Čteme z prušánecké kroniky (1924)

Zpravodaj 1/2012:

Díl 1.: Co se stalo v Prušánkách v roce… 1924.

Když v roce 1924 začíná Petr Ivičič psát prušáneckou kroniku, „obec čítá 429 čísel a 2200 obyvatel, patří k hejtmanství hodonskému. V obci je kostel s farou a hřbitov, naproti kostela stojí stará škola, vprostřed dědiny stojí šestitřídní škola se dvěma pobočkami i se zahradou. Na konci školní zahrady stojí hasičské skladiště. V řadě od kostela stojí obecní hostinec. Směrem k Žižkovu jest vila „Malvy“, kdež jest sklad s pivem. Ku konci dědiny směrem k Žižkovu stojí mlýn. Dále na podsedkách jest dvůr „Podsedky“, který patří jako zbytkový statek Josefu Šteflovičovi z Mor. Nové Vsi a Františku Čamlíkovi.
Na levé straně směrem k Josefovu jest dvůr, který patří k břeclavskému pivovaru.
Nedaleko dědiny směrem severovýchodním jest státní (bývalý císařský) dvůr, ku kterému patří 160 ha. Všech pozemků, které patří ke katastru Prušánek, jest 1.200 ha a (neuvedené množství) ha pastvin.
Na sev. západním konci dědiny teče potok „Prušánka“, do kterého se vlévá bezejmenný potůček, který teče z „nových“ luk.
Na návsi severním směrem leží pozemky zvané čvrtky, nadnechory, horní a dolní nechory. Tyto pozemky jsou z velké části osázené vinohrady a různým stromovím, nejvíce třešněmi. Při těchto vinohradech jsou vinné bůdy a sklepy, kterým se říká“ mezinechory“
a „podnechory“. …
Ze zvířeny se zde nachází zajíci, koroptve a divoké husy.
Podnebí jset teplé. pěstuje se zde pšenice, žito (réž), ječmen a něco málo ovsa, brambory, turkyň, cukrovka, pícní řepa a fazole. Pro vlastní potřebu hrach a čočka. Pícniny: vysoká trojsečná jetelina, dvojsečná jetelina listíčka a míšenina. Zelenina se pěstuje jen pro vlastní potřebu a sice: zelí, kapusta, květák, salát, okurky, mrkev, cerel, petržel a dyně.
Většina lidu se zaměstnává zemědělstvím, pracuje na svém nebo při velkostatcích.
Menší procento lidí si hledá živobytí v Hodoníně a v Břeclavě, buďto v cukrovarech, anebo v jiných oborech průmyslu. Též jest několik lidí zaměstnáno při železnici v Hodoníně nebo v Břeclavě.
V poválečné době jest lid velmi přičinlivý a šetrný. Poznavše cenu peněz a cenu toho, co bylo našimi předky před 50ti lety lehkovážně promrháno, totiž půdy, prohlédl lid a věnoval se pilně práci i spořivosti. V poválečné době hospody zejí prázdnotou, néni toho, co bývalo. Už neviděti těch zvrhlých individuí, které probíjeli poslední groš a poslední špetku rozumu v židovských kořalnách, prolévajíce celé lány, půllány i čtvrtlány svým hrdlem…
V poválečné době se utvořilo několik politických stran, které se mezi sebou navzájem potírají, na sebe štvou a špinu hází jeden na druhého obzvláště před volbami. Též velkou chybou prušanských občanů jest, že se pro lecjakou maličkost hned dají do soudu, z čehož samosebou těží nejvíce advokáti.
… stranická zášť jde mnohdy do krajnosti tak, že dva sousedé jsou-li každý v jiné straně, nechtějí si nic pujčit ani v ničem pomoci.
Též rodinné svazky v dosti případech jsou k neurovnání, často vinou rodičů a často na jiný způsob se sourozenci mezi sebou znepřátelí, bratři se mezi sebou nenávidí, jinde zase sestry, tu zase sestra s bratrem anebo rodiče s dětmi a tak to jde do nekonečna. Tento smutný jev jest obzvláště teď po válce často vidět, někdy skrze dědictví, ale taky často z politické zášti. Jest to následek války a útrap válečných. Lid jest nervosní, nesnášenlivý, netrpělivý a raduje se z neštěstí svého bližního.
Néni tu lásky k bližnímu.“

                                                                  Z prušánecké kroniky přepsala Dr. Jana Kamenská