městě El Manzano (Jablko), kde se časem vypracoval na městského úředníka. Pracoval i v městské radě a ve městě měl pozici, kde jako úředník prodával zájemců místní státní půdu a kde také založil svou početnou rodinu. Se svou ženou měli sedm dětí, z nichž v současné době ještě žije Josefina, Mercedes a syn Juan Carlos. Za své zásluhy o rozvoj města El Manzano byla po něm v tomto městě jedna ulice pojmenovaná „Francisco Valuch“.

František Valuch se švagrem Janem Holomáčem a jeho bratrem Metodějem při hře bowls:

Ulice Francisco Valuch:

Velikým neštěstím pro rodinu Jan Holomáče byla pro ně špatně napsaná společenská smlouva, kterou Jan uzavřel na místním notářství s argentinsko-španělským latifundistou. Přišli o vinici, kterou vybudovali, kromě domu na svém pozemku. Při nějaké místní krizi totiž latifundista požadoval okamžité vrácení vloženého kapitálu do jeho pozemku, což nebylo tehdy v jejich silách. A byla to opět Alžběta (Elisabeta, také Elis), která navrhla znovu vysadit, ale tentokrát už na svém pozemku, vinici a jabloňový sad. A tak se stalo, že pěstovali vinnou révu, odrůdu Labrusca, a to v nadmořské výšce přes 900 metrů, jednak na výhodný prodej hroznů a jablek do místní kooperativy. Část úrody hroznů zpracovával Jan na víno v suterénu svého domu jak pro svou potřebu, tak na prodej, a to červené víno (vino tinto) pro své sousedy a známé.

V průběhu úspěšných i neúspěšných let se Janově rodiny narodily tři, dcery a to v roce 1927 Marie Josefina, v roce 1928 Anna Rosa a v roce 1932 Juana Antonia.

Tato rodinná fotografie se dostala do ČSR ve 30. letech, a to jedna do Čejkovic a druhá rodině do Prušánek, která byla naštěstí na zadní straně ručně popsaná, tak jsme se dověděli, kdo je ten stojící muž. Je uveden jako Fredo, což odpovídá jménu Ferdinand, sedící paní je Alžběta a vedle ní je Janis tj. náš Jan, a dívky (zleva) Anna Rosa, nejmenší uprostřed Juana Antonia a nejstarší v bílém Marie Josefina.

Velikým neštěstím v Janově rodině byla nečekaná smrt švagra Ferdinanda Valucha, který se ze zvědavosti ve druhé polovině 30. let jel podívat na velkou demonstraci v jejich městě Salsipuedes. Při rozhánění této demonstrace místní policie střílela do davu ostrou municí a jedna z kulek zasáhla Ferdinanda tak nešťastně, že byl okamžitě na místě mrtev. Později se byla na místo skonu jejich švagra podívat celá Janova rodina, včetně dívek. V kůře stromu pak našli kulku, která prolétla tělem jejich bratra a švagra Ferdinanda.Tato tragická událost se stala v době, kdy nejvyšší představitelkou argentinských odborů byla Evita Duartes, později Peronová, která bojovala za lepší pracovní a sociální podmínky všech argentinských zaměstnanců. Zmíněná Evita byla a je za své činy pro chudý lid v Argentině velice uctívaná a je nepsanou povinností, že když někdo z různých končin Argentiny, ale i z ciziny navštíví B.A., tak se jde na obrovský hřbitov „ Recoleto“, aby se pomodlil a poklonil u hrobky rodiny Duarte, kde je uložené také tělo Evity.

Málo známá je u nás neúčast Argentiny ve II. světové válce, kdy se tato země nepřipojila ke spojencům s cílem porazit nenáviděný fašismus. Argentina si po celou tuto dobu udržela divnou neutralitu a velice aktivně obchodovala především s USA, kdy jejich lodě čile transportovaly do USA bavlnu, všechny druhy obilovin, mražené hovězí maso, hovězí i vepřové konzervy, ovoce a jejich žádané červené víno, pěstované nezvykle až v nadmořské výšce téměř 2000 metrů. Nacistické německé ponorky, které měly základnu v sousední Guatemale, na tyto argentinské lodě neútočily a dokonce, když se vracely po určité době na opravy do francouzských ponorkových doků, tak vozily vrchovatě naložené vnitřní prostory argentinskými hovězími konzervami.

Byla to doba, kdy si mohla Argentina diktovat ceny za své zboží a také si v té době hospodářsky nesmírně pomohla. To se projevilo celkově ve zlepšení sociální situace všech jejich obyvatel.

Jak v rodině Jana Holomáče dorůstaly jejich dcery, tak každé z nich nechali postavit v rozích jejich velkého čtvercového pozemku rodinný dům, a dá se říci, že je všechny dobře vybavili do jejich dalšího života. Od 40. let se jejich rodině dařilo velice dobře, Jan byl v místě velice váženým občanem, se sousedy hrával bowls a přitom ochutnávali jejich víno. Když jim někdo víno pochválil, tak nikdy neopomenul zdůraznit, že oba i s manželkou Elis pocházejí ze slavných vinařských obcí s více jak dvěstěletou vinařskou tradicí, a to jak v Čejkovicích, tak i v nedalekých Prušánkách.

Když Janovi v roce 1974 zemřela jeho milovaná žena Alžběta, tak nějaký čas žil v Salsipuedes sám, ale později žil u dcer v Buenos Aires, kde také zemřel v úctyhodném věku v roce 1992.

Jejich dcery v současné době také už nežijí a s jejich vnuky a vnučkami udržuje živý písemný elektronický kontakt v angličtině paní Miloslava Jančová, rozená Holomáčová z Prahy, která rovněž udržuje kontakt s jednou dcerou Františka Valucha a také s jeho vnuky. Jedním z vnuků Alžběty je Gonzáles Estrado, který se učí česky a má v plánu s dalšími Františkovými vnuky navštívit jak Prušánky, tak i Čejkovice, odkud pocházejí jejich prarodiče.

Za poskytnuté fotografie a cenné informace o našich kolonistech v Argentině náleží veliké poděkování místním prušáneckým badatelům Marii a Josefovi Michalicovým a Květě Kopečkové.

Vít Hřiba