Čteme z prušánecké kroniky – rok 1918
Zpravodaj 4/2015:
Desertérů stále přibývalo. Raději se nechali honit četníky a vojskem, než by šli zpět na frontu, kdež hrozil hlad, smrt nebo zmrzačení. O jiných vojenských slastech ani nemluvě.
Avšak položení chlapců desertérů nebylo nijak záviděníhodné. Ustavičně pronásledovaní hoši sdíleli osud divoké zvěře, neboť sami pomalu zdivočeli. Četníci pracovali dnem i nocí. Obcházejíce jako dravá zvěř po vesnici, za humny, na křižovatkách, objevovali se všude. Jest k neuvěření, co prožívali tito psanci, kteří si nebyli ani hodinu jistí pod rodnou střechou. Nejlépe se jim vedlo v širém poli, kdež si byli jisti, že je nikdy nechytí. Starostlivé matky a ženy mužů desertérů posílaly jídlo na známá místa, aby se tito nešťastníci mohli nasytiti.
Zase rekvizice. Tentokrát na dobytek.
Obilí, mouka, sádlo a maso se dalo kamkoli dobře uschovat. Hůře to však bylo s dobytkem. Ten se nedal jen tak někde strčit. Pokusili se někteří schovat jeden nebo dva kusy dobytky do stodoly nebo někde ve stohu, avšak dobytek se zradil sám, bylo teda dosti nebezpečno takto si počínat, neboť když se takový schovaný kus našel, ten byl bez milosti zabaven a ještě musel majitel platit pokutu. Nezbývalo nic jiného, nežli čekat, koho milostivá rekvizice navštíví a koho ne. Přišli-li k chudobnému, křičel, přišli-li k bohatému, taky křičel. Avšak nepomohl žádný křik. Když bylo nařízeno tolik a tolik kusů hovězího dobytka se musí odevzdat, tak se taky muselo státi. Po těchto rekvizicích bylo nejvíc nářku v dědině. Neboť krávy dorůstaly velmi pomalu a rekvizice chodila velmi často. Takže po takové rekvizici byli někteří občané takřka ožebračení. Následek těchto rekvizicí byl, že když se otelila kráva a měla i pěkné tele na odstavení, tak se neodstavilo, nýbrž zabilo, což mělo za následek nedostatek mléka a pak… hlad.
Ačkoli nebyla mezi Prušánkama Novou Vsí bezdrátová telegrafie, přece se vědělo v Prušánkách, co se děje v Nové Vsi. Ku konci srpna roku 1918 byl oznámen příchod vojska do Prušánek. Tentokráte přišla celá setnina pěchoty smíšených Čechů s Němci. Přišli časně zrána. Avšak když se objevil první voják v Prušánkách, v tu chvíli nebylo snad ani jednoho zběha v dědině. Vojsko rychle obsadilo všechny uličky a východy, kdežto ostatní prohlíželi dům od domu, ve stodolách a na hůrách, kdež bylo pícháno bajonety do sena. Jeden oddíl obsadil nechorské búdy, hledajíc i tam desertéry. Přese všechno zuřivé hledání podařilo se vojákům chytit pouze jednoho desertéra. Byl to František Stanec, který byl chycen pod Nechory, když jel s kravama orat. Ostatní nevěrní rakouské říši byli buď dobře schováni doma nebo tábořili pod širým nebem, obyčejně ve vinohradech nebo v Nových pod třešní, která patřila Štěpánovi Baťkovi. Mnozí pak nešli několik dní domů, obávajíce se, aby nebyli chyceni, přitom se živili pečenými turkyňovými klásky a erteplami.
Z prušánecké kroniky přepsala a upravila Jana Kamenská