Čteme z prušánecké kroniky: rok 1917

Zpravodaj 3/2014:

Zase nové rekvizice a nové odvody. Mnozí už sami nevěděli, pokolikáté jdou k odvodu.

Celý svět se „bavil“ jen válkou, na ostatní se zapomínalo. Děti chodily do školy jak chtěly, učitelů nebylo, jen starý nadučitel Alois Kučera a několik učitelek. Poklesla kázeň mezi dorostem, nebyly doma hlavy rodiny – přísní otcové, a slabé matky nestačily. Hlad a nouze zíraly ze všech koutů. Nebylo živobytí, nebylo dobytka, nebylo šatů, nebylo botů, nebylo pracovních sil, zkrátka nebylo ničeho.

Na všechny potřeby byly vydány lístky, chlebenky, cukřenky atd. I na kuřáky přišlo. V tabákových továrnách byla už v roce 1915 omezena výroba kuřáckých lahůdek. Omezení toto bylo jednak z důvodů, že nebylo dostatek kvalifikovaného dělnictva. Avšak hlavnější příčina byla ta, že byl citelný nedostatek tabáku. Tehdy kvůli úspoře byly vydány důchodkovými úřady „tabačenky“. Tyto lístky měly zamezit tabákovou bídu. Avšak nestalo se tak. Lístky byly sice vydány, ale kouřit nebylo co. Zprvu bylo sice tu a tam kuřivo k dostání, avšak mnohem dražší. V pozdějších letech války bylo možno jen tabák či jiné kuřivo vyměnit, ale jen za životní potřeby: vajíčka, máslo, mouku atd. Koncem roku 1916 a začátkem roku 1917 byly staženy všechny stříbrné, niklové a měděné peníze. Namísto stříbrných peněz byly vydány papírové jedno, dvou a pětikoruny. Namísto měděných a niklových dvou, deseti a dvacetihaléřů byly vydány železné mince. Zlato bylo staženo hned na začátku války.

Za peníze stejně nebylo nic k dostání, neboť byly na vše životní potřeby nadiktované maximální ceny. Všechno bylo na lístky, jenomže nikdy nechtěl za maximální cenu nic prodat. Prodávalo se pod rukou, anebo se vyměňovalo. Boty, šaty, petrolej a jiné za mouku, sádlo, vajíčka, brambory atp. Roku 1917 už nikdo nechtěl péci chléb u pekaře, protože se bál, že se mu ztratí. Kdo měl svoji pec, tak si pekl chléb doma. A kdo neměl peci, tak si pekl buď u souseda, anebo si pekli jenom pegáče (hnětýnky bez droždí) doma v trůbě. Též si lidé kupovali na mletí malé šrotovníčky, aby to žádný neviděl, šrotovalo se obilí doma. Protože státem odměřená porce vůbec žádnému nestačila. Na dospělého se čítalo 40 dkg chleba denně, na nedospělé bylo předepsáno jen 20 dkg chleba denně.

Ve mlýnech se bez mlecího lístku nesmělo mlet. Kdo si snad dovezl do mlýna víc, než mu bylo předepsáno na lístku, kolik smí mlet, tu mu mlynář dal, co sám chtěl. Mnohdy mu nedal vůbec nic. Kdo mlel v Nové Vsi, ten dostal málo mouky a špatnou, kdo mlel v Hodoníně, ten dopadl ještě hůř. Když nepodplatil masem, vínem a cigaretami stárka, tak si nemohl dělat velikou naději, že dostane dobrou mouku. Kdo chtěl mlet v Lanštorfě, ten si musel vzít uhlí, maso, víno a vajíčka s sebou, jinak nebylo mletí ani myslitelné. Mlynář byl svrchovaným pánem, co chtěl, to dal, se svými zákazníky zacházel brutálně, ba i surově. Často mouka nebyla ani k jídlu. Při této divné mouce byla každá, i stará zkušená hospodyně, se svým kuchařským uměním v koncích, nedalo se z toho na žádný způsob uvařit pořádné jídlo. Do mouky se míchaly kaštany a snad i dřevo, z čehož samozřejmě nebylo možné pořádného jídla svésti.

O udání a žalování mlynáře nebylo ani řeči. Páni soudci podporovali mlynáře a mlynáři zase je. Rolník, výrobce životních potřeb, ten neměl vůbec do toho co mluvit, jemu poroučeli všichni a on musel vždy jenom mlčet. Tak se stal rolník zlodějem, neboť když si nenechal všechno ukrást (tenkrát se tomu říkalo zrekvírovat), tak musel svoje obilí krást sám, poněvadž jakmile obilí vymlátil, tak už bylo státem zabaveno. Často přišel úředník osobně se přesvědčit k mlácení, jak obilí sype. Ovšemže byla tato revize jenom k smíchu, neboť chudák úředník neměl ani ponětí o tom, jak se může mlátit. Buď se mlátilo obilí už přemlácené, nebo se mlátila polehlina, která nic nesypala.

Roku 1917 na jaře proskočila mezi lidmi zpráva, že bude rekvizice vepřového dobytka. Avšak lidé nečekali, až přijde ke skutečné rekvizici. V několika dnech byly vyzabíjena všechna prasata, ať vykrmená nebo ne. Časně zrána bylo slyšet kvikot prasat po celé dědině. Kdo měl prase, zabíjel a maso šikovně schoval.

Vzhledem k nedostatku potravin by la v roce 1917 zakázána šlahačka a nesměla se vařit velikonoční vajíčka. Avšak nikdo tohoto nařízení nedbal a vařila se vajíčka víc než jindy.

                                                                 Z prušánecké kroniky přepsala Dr. Jana Kamenská