Čteme z prušánecké kroniky: Pomalu se blíží konec války…
Zpravodaj 2/2018: Mezi těmi, kteří sice válku přežili, ale přesto na následky válečných útrap zemřeli, byl František Maděřič. Narukoval ihned na začátku války roku 1914 do Kroměříže k 25. pluku domobrany. Do pole jel dne 9. srpna roku 1914 proti Rusku, kdež si pobyl asi devět měsíců. Prodělal mnoho bitev, mnoho pochodů za tu dobu. Když dne 23. května roku 1915 vypověděla Itálie válku Rakousku, tu ihned byla přivážena vojska z ruské fronty proti Itálii. Mezi těmito byl i pluk, ve kterém sloužil František Maděřič. Na italské frontě si pobyl tento občan asi tři měsíce. Pak byl zase převezen na ruskou frontu, kdež si pobyl asi pět měsíců. Z ruské fronty na začátku roku 1916 byl opět tento pluk převezen na frontu italskou, kdež si pobyl osm měsíců. Když dne 27. srpna roku 1916 vypovědělo Rumunsko válku Rakousku, tu ihned byl ten oddíl, ve kterém už jako desátník sloužil František Maděřič, převezen do Sedmihrad proti Rumunsku. Tam si pobyl několik měsíců, až na začátku roku 1917 onemocněl na úplavici. Následkem toho byl převezen do nemocnice, kdež si pobyl asi tři týdny, pak byl propuštěn domů na zotavenou. Po ozdravění narukoval zase do Kroměříže a odtud zanedlouho jel s doplňovacím oddílem v březnu roku 1917 na italskou frontu.
Mnoho bitev, mnoho útoků prodělal, už dva a tři čtvrtě roku se probíjel a smrt jakoby se mu vyhýbala. Zdálo se, že až s přílišnou lhostejností podstupoval válečné nebezpečí, jakoby opovrhoval svým životem, ačkoliv měl dosti četnou rodinu. Až konečně i na něho došla řada…
Bylo to v letní dobu roku 1917 při jedné divoké ofenzívě, když se rakouská vojska utkala s italskými, zápasíc o alpskou horu Sv. Gabriel. Při prudkém útoku byl desátník František Maděřič těžce raněn od šrapnelu, nebo uraženým kamenem do kolena. Konec válčení…
Těžce raněn byl odvezen do nemocnice ve Sv. Hypolitu v Horních Rakousích. Když byl částečně uzdraven, přijel domů ku své rodině, kdež si pobyl až do srpna roku 1918. Pak se mu znovu stará rána rozjitřila a on jezdil po různých nemocnicích v Brně, Kroměříži, až konečně zůstal ve vojenské nemocnici v Hodoníně, kdež byl operován a noha mu byla nad kolenem uřezána. Už dávno jest mír, už dávno umlkla děla a strojní pušky, a ještě umírají vojíni v různých nemocnicích, mnohý s nevyhojitelnou nemocí čeká, až ho smrt z tohoto utrpení vysvobodí. Už pomalu rok trvá mír, už rok nejezdí vojenské vlaky, ale v nemocnicích na chirurgických odděleních je ještě plno práce. Lékaři dokončují svoje dílo buď ve prospěch nebo v neprospěch nemocných.
I František Maděřič se nalézá mezi těmito posledními oběťmi války. Jest už beznohým invalidou, ale není mu možno opustit lože a vrátit se ku své rodině. Leží takto v beznadějném stavu, a proto se lékaři rozhodli ještě pro operaci. Znovu zajely nože a pilky do těla nešťastníkova a obětí této nové operace se stala už jednou řezaná noha, a byla mu v nejvyšší části ve stehně znovu uřezána. Kdo něco podobného nezažil, ten neví, jaká jest to bolest. Avšak nepřežil dlouho tuto novou operaci a za tři dny po ní dne 25. září roku 1919 zemřel. Smrt ho vysvobodila z tohoto utrpení. Umírá nedaleko své rodné obce v okresním městě Hodoníně. Odpočívá na hodonském hřbitově. Budiž mu země lehkou!
Z prušánecké kroniky vypsala a upravila Jana Kamenská