Čteme z prušánecké kroniky

Zpravodaj 2/2012:

Díl 2: Jak se kdysi hospodařilo a něco z kulturního života

… Co se týče hospodářství, tu byl učiněn veliký pokrok, lidé se snaží vyniknout jeden nad druhého. Budují se nové stroje, zařizují se moderní hospodářství, rolníci používají kvůli zlepšení úrody různých umělých hnojiv. Kupují se ušlechtilá semena obilí všeho druhu. Též dobytkářství se zlepšuje, každý se snaží vše co nejlépe si zařídit. Též vinařství je na postupu. Vinohradům, ač jsou zamořené „révokazem“, přece se jim věnuje nejvíce opatrnosti. Nové vinice se zařizují s takzvanou americkou podložkou.

V mlácení bylo učiněno mnoho pokroku. Místo dřívějšího mlácení cepama začalo se mlátit ručníma mašinama. První ruční mlátička se objevila v Prušánkách r. 1880, koupil ji Jan Maděrič č. 223 ve Vídni (Schutervort). Jest to těžkopádný stroj, kterým musí 3 – 4 lidi točit. Mlácení šlo na „sádky“, po 3 – 4 mandelách. Byla to práce dosti namáhavá. K obsluze takové mlatičky bylo zapotřebí 8 lidí, mlátívala se jen pšenice a ječmen, réž se mlátila cepama ještě mnoho let déle (na došky a obřísla). Když to dobře šlo, tak se vymlátilo denně 20 – 25 mandelů pšenice a 40 mandelů ječmene, dobří mlatci vymlátili až 8 mandelů rži cepama, k čemuž se muselo časně vstávat. Pravidelně se začínalo mlátit ve 4 hodiny ráno, někdy i dříve. Vymlácené obilí se čistilo (fukarovalo).

Avšak během času následkem nedostatku dělnictva byli nucení větší rolníci si opatřit žentoury, které byly poháněny dobytkem a koňmi. Těmito stroji bylo urychleno mlácení i s menším počtem dělníků. První žentoury byly bez vytřasadel.

Když se tyto stroje osvědčily, tak jich bylo více objednáno, čímž bylo ruční mlácení zatlačováno do pozadí. Ustávala nadlidská dřina, z které měli největší užitek jenom židé, protože kolik se vypilo při mlácení kořaly, tolik se nevypilo ani za celý rok. Pila se ráno, na snídaní, po každé sádce, před obědem, po obědě, na svačinu a pořád se pilo. Když dal hospodář, tak se pilo, a když nedal, tak se ukradlo obilí, večer se zaneslo k židovi, žid dal kořaly a zase se pilo. Někdy ukradli mlatci obilí bez vědomí hospodáře, jindy zase s hospodářem dohromady, aby o tom hospodyně nevěděla. Celkově měl z celých žní největší užitek, jak výše uvedeno, jenom žid.

Toto mlácení za pomoci kořaly trvalo až do světové války. Když nastala válka, odešli pijáci a zároveň nebylo kořaly k dostání. Obilí se mlátilo i bez kořaly. Přestaly různé hádky a rvačky při mlatech, protože nebylo otravného alkoholu.
Po válce se ještě tu a tam mlátilo ruční mašinou, ale už toho bylo méně. Žentoury zvítězily. Roku 1924 se čítalo v Prušánkách na 60 žentourů, některé byly bez vytřasadel, ale většina byla s vytřasadlama.

V roce 1916 objevil se první benzinový motor na mlácení. Koupila ho Antonie Maděrová od J. Pelikána z Mor. Nové Vsi. Jest to menší motor o 2 koňských silách, který pohání vytřasačku, která byla dříve u žentoura.

Roku 1924 bylo objednáno více benzinových mlátiček… Lidé nechávali ručních mlátiček stát a nechali si vymlátit benzinkou, mlátilo se za jedenáctou měřici. Tento stroj vymlátil 100 mandelů denně.

Též na poli kulturním jest učiněn veliký pokrok. V roce 1924 byla zde zřízena obecní knihovna ve školní místnosti, půjčuje se v zimních měsících každou neděli. V knihovně jest dostatek knih zábavných a poučných. Jest tu vidět to, co tu nikdy nebývalo. Čtenáři knih se každou neděli ubírají směrem ke škole, nesouc přečtené knihy pod paždí sebou k odevzdání a zase nové si vypůjčují. Ve škole na chodbě visí seznamy knih, kdež čtenáři živě rokují o obsahu té neb oné knihy. Když se kniha vypujčí, tak se jde domů, kdežto jindy se se probíjely všechny prázdné chvíle jen v hospodách.

Též se čte hodně časopisů… Jsou to časopisy různého druhu, politické, hospodářské, nestranné, humoristické, deníky, týdeníky a různé jiné.

Co se týče kroje, tu jest dlužno poznamenati, že následkem světové války slovácký kroj byl poněkud znetvořen, nebylo ani potřebné látky k dostání a také nebylo těch, kdo by ten kroj měli nosit. Hoši sotva odrostli, museli k vojsku, a tak chlapecký kroj byl dosti, jak se tu říká
po „panichartěn“. Teď už se to poněkud zlepšilo, obava, že slovácký kroj zanikne, jest dosti na dlouho odsunutá.

Slovácký kroj jest tu krásný, hůsenkový klobouk s pěkným pérem (kosířek, točko), vyšívaná široká košela, hedbávný šátek na krk, laibl bez rukávů (paterový), červené nohavice a vysoké boty. U děvčat jest slovácký kroj zachovalejší. Žádná nechce zůstat pozadu. Slovácká děvčica pěkně ustrojená vypadá jak princezna z pohádky. V kroji převládají bílé barvy. Jednotvárnost zpestřují dlouhé různobarevné mašle. Každá děvčica vynaloží všemožné, aby byla co nejpěkněji ustrojená. Při muzice jsou chlapci veselí a velice rádi křepčí, na což je pěkná podívaná.

Z prušánecké kroniky přepsala Dr. Jana Kamenská