Čteme z prušánecké kroniky

Zpravodaj 3/2012:

Díl 3: Obilní fondy

První zákonná zmínka o těchto fondech je ze dne 26. července roku 1748. Účelem fondu bylo zajistiti semeno ku sedbě potřebné a vypomáhati poddanému v případě nouze zápujčkami obilí.
Avšak ukládání obilí zůstalo toliko vrchnostem odporučeno. Teprve patentem daným dne     9. června roku 1788 byl ústav tento do řádného dozoru státního pojmut a jeho zavedení na všech panstvích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přikázáno.
Každý poddaný, který měl ornou půdu, musel k prvnímu založení společných obilnic ze všech druhů obilí, které se seje, kromě toho, co vysel, třetí díl odvésti na společnou sýpku, což se opakovalo tři leta po sobě, a sice proto, aby se v každém zeměpánském městě sešla tak velká zásoba, aby vystačila k jednoročnímu zasetí oziminy a jařiny. Prušánky měly společnou sýpku v Čejkovicích.
V případě neúrody bylo půjčováno z obecních sýpek, začež po sklizni, avšak teprv při placení, jako úrok se platilo z každé dolnorakouské měřice dva dolnorakouské mejtníky (2/16 dolnorakouské míry). Při vyúčtování se platilo z každého sta dolnorakouských mír, z ovsa dvě a z každého sta pšenice, rži a ječmene jednu míru jako proměřené.
Též za každou měřici bez rozdílu na obilí se platilo počtovedoucímu jeden krejcar rozprach, který se platil při oplátce. Patent z roku 1748 nařizuje, aby i na domkařích a řemeslnících byla vymáhaná dávka: řemeslník platil z jedné krávy dvě koruny, z telete jednu korunu, z kozy jednu korunu, z jednoho kusu ušípaného a bravu dva denáry, z jednoho oulu včel dva denáry.

Založením obilných fondů bylo alespoň částečně vypomoženo neúrodou postiženým, neboť kdo si chtěl vypůjčiti někde jinde, avšak ponejvíce u žida, ať obilí nebo peníze, tak musel velké úroky platit 30 – 40%.
Dne 13. srpna roku 1864 byly obilní fondy zrušené, převedené do samosprávy a byli z nich utvořené kontribučenské záložny. Od těch dob se vyplácely z kontribučenského fondu úroky, asi 19 – 20 krejcarů z měřice za všech polí, mimo Úlehle od Nových lúky, Podkovné, Lúky od Žižkovských hranic a Nechory. Tyto jmenované tratě náležely mezi svobodnou zem, ze které se za robot neodevzdávaly žádné desátky.
Exukuce
Vojenské exekuce na vesnicích trvaly až do roku 1876. Když některý rolník nezaplatil včas daň, tak mu byla vnucena vojenská exekuce. Berním úřadem byl vyslán na obec. Tento voják se usadil u rolníka, který byl dlužen daň. Rolník musel dát vojákovi byt a živobytí tak dlouho, dokud nezaplatil daň, což trvalo mnohdy dosti dlouho. Pro rolníka to byl trest dosti velký, neboť hlavní příčina nezaplacené daně byla bída a nedostatek, a k tomu ještě musel živit vojáky, ačkoli sám neměl co jíst.
Byly případy, že v Prušánkách bylo čtyři až pět vojáků najednou, což svědčilo o špatném stavu, v jakém se nacházeli rolníci v těch letech.
V té době ještě bývaly selské domy nedělitelné. Usedlosti byly rozdělené na lány 180 měřic, půl lány 90 měřic, čtvrt lány 45 měřic a podsedky 12 měřic. Když zemřel majitel usedlosti, tak všechna pole a budovy zdědil obyčejně nejmladší syn nebo dcera. Ostatní sourozence vyplatil peněžitými podíly, což však bylo v mnoha případech pro dědice usedlosti veliké zatížení, neboť na tehdejší těžké finanční poměry bylo naprosto nemožno hotovými penězi větší obnos vyplatiti. Mladý rolník se musel zadlužit, obyčejně u žida na vysoký úrok
20 – 40 %, a tu nebyl žádný div, že statek šel na buben, z čehož měl největší užitek žid.
Zákon o nedílnosti domů byl zrušen r. 1868; od té doby se dělily domy, jak kdo chtěl.

                                                        Z prušánecké kroniky přepsala Dr. Jana Kamenská