Daň

Zpravodaj 3/2018: Hned úvodem si dovolím poznamenat, nechť se prosím shovívavý čtenář nenechá zmást titulkem mého článku, neboť nejde o žádné ekonomické či účetní téma, ale o pouhý můj vlastní soubor smutných žňových vzpomínek tohoto léta. Tento můj zážitek je skutečně jen časově vzpomínkovým střípkem v mé mysli, ale svojí syrovostí se nesmazatelně vryl do mé paměti.

Výjimečnost velmi teplých dní, a to už od letošních jarních dekád, stejně jako již ve dvou předešlých letech dávala tušit, že ani letos tomu nebude jinak a sklizeň řepky a ostatních obilovin se dozajista opět uspíší oproti svému přirozenému normálu.

A tak tedy nebylo ani žádným překvapením pro občany žijící v naší ulici, že za našimi humny začaly žně tolik kritizované a mnohými proklínané plodiny, jakou se v dnešní době bezesporu řepka olejná stala. Neodolal jsem ani já obrovským mrakům prachu a doléhajícímu hřmotu strojů a tak mě zvědavost přitáhla až na samý konec zahrady, odkud byl slušný výhled na celé bitevní žňové pole, se kterým si to rozdalo pět technicky vyspělých sekáčů. Nedokážu identifikovat jejich typové označení, ale jejich samotný pracovní výkon a záběr je pro mě impozantní, pro jiné – zasvěcené – možná standartní. Rychlost a nenasytnost žacích lišt, s jakou se zakusují do stojícího porostu, je skutečně obdivuhodná a dává mi i v duchu povel smeknout před tvůrci těchto dokonalých zemědělských pomocníků. A jak se tak netečně brouzdám v myšlenkách nad tak úžasným technickým pokrokem i v této oblasti, pozorujíce při tom plovoucí kombajny po lánu, vybavují se mi i smutné vzpomínky z mládí, kdy i ty zastaralé žací stroje (zejména ve vojtěškách) dokázaly napáchat velké škody na srnčí populaci i drobné zvěři a citelně ochudit výřady podzimních honů.

Náhle mě z těchto nepěkných vzpomínek vytrhává již skutečný obraz a já už zcela procitávám v ještě hrozivější realitě, než byly tyto mé trpké vzpomínky. Až nyní rozpoznávám v dálce občasná hemžení zcela vyděšené a zmatené zvěře a plně si uvědomuji stávající dramatičnost těchto chvil, rozhodujících doslova o bytí či přežití obyvatel této lokality. Skoro až hltavě těkám pohledem po celé šíři sečeného obzoru a nechtěně, ale neodbytně vstřebávám jednotlivé hrůzné momentky.

