Čteme z prušánecké kroniky (říjen—listopad 1918)

Zpravodaj 3/2016: Dne 28. října 1918 je vyhlášena československá samostatnost. Tímto historickým a památným dnem byla přervána pouta, která nás vázala k rakouské říši a Habsburské dynastii. Svoboden je český lev!
Jako blesk rozletí se tato radostná zpráva po celé vlasti a po celé rakousko-uherské armádě, která byla rozvezena po celé Evropě. Do Prušánek přišla zvěst o prohlášení Československé republiky dne 29. října. Přivezl ji správce státního dvora Antonín Bednář z politické správy z Hodonína. Křičel přes celou dědinu z kočáru. Lidé vybíhali ze dveří a vrat a uslyševši, co jest nového, strhli takový křik, až to v uších zaléhalo, a tak to šlo po celé dědině od konce až na „Kopeček“. Jedni nad tím kroutili hlavami, nechtěli tomu věřit, druzí radostí skákali, jiní radostí plakali, jiní zase zpívali. V několika minutách se to vědělo po celé dědině. Ihned každý praštil s prací a světilo se. Mužští, pokud byli doma, odešli to k Nechorám zapít.
Navečer po poradě se zdejším varhaníkem Vincencem Fajkusem vybubnoval strážník Fabián Bůšek, že večer bude průvod přes vesnici a po průvodu tábor lidu. Po tomto vybubnování vyvěsili občané národní prapory.
Večer se skutečně sešli všichni občané před Obecním hostincem, hudba hrála až radost! Varhaník Fajkus promluvil ke shromážděným občanům a občankám o třistaleté porobě českého národa, o světové válce a o znovuvzkříšení českého národa. Po proslovu pana Fajkuse prošel průvod směrem na konec. Nejradostněji si vedli dezertéři., kterých bylo v průvodu dosti. Střílelo se, zpívalo, výskalo, muzika hrála a zároveň se objevilo mnoho osvětlených lampionů, které tento průvod zpestřovaly. Na konci byla zastávka, kde zase promluvil pan Fajkus, pak se šlo nazpět k faře, kde pan Fajkus opět promluvil, pak se šlo směrem na „kopeček“ k hostinci Vrankové, kde měl opět pan Fajkus velmi dojemnou řeč. Nebyl sice pan Fajkus řečníkem z povolání, ale v tento den dělal přímo divy. Vždyť mluvil tak krásně a dojemně, že ho bylo až radost poslouchat. U hostince Vrankové byla tato historická slavnost ukončena. Mladí šli spát, ale hudba hrála dlouho do noci.
Klidně spí občané a ještě klidněji chlapci dezertéři, kteří se nemusí obávat nočního útoku od vojska nebo četnictva jako doposud. První noc spí v klidu pod rodnou střechou ne jako rakouští, ale jako českoslovenští občané…
Třebas už byla prohlášena samostatnost československá, přece ještě umírali na frontě italské a francouzské příslušníci tohoto nově utvořeného státu… Teprve postupem času dozvídali se tuto radostnou zvěst vojáci i zajatci, kteří prožívali dobu utrpení v nehostinné a daleké cizině, v zapadlých ruských končinách na Sibiři, Turkestánu, na Dalekém Východě, kde byli v mnoha případech zapřaženi do hrozných robot. Najednou uslyšel takový nešťastník tuto radostnou zprávu, že už je konec válce, a že je už konec jeho otrockému životu. Mnohý se dal nad touto zprávou do pláče, avšak byl to pláč radosti a byly to slzy štěstí.
Samostatnost Československého státu byla vyhlášena, ale pořád nebyl nikdo, kdo by tu válečnou hrůzu zastavil. Když však bojující vojáci uslyšeli tuto radostnou zprávu, ihned přestali být rakousko-uherskými vojáky. Mnozí ihned opouštěli svá místa, zahazujíce vše nepotřebné, co měli u sebe. Italská armáda ovšem nemeškala a postupovala rychle vpřed a zajala mnoho desítek tisíc vojáků rakouské armády, což konečně donutilo Rakousko ke kapitulaci. Dne 3. listopadu roku 1918 kapitulovalo Rakousko-Uhersko, jsouc poraženo na italské frontě spojenými armádami – italskou, jejíž součástí byli českoslovenští legionáři, francouzskou a anglickou. Rakouské armádě bylo nařízeno, aby ihned zastavila válečnou činnost na zemi, ve vodě a ve vzduchu. Dále pak bylo nadiktováno 26 bodů podmínek příměří. Rakousko všechno přijalo…

                                                      Z prušánecké kroniky vybrala a upravila Jana Kamenská