Distanční výuka, díl 4. (???)
Zpravodaj 1/2021:
Ještě na začátku kalendářního roku měla naše škola alespoň nějaké obyvatele v podobě prvňáků a druháků, kteří ji dodávali život. Od února už to je ale zase jinak. Ze školy je opět sirotek, ponořený do ticha a samoty, vyhlížející světlo na konci tunelu (i když tohle spojení už většina z nás zrovna nemusí).
Alespoň že je občas sranda:
“Pane učiteli, mě to vyhodilo.”
“Pane učiteli, já jsem byla vynést koš, co zrovna děláme?”
“Mně se to nechce nečíst.”
“Slyšíme se?”
“Vidíme se?”
“Tome, já tě neslyším.”
“Pane učiteli, já si tu kameru nezapnu, abyste neviděl, jak blbě vypadám, když něco nebudu vědět.”
“Mně se to dneska strašně seká.”
“Paní učitelko, mně ale nic nepřišlo.”
“Pane učiteli, já mám dnes strašné vlasy, tak si kameru radši nezapnu.”
“Dopsala mi průpiska, co mám dělat?”
“Pane učiteli, máte vyplý mikrofon.”
Na vlnách těchto a mnohých dalších kouzelných vět, naplňující náš virtuální svět Google Meetu, Zoomu, Kahootu, Breakoutu a dalších technologických výdobytků, plujeme dál distanční výukou. Ukrytí za kormidly svých laptopů, toplapů, „notebůkú“ a jiných zařízení, razíme dál vstříc nové dimenzi vzdělání. Ledacos jsme se za ten poslední rok naučili, něco jsme pokazili a něco se snad i povedlo.
Co se samotného školního života týče, snažíme se využívat možnosti, které máme. Tak, aby zkrátka všichni věděli, že tu naše škola prostě pořád někde je.
Zkoušíme různé sportovní výzvy – skáčeme, chodíme, děláme stoje na hlavě, posíláme fotky na školní web, vybízíme děti k výtvarnému tvořením, focení, dáváme prostor mladým spisovatelům a pisálkům v literární soutěži a třídních časopisech, jako je třeba Prušánecký plesk našich páťáků, vedeme virtuální školní družinu, točíme videa, hrajeme divadlo, děláme pokusy a naše školní jídelna stále vaří své vybrané speciality. Také jsme se zapojili do ponožkové výzvy určené k podpoře dětí s Downovým syndromem. Rád bych všem dětem chtěl moc poděkovat za to, že mají chuť se do toho všeho zapojit, je vidět, že vám na škole záleží. Nepřetrhat to spojení mezi vámi (dětmi) a školou je podle mě v tuto chvíli to nejdůležitější a rozhodně to nezachrání jen pravidelná online výuka. Pokud vy ostatní občas mrknete na náš web či Facebook, sami můžete posoudit, jak se to daří.
Škola potřebuje své i co se týče materiálna, a tak opatrně plánujeme práce na léto – třeba instalaci rekuperačních jednotek do tříd, výměnu dveří, postupnou výmalbu školy (už jsme zvládli školní jídelnu), ve školce proběhla instalace předokenních žaluzií, aby bylo dětem v horkých dnech příjemněji, a další zlepšováky budou určitě následovat. Škola má i novou posilu v podobě pana učitele Michala Stodůlky, který k nám nastoupil začátkem března. Učit bude převážně na prvním stupni.
Je jasné, že tento školní rok už mnoho závratného zřejmě nepřinese (pokud tedy pomineme samotný návrat dětí do školy v dubnovém termínu) a tak s opatrným optimismem a nadějí vyhlížíme ten další.
Přeji všem mnoho optimismu a zdraví a také energii s přicházejícím jarem.
Z literární tvorby našich dětí
KARANTÉNA
Když je člověk v karanténě
Covid sedí na anténě
ze střechy pak spadne dolů
a potom se vloupe domů.
Nemůžem si venku hrát
nemusíme se moc bát
že umřeme v nemocnici
doma nebo na silnici.
Nemůžem jít vůbec ven
nudíme se celý den
nemůžem si spolu hrát
Covid není kamarád.
Helenka Poláchová 4. A