Tam odbíhá vyplašená srna a o kus dále odskakují dvě opuštěná srnčata. Jinde zas vidím, jak těsně před ráhny kombajnů kvapem vyletuje prořídlý hrozen odrostlých bažantích kuřat. Na levé straně této bitevní scény upoutávají moji pozornost tři odrostlí ušáci, kteří vybíhají z jednoho sečeného pruhu řepky a noří se ke své smůle do protějšího, který už bohužel hltavě kosí lišta dalšího přijíždějícího kombajnu. Zajíci jsou totálně zmatení hřmotem strojů a zdá se, že už nedovedou svými vrozenými instinkty odhadnout, kde je cíl jejich spásného vysvobození. Tím je až nedaleký větrolam či vzadu posazený lán kukuřice. Dál a dál přebíhají splašené kusy drobné zvěře i nepočetný srnčí dorost a doslova jako v minovém poli spoléhajíce na své již tak otřesené smysly a velkou, velkou dávku štěstí snaží se vymanit z této pekelné rulety. Smutné divadlo zmaru a bezmoci! Všímám si, že v pruhu, který končí přímo za naší zahradou, je rovněž nějaký pohyb a jsem tak pln očekávání, co odhalí přijíždějící burácející stroj. Dychtivě těkám pohledem do posledních zbylých asi patnácti metrů nedosečeného úvratí, ale stále se mi nedaří v hustém porostu určit další nešťastníky. Až konečně nyní. Veletoč mohutných lopat kombajnu rozčesává již poslední proschlé řepkové stvoly a já ještě se zatajeným dechem sleduji překotný vzlet celé bažantí familie. Avšak i tato rodinka dostává svůj nelítostný podíl. Úlet před nejhorším se zdařil, ovšem skoro na všechny světové strany. Několik kuřat odlétá do obou stran podél kombajnu, pár se jich rozlétá do zahrad. Osamocená slepice přelétá vysokým obloukem přes naši zahradu a dům až někam do ulice. Nevím, kolik myslivců by si U Krpa vsadilo za těchto okolností na to, že se tato rozmetaná rodinka dá vůbec ještě někdy do hromady. Bůh ví !? Zároveň se mi do podvědomí vtírá otázka, kolik kusů zvěře zde dnes nemělo ani takové štěstí, jako tato bažantí rodinka. A shodou náhod mě o těchto obavách přesvědčuje volání nedaleko bydlícího kamaráda, kde po příchodu spatřuji živý, vlastně mrtvý důkaz, že mé lamentování nad počty dnešních ztrát bylo skutečně oprávněné.

Pěkné urostlé srnče leželo bez známek života na trávě u plotu a dnešním dnem tak ukončilo svou kratičkou životní pouť. Snad mělo rychlou smrt a netrápilo se. Donucen pracovními povinnostmi odcházím domů a ještě při rozloučení s kamarádem vidím za jeho zády, že i kombajny se sjíždí do jednoho místa, aby na přistavený valník vyvrhly svůj poslední černý výmlat. Když za sebou zavírám zahradní branku a věnuji poslední pohled a myšlenku všemu, co se tu dnes za necelou hodinu událo a z nedalekého kostela se pojednou rozeznívá zvon umíráčku, oznamujícího skon jednoho z našich občanů, náhle se ve mně cosi láme a já se nedovedu ubránit divnému pocitu i dost hodně rozmazanému vidění. Nestydím se ale za to!

Zlomek dopadu tragické seče potvrzuje i má vycházka se psem hned následujícího dne. Jak procházím i s mým společníkem podél osy větrolamu lemujícího lán sklizeného pole, stále se nedovedu v myšlenkách oprostit od smutných událostí, jež se tu udály s dvaceti čtyřhodinovým předstihem.

Frrr, frrr, frrrrr, v úleku mě z myšlenek vytrhává prudký vzlet vyplašeného bažantího dorostu a foxl je ještě vyprovází hlasitým štěkotem. Jako by toho chudáci měli včera málo! A jak se tak v duchu plísním, všímám si, že jeden z bažantíků už frrr neudělá. Když za ním vtrhávám do středu větrolamu, zřetelně již vidím běžet koridorem vzrostlých stromů ptačího mrzáka. Utíká, co mu nožky stačí, ale jedno z křídel vláčené skoro po zemi, jasně signalizuje jeho osudový handicap.

Váhám, mám-li psa vypustit a ukončit tak trápení tohoto invalidy, ale vzápětí si uvědomuji, že i tento smutný úděl vyřeší zákon přírody sám. Snažím se vyprostit i se psem z objetí větví, jež mě brání dostat se znova na pravý okraj větrolamu, a když už se mi to podařilo, pokouším se pomocí dalekohledu pátrat po okolí a zjistit více. A daří se. V zorném poli spatřuji hned před sebou necelých sto metrů v okraji stromoví srnu, a čím déle ji pozoruji, tím více se mi zdá její chování nepatřičné. Rád bych se dostal blíže, abych zjistil příčinu jejího podivného chování, ale temperament mého psa to zřejmě nedovolí. Pokouším se přiblížit alespoň o pár desítek metrů blíže, a když už odhaduji další přiblížení za riskantní, volím raději opětovné ohledání dalekohledem. A skutečně, chování srny připomíná běžný rituál pasení, ovšem zkušenějšímu oku rozdíl neunikne. Z přihrblé polohy a dalekohledem stále na očích se pomaloučku napřimuji a již pod dostatečným zorným úhlem se mi dostává odpovědí na tuto hádanku. Opravdu srně nešlo o vlastní nasycení, ale k mému úžasu bych toto její chování přirovnal k resuscitačním pokusům. Avšak marné bylo její počínání. Srna s podrážděným bekáním odbíhá a já i se psem stojíme po chvíli nad jejím mrtvým potomkem. Tělo je ještě mírně vlažné a známky masivního pohmoždění i sedřené kůže na předním běhu i pleci, ale i vyhřezlé pravé oční bulvy jasně vypovídají o utrpení v posledních hodinách života. Doufám, že náruč smrti byla pro toto srnče alespoň v přítomnosti jeho starostlivé a oddané mámy o to milosrdnější! A když se smíšenými pocity odcházím z tohoto místa, není mi souzeno vyhnout se ještě přeci jedné malé tragédii, a abych byl upřímný, napadla mě v této souvislosti taková myšlenka či spíše jakýsi vnitřní hlas mě vybízel, abych vše co tu i dnes zřím – žaloval světu! Sotva pár desítek metrů od předešlých nepěkných momentů napomínám psa povelem i trhnutím za napjaté vodítko, ale přesto se mi nedaří psa vybočit ze směru, kde evidentně něco upoutává jeho pozornost. Podvoluji se tedy jeho diktátu a následuji jeho vrozený instinkt až se dostáváme k většímu načechranému posadu řepky, kde už psova dychtivost vrcholí, ale přesto ho nepouštím. Pojednou se mi zazdálo, že se v posadu něco pohnulo a zároveň z toho místa vylétlo i několik much. Stále a stále zabodávám pohled do těch míst a pouze spekuluji, co za překvapení se tu skrývá. Věru opět to není nic pěkného, natož pro slabší nátury! Snad ještě do včerejšího dne to byl jistě špičkový sprintér, ovšem nyní se před mými udivenými zraky doslova vyplazil zmrzačený odrostlý zajíc se škaredou otevřenou ranou na hřbetě, kde v již zaschlých ostrůvcích krve hodovalo stále dost masařek. Snaže se pouze pomocí předních běhů dostat pryč připomíná mi nějakou bizarní chlupatou housenku s velkýma ušima. Kolik trýznivé bolesti si musel vystát i tento tvor a navíc i ve výjimečném úpalu tohoto leta!? Když mě pojednou z těchto úvah vytrhává ještě i jeho žalostné vřeštění, zní mi jako milostivá pobídka k jeho vysvobození. Stisk ruky povoluje, vodítko prudce proletí mezi prsty a zaječí vřeštění v dusivém chroptění utichá.

Vracíme se domů a já si znova v truchlivých myšlenkách uvědomuji až groteskně nerovný boj matky přírody se soudobým technickým pokrokem. Ale bohužel my lidé zcela zaslepeně zapomínáme, že všechny naše byť supermoderní stroje, technologie i neustálá snaha ještě toto všechno více zdokonalovat, vede k tomu, že ochromíme přírodu tak, že už nebude vůbec schopná generovat a doplňovat živé tvorstvo a nevyhnutně tak dojde v této apokalyptické čekárně řada i na samotného strůjce – člověka! I samo lidstvo tak splatí svou nevyhnutnou krutou daň. Važme si proto každého živého tvora, který nám ještě za humny přežívá, abychom – když ne zastavili – tak alespoň co nejvíce oddálili všechna tato negativa, jež narušují a  ohrožují samotnou podstatu naší existence.

                                                                                                                             Fanek Schottl