Čteme z prušánecké kroniky

Zpravodaj 1/2017: Když nastala první světová válka, tu se všeobecně mluvilo, že válka nebude dlouho trvat, a že Rusové nejsou žádné vojsko schopné válčení a že my – první výzva – jsme jádro rakouské armády. Avšak brzy se přesvědčili ti, co toto říkali, že jest všechno pouhá lež nebo domněnka.

Z Prušánek narukovalo v první výzvě asi sto padesát mužů a mládenců, prvotřídních obíraných lidí. Tehdy se myslelo, že tato první výzva bude úplně stačit na zakončení války. Avšak i zde se mnozí přepočetli. Když nastaly pravidelné srážky s Rusy a Srby, velmi brzo a rychle řídly rakouské sbory. Vojáci byli moc přeučení, neboť to byli z větší části ti, kteří měli tříletou vojenskou službu za sebou. Když měla nastat nějaká srážka, tu se chtěl každý – jak se říkalo – „vyšvindlovat“. Když se postupovalo, nebo útočilo, tu zůstávali mnozí pozadu, a když se muselo ustupovat, také zůstávali někde schovaní, kde to bylo jenom trochu možno, aby přišli do zajetí.

Následkem této nechuti k válčení rychle řídly řady rakouské armády, a proto musely být rychle doplňovány, což mělo za následek nové odvody za starších ročníků nevojáků. Těchto odvodů bylo během války tolik, že mnozí ani sami nevěděli, po kolikáté jdou k odvodu.

Počet mrtvých, raněných, zajatých a v roce 1918 dezertujících stoupal tak, že ku konci světové války bylo z vojenské činnosti vyřazeno přes dvě stě padesát občanů z Prušánek. Tímto způsobem velmi stoupl počet narukujících, takže ku konci války bylo z Prušánek na tři sta padesát mužů vojáky, což znamená skoro 18% ze všeho obyvatelstva v Prušánkách. Jest to zajisté velká číslice. Kolik je zde ušlého zisku, co by bylo všechno vykonáno za tu dobu, co jest tu všechno promrháno, jaký jest všeobecný úpadek následkem této války, to se snad nikdy přesně nezjistí.

Jedním z těch, kteří padli během 1. světové války, byl mládenec Methoděj Nosál. Odveden byl v roce 1914 na podzim, bylo mu 24 let. Krátce poté narukoval k 25. pluku. Po několikatýdenním výcviku jel na ruskou frontu do Karpat, kdež pobyl čtyři měsíce a pak byl těžce raněn do levé ruky a od Rusů zajat. Kolik tento nešťastník vytrpěl na frontě a v zajetí, to nelze vypsat. Jeho zoufalé dopisy byly zachycovány rakouskou cenzurou a pečlivě uchovávány u válečného soudu. Dopisy, které přišly jeho sestře domů, byly zabarveny četnictvem.

„Drahý tatíčku, už jsem vystál tolik, že by to ani pes nevydržel. Nikomu nepřeju to, co jsem vytrpěl od mého zranění. Snad není ani peklo tak strašné, jak to, co jsem prožil… Ruku mám uřezanú! Jakou mám cenu pro budoucí život?“
Tento nešťastník přijel roku 1915 z ruského zajetí bez levé ruky, byvše vyměněn jako invalida. Nepřijel ale rovnou domů, jak si myslel a přál. PO příjezdu do Rakouska byl ihned předán válečnému soudu, zároveň uvězněn a krátce na to souzen. „Proč jste psal tak buřičsky proti Rakousku?“ táže se ho soudce důstojník. „Páni, já jsem to psal v horečce!“ odpovídá obžalovaný. „To vám můžeme věřit a nemusíme“, praví mu soudce. „Já vám řeknu číslo světnice i jméno sestry, která mě v Moskvě v nemocnici ošetřovala a při tom mně dala opium“, odpovídá obžalovaný. „Člověče, vy si z nás děláte blázny!“ křičí soudce důstojník.

„Nedělám, mluvím pravdu a všechno dokážu,“ odpovídá obžalovaný. „Páni soudci, byli jste na frontě? Byli jste ranění? Zažili jste tolik, co já?“ odpovídá obžalovaný dále. Soudce se zarazil a soud byl ukončen. Invalida Methoděj Nosál byl pro velezrádné dopisy z ruského zajetí odsouzen na 10 let žaláře. Onen rozsudek byl poslán k samému císaři k potvrzení. Císař udělil odsouzenému milost vzhledem k tomu, co vytrpěl na frontě a v zajetí.
Methoděj Nosál byl před Vánocemi roku 1915 puštěn na svobodu. Avšak s podlomeným zdravím následkem velké ztráty krve a od souchotin byl po nějaké době nucen vrátiti se do nemocnice, kdež po tolika útrapách válečných zamřel v Brně roku 1918.
Budiž mu země lehká.

-jk